Zápisky z mého domu 6 - Pozemek

Procházím se zanedbanou zahradou. Ovocné stromy jsou léta nestříhané, není vidět, kde bývaly záhonky. I tak se mi zdá zahrada krásná.

Z jedné strany les, z druhé ovocné stromy, za nimi plot sousedního pozemku, kde se pasou kozy a mezi tím výhled do krajiny. Všude louky, lesy a sem tam samota, nebo usedlost. Město je vidět jen kdy zