Zelená

Dívala se na svou matku, jak si prohlíží namodralou kouli otáčející se kolem nepřirozeně žluté hvězdy. Tu simulaci si pouštěla každý den a vždy při tom vedla přednášku.

                "Tady jsme se zrodili. Je to nádherný tajuplný svět, na kterém vznikl nejen život, ale i inteligence. Je to jedna z..."

                Dál už neposlouchala. Bylo to vždy o tom samém s mírnými obměnami. Občas měla chuť říct jí, že se tam zrodili, ale z nějakého důvodu museli odejít. A také, že tady je jejich domov, kterého by si měli vážit stejně, jejich zelená planeta.

                "Jsme lidé a toto lidství jsme si zachovali nezměněné jen naší pílí a úctou." Matka se při tom na ni káravě podívala. Rychle se zatvářila slavnostně a přikývla. Její výraz starou vetchou ženu uspokojil a pokračovala ve svém proslovu.

                V duchu si vzdychla. Matčin stav se poslední dobou nezhoršoval, konečně našli způsob, jak postup nemoci zmírnit. Přesto toto Město vymíralo. Bylo plné starých lidí lpících na nesmyslných tradicích.

                Matka se rozmáchla štíhlou elegantní rukou a ukázala na točící se kouli. "Škoda, že se nezachovaly záznamy ze Země. Lidé tam měli prý různou barvu kůže. Muselo to být tak nádherně pestré a ty oceány. Škoda, že my tu máme jen jednu barvu.“ Posteskla si a pak začala znovu trochu zostra.

                „Naše lidství je jediné, na čem záleží. A já nepodlehnu, ani kdybych byla poslední z rodu." Řekla a úkosem se na ni podívala.

                Pokývla hlavou. Nechtěla ji ještě více rozrušit. Věděla, o čem mluví. Matčina dlouholetá kamarádka odešla. Matka měla za to, že zemřela na nemoc, ale nebylo to tak. Byla to ona, kdo matčinu souputnici životem přesvědčil, že se může vyléčit, jen za to zaplatí... lidstvím. Bylo to její tajemství a také její práce. Nenáviděná, prokletá i požehnaná. Tížilo a drásalo ji vidět tento umírající svět, ale znala i tajemství, že tam venku ven z města je svět plný života a naděje. I svou matku se snažila přesvědčit, že je lék. Říkala si, že pod tíhou ztráty dlouholeté přítelkyně přece jen se obměkčí. Ale stačila zmínka o světě tam venku a matka se naježila.

                "Měla bys mít v sobě víc pokory. Máš štěstí, že tě nemoc nezasáhla, že tě nikdo nenutí prodat svou duši této cizí planetě."

                Nuceně se usmála. Jak moc se matka mýlila. Ale to jí nemohla říct, bylo to jedno z tíživých tajemství, které se zavázala neprozradit.

                Zavzpomínala, jak to bylo na začátku, kdy i ona ještě sdílela matčiny názory.

                Začalo to rozhodnutím. Vírou, že musí udělat vše, co je možné, aby našla lék. A proto se vydala ven z Města.

                ===

                Bylo to velice zvláštní být tady venku. Představovala si to jinak. Hodně jinak. Po první půlhodině, kdy překonala vzrušení z neobvyklého dobrodružství a začala si zvykat na nepohodlí exoobleku, měla neodbytný pocit, že prochází zahradami města. Ano bylo to tu jiné, rozlehlejší, s narůžovělou oblohou od horizontu k horizontu. Ale jinak ji to připadalo až příliš známé a tím pocit zvláštnosti ještě vzrostl.

                Těšila se, a tak trochu se i bála výletu na exotický svět plný podivných rostlin a zvířat. Přemýšlela, proč bylo tak těžké dostat povolení, když je to tu skoro stejné. Nikde neviděla žádné nebezpečí a ani data z exoobleku nezaznamenaly žádné životohrožující patogeny.

                Kolem viděla jen mírumilovnou krajinu podobnou parkům a zahradám Města. V hlavě ji kroužilo několik bláznivých myšlenek. Jedna z nich byla, že příroda tady venku se přizpůsobila té pozemské, kterou dovezli před mnoha generacemi. Ano, snažili se nekontaminovat přírodu tady venku a vše pozemského uzavřít ve Městě, ale obzvlášť v začátcích to bylo těžké. Ale když už se to stalo, proč zůstávají ve Městě? Mohli by vyjít ven a netísnit se v uzavřených prostorách Města. Byla by celá planeta jejich.

                Druhou myšlenkou bylo, že přece jen něco skrytého, nebezpečného se tady venku skrývá. Nestálo by za to to prozkoumat? Možná to už vědci dělají, jen o tom ona neví.

                Po té ji napadla další, ještě bláznivější myšlenka. A to, že ne svět venku se přizpůsobil tomu pozemskému, ale naopak svět ve městě se nakazil a splynul s tím tady venku. Ale to odporovalo všemu, co jí od malička říkali. Tomu, k čemu všichni lidé ve městě tíhli, co bylo pro ně důležité a měla pocit, že se to stalo jistým druhem náboženství. To, že oni jsou lidé ze Země, ti praví, nezměnění jinou planetou, žijící z plodin pocházejících ze Země, dýchajících vzduch totožný s pozemským. Co když je to ten důvod proč bylo tak těžké dostat povolení? A to ho dostala tak trochu podvodem a ještě se musela upsat k mlčenlivosti.

                Rozhlédla se kolem sebe. Měla velké nutkání sundat si exooblek, který ji znovu začal připadat strašně nepohodlný, nadechnout se zhluboka svěžího vzduchu a rozběhnout se po trávě do kopců.

                Znovu vyrazila. Nemá moc času, filtry exoobleku vydrží jen jeden den. A ona za tu dobu musí najít... Jak jim má říkat? Domorodci? Ne, to by byli inteligentní bytosti, které pocházejí z této planety. Ve Městě se o nich veřejně nemluvilo. Byli ostudou, byli hříchem jejich náboženství. Byli to lidé, kteří se rozhodli splynout se zdejší přírodou. Odhodili ryzost pozemského a využívali zdejší zdroje. Exolidé, tak jim bude říkat. Vlastně nevěděla, zda ještě žijí, nebo alespoň přežívají. Doufala v to. Její mise nebyla v tom, že hledala rostlinný lék na nemoc, která sužovala populaci města, jak se psalo v povolení, ale v tom, že najde tyto exolidi a zjistí, jestli na nemoc vyzráli. Jestli ano, jestli na ni nevymřeli, tak jako vymírají lidé města.

                Zatím po exolidech nenašla ani stopu. I když nevěděla, co pořádně hledat. Začínalo se jí to zdát jako bláznivý nápad. Exolidi si představovala primitivní, jak jedí jen rostliny, co natrhají a loví drobné živočichy. Ale vůbec to tak nemuselo být. Když z města odešli, měli sebou dost vybavení na výzkum i stavbu obydlí. Jenže o nich od té doby nikdo nevěděl. Nikdo, koho znala. Po tom, co měla tolik potíží s tím, aby dostala povolení, měla pocit, že ve městě jsou lidé, co mnoho věcí tají. Samozřejmě se nemohla ptát na exolidi. Jen jednou se zeptala a vyvolalo to skoro paniku. Bylo to tabu, tak jako otázky na to, zda jsou lidé města stále stejní s lidmi Země. Jako by se rouhala.

                Přemýšlela, zda to vzdát. Nechtělo se jí. Její nejbližší byli nemocní a ona jim, nejen jim chtěla pomoci. Pracovala na vývoji léku už od školy. Mnohokrát začínali a vždy se dostali do slepé uličky. Najít exolidi byl její poslední zoufalý nápad. Ostatní ze skupiny vědců znovu začali na vývoji léku, ale ona tomu už nevěřila. Točili se v kruhu s nulovým výsledkem.

                Už jí zbývala jen hodina a půl. Nejvyšší čas vyrazit do města. Ve spěchu natrhala několik bylin a dala je do přepravního boxu. Byly až příliš podobné těm ze zahrad, ale odlišnější neviděla.

----

                Vznášedlo plulo nad poklidnou krajinou. Měla pocit, že vydává neskutečný randál, který ruší vše na zemi. Dívala se pečlivě po krajině, jestli neuvidí obydlí. Vznášedlo bylo naprogramováno na trasu, kterou sdělila v dotazníku pro povolení. Snažila se přejít na ruční ovládání, ale bylo jí to zamítnuto. Ne proto, že by neuměla řídit. To bylo jednoduché a skoro každý vznášedla ve městě používal. Museli tam dát nějakou pojistku, aby se nevydala mimo trasu. Vzdychla. Tak své exolidi nenajde. A další povolení asi taky nedostane.

                Přistála. Odklopila řídící panel. Jen chvíli zaváhala, než zlomila pečeť. Pak už bylo jen otázkou chvíle restartovat řízení. Musí teď exolidi najít, další šanci nedostane. Znovu nastoupila a letěla dál. Po chvíli zatočila doprava, k pobřeží Malého moře. Nevěděla proč, ale říkala si, že žít na pobřeží by mohlo být hezké a tak by mohli uvažovat i exolidé. K pobřeží Velkého moře bylo daleko a tak vybrala tuto trasu.

---

                Načervenalý písek a zelenomodrá voda pobřeží byly jako ukázka nádhery planety. Mohla by tu sedět dlouho a rozmýšlet, kdyby neměla na spěch. Bohužel ani tady nenašla žádné stopy po exolidech.

                Vyměnila filtry v exoobleku a přeletěla dál po pobřeží. Ke skalám a hustší vegetaci. Bylo tu krásně, ale moc složitý terén pro lidskou společnost. Nedovedla si představit, že by někdo chtěl každý den zdolávat hustou vegetaci, nebo strmé skály.

                Už chtěla odletět, když uslyšela zvuk. Nebylo to šplouchnutí z vody, ale zašustění vegetace, jak se po ní přebíhaly nohy drobných živočichů. Bylo to rytmické dunění.

                Ohlédla se a pak vyrazila za zvukem. Nešla dlouho, zvuk náhle přestal a vše kolem bylo tiché a nehybné. Vykročila stejným směrem, ale po chvíli si nebyla jistá, že jde rovně. Porost zde byl hustší, než kolem Města. Nad hlavou se jí čněly koruny stromů a pod nohama měla hustý porost travin. Cestou se musela vyhýbat nepropustným keřům. Otočila se. Les za ní byl podobný tomu před ní. Nevěděla už, kudy přišla. Po chvíli paniky si uvědomila, že má v exoobleku přístroj, který ji navede zpátky ke vznášedlu. Ztracená rozhodně nebyla. Strach vystřídalo zklamání. Byla na stopě exolidí a zase je ztratila.

                "Haló. Chci se s vámi setkat!" Zavolala do ticha lesa.

                "Slyšela jsem vaši hudbu!" Zakřičela znovu. Byla to skutečně hudba? Lidský výtvor? Rytmické dunění nemohl vyvolat žádný živočich na této planetě. Byli tu jen malí tvorové, kteří inteligence moc nepobrali.

                Nadechla se, že znovu zakřičí. Nemůže to jen tak vzdát.

                "Slyším vás." Ozval se za ní klidný hluboký hlas. Rychle se otočila.

                "Nekřičíme v lese." Oznámil jí muž stojící za ní. "Ruší to jeho obyvatele."

                Nevěděla, co říct. Tak dlouho je hledala.

                "Já... Potřebuji s vámi mluvit." Co jim řekne? Tak se soustředila na jejich nalezení, že nepomyslela na to, jak na setkání budou reagovat oni. Nestýkali se celé dlouhé generace. Lidé Města jimi vlastně pohrdali. Považovali je za nečisté.

                "Můžete jít se mnou, ale bez obleku."

                Bylo to konstatování, které nepřipouštělo odpor. Instinktivně si sáhla na helmu a začala rychleji dýchat.

                Muž vykročil k lesu, pomalu, ale jistě a bez ohlédnutí.

                "Počkejte." Zvolala. "Počkejte." Řekla potichu. "Je to bezpečné?" Pošetilá otázka.

                Jen pozdvihl obočí a otočil se k lesu.

---

                Sundat oblek ji trvalo déle, než čekala. Jako by ji nešikovné ruce nechtěly poslouchat.

                Opatrně se nadechovala i našlapovala. Měla pocit, že každých krokem zvíří mraky patogenů a každým vdechem se jí do těla dostanou cizí nebezpečné organismy. Z každým krokem se mění na něco nelidského.

---

                Než došli k jeskyním, byla udýchaná a její nohy byly pokryty rostlinami a hlínou. Co se stane, až se dostane zpátky do města? Vezmou ji zpět? Dají do karantény?  V hlavě ji vířily myšlenky jako divoké včely. Ty nejhorší scénáře, i ty nejlepší. Má jim vůbec říct, že sundala exooblek? A co pak? Co když jim to neřekne a něco do města zavleče?

                Malá planina byla na skále blízko pobřeží. Olemovaná z jedné strany malou říčkou z druhé hustým porostem. Vchody do jeskyně nebyly na první pohled znatelné.

                Zavedl ji do závětří, kde bylo několik laviček a chráněné ohniště.

                "Můžete mluvit." Řekl nakonec muž.

                Nejprve mluvila pomalu, byla ještě zadýchaná z cesty. Když už začala, řekla všechno. O nemoci, o léku tom, že o nich nic neví, i o obavě, že na sobě nemá exooblek.

                Muž jen poslouchal. Nedal najevo souhlas ani nesouhlas. Bylo to takové nezaujaté, jako by vůbec nemluvila s člověkem, kterému na druhých záleží. Copak mu nezáleží na osudech Města?

                Po té, co se odmlčela, muž vstal. Vzal ji za ruku a podíval se jí do očí. Tentokrát v nich viděla starost. Pokýval hlavou.

                "Pojď se mnou." Byla trochu otrávená, že se má znovu někam vléct. Byla unavená a vystrašená.

                Tentokrát šli do jeskyně. Z úzkých a strmých chodbiček se nakonec dostali do obrovského sálu. Bylo tu chladno, ale příjemně. V chodbách muž před sebou nesl světlo. Nebyla to baterka, jakou znala z města, ale byl to přístroj. Tady v sále se odněkud linulo světlo. Příjemné a ne tak intenzivní jako venku, ale stačilo, aby si sál prohlédla. Byla to přírodní jeskyně tvořená skalami, krápníky, mnoha členitostmi. Skupinka exolidí seděla v jednom menším oddílu. Hráli na nějaké přírodní nástroje. Ty vydávaly podivné drnčivé a dunivé zvuky.

                Muž ji odvedl k místu v největším prostoru, kde byla lavice vystlaná mechem se suchými rostlinami. Z lavice se táhla vůně aromatických rostlin. Několik jich poznala, i oni je používali. Přemýšlela, zda opravdu pocházej ze Země. Muž ji naznačil, že se má posadit a pak jí podal nádobu s tekutinou. Naznačil, že ji má vypít. Chystala se protestovat, ale on ji gestem zarazil dříve, než mohla něco říct. Neodvažovala se odporovat. Pak jen počkal, až se napije a s gestem, že má být zcela potichu pomalu odešel.

---

                Zmateně začala přemýšlet, co to má znamenat. Má tu počkat na někoho důležitějšího? Nebo to je nějaký test? Projde jím úspěšně? Proč ji muž nevysvětlil, co bude následovat, co má dělat?

                Nejprve ji nevnímala. Tichou dunivou hudbu. Ta se pomalu zesilovala a měnila rytmus. Vůně hudba a byla si jistá, že i nápoj, který vypila, na ni začaly působit. Byla malátná, ale spát se jí nechtělo. A tak si jen sedla na lavici a poslouchala. Pomalu se jí myšlenky uklidňovaly a ona vnímala jen hudbu a vůni.

                Malátnost přešla v něco víc. Netečnost. Věděla, co se kolem ní děje, ale nebyla schopná pohnout ani prstem.

                Když se kolem ní začaly ovíjet zelené šlahouny rostliny, neměla strach. Jen vnímala hebkost a jemné laskavé doteky liány.

                Nevěděla, jak dlouho to trvalo. Její myšlenky se pomalu nořily do mlhy.

                ---

                Probudila se plná energie. Měla pocit, že se tak svěží ještě nikdy necítila. Poslední měsíce, ne spíše roky měla spánek lehký, přerušovaný podivnými sny a obdobími, kdy nemohla vůbec usnout. Tentokrát byl spánek dlouhý a hluboký, tím si byla jistá.

                Jediné, co ji mátlo, bylo prostředí, kde byla. Ne ve svém pokoji, ale uprostřed lesa. Ležela na měkkém mechu a v uších jí znělo šumění vody a stromů. Svěží vzduch byl příjemné vlhký a kořeněně voňavý.

                V žaludku jí zakručelo. Měla hlad, jako by nejedla několik dní. Až teď si uvědomila, kde je. Narudlé světlo slunce jí posvítilo na odhalenou kůži. Vzpomněla si na liánu, která se jemně třela o její tělo. Její pokožka se ve světle lehce leskla.

                A lehce světélkovala. Byly na ji podivné obrazce. Znala je ze školy, různé druhy fraktálů.  

                Měla by být vyděšená, proč není? A kde je muž, se kterým se setkala? Byl ještě v jeskyni? A jak se dostala z jeskyně sem do lesa?

                Sedla si a rozhlédla se. Muž na i čekal opodál. Seděl klidně na mechu a díval se na moře.

                Když k němu přišla, začal pomalu mluvit.

                "I nás ta nemoc postihla. Před několika generacemi. To ještě vaše Město bylo izolované, tak jak si dosud většina lidí z Města myslí."

                Chtěla něco namítnout, ale muž ji gestem umlčel a pokračoval.

                "Vy ne, jinak byste si oblek nesundala. Jen nevíte vše. Nevíme přesně, proč to vaši lidé tají. Příroda ve vašich parcích už je stejná jako tady. Z pozemských rostlin nezůstalo nic, nebo jen vzorky v laboratořích."

                "Chtěli jsme nabídnout své vědomosti, ale byli jsme vyhnáni."

                Nevěřícně se na něj dívala. Nic pozemského? Ani rostliny, ze kterých se vyrábí jídlo?

                "Byla jste taky nemocná." Pokračoval muž. "Můžeme uzdravit i ostatní..." Po té se odmlčel. Bylo tam velké ale. Byl to nějaký zásah do organizmu, takový, že už lidé nebudou lidmi. Ty vzory na kůži, jsou to příznaky?

                Byla nemocná? Zhrozila se. Jak to věděli, vždyť byla ve stádiu, kdy se to dá poznat jen velice těžce. Ani sama sobě si to nechtěla přiznat. A co s ní udělali?

                "Je to jednoduchá procedura. Založená na smyslovém vnímání a tlakových vlnách. Dá se říct na léčebné hudbě, vůních a dotyku."

                Nemohla si pomoci.

                "Ale? Je v tom ještě něco nehezkého." Kousala se do rtu, aby nekřičela.

                "Vyléčíme jen ty, co se k nám přidají."

                "Přidají? Budou žít tady v lesích? Nebo jak?"

                "Nejsme barbaři. Je tu pohodlný plnohodnotný život."

                "Ale... A co já? Už jste mě vyléčili a já se k vám nepřidala."

                Muž vzdychl. "Ale ano, jen si to zatím nechcete připustit. Přemýšlejte, přijmou vás zpátky do města? Jste důkazem opaku všeho, v co věří."

                Nevěřila mu, nechtěla a ani nemohla. Dohodla se, že se vrátí do města a rozhlásí zvěst o léčbě.

===

                "To nemůžeme udělat." Guvernér byl rozčilený. Jeho ruce se třásly, ale hlas ne.

                "Zachrání to spoustu lidí."

                "Jejich těla, ne duše."

                "Ale..."

                "Ne." Řekl rázně a poté se posadil. Bylo v tom unavené odevzdání.

                "Už jsme to zkoušeli. Pár vědců jsme vyslali ven, mezi... Jak jim říkáte? Exolidi? Dobrý název. Poznali pravdu o všem. Oni se pak trápili, že už nejsou lidmi a umřeli dříve než s nemocí. Jen pár jich zbylo, jen pár odolalo. Ti zachovali tajemství. Jen ti vědí, že filtry města už dávno nefungují a rostliny ze Země už nahradily ty zdejší. Už nejsme lidmi, jací jsme bývali. Celá skupina vědců spáchala sebevraždu. Bylo to prohlášeno za tragickou nehodu a od té doby se strach z vnějšího prostředí ještě zvýšil."

                "Ale... Mají právo to vědět."

                "Způsobí to paniku. Rozpad celého města."

                "Které vymře, když jim to neřekneme."

===

                A tak zavedli kompromis. Děti a mladé lidi v posledním stádiu nemoci přestěhovali ven. Ostatní zůstávali. A tak město pomalu začalo vymírat. Ona zůstala prostředníkem, který nabízí lidem vysvobození zatracením.

                Podívala se na svou ruku. Štíhlou elegantní, světélkující vzory na zelené pokožce nebyly ve světle městského osvětlení vidět. Vzory, které ji připadaly neskonale krásné, byly důkazem její ztráty duše, jak by řekla matka.

                Vzpomněla si na matčino povzdechnutí, proč ve Městě lidé nemají různou barvu kůže. Ne teď už nemají. Všichni mají zelenou, zato s pestrými podivuhodně krásnými vzory.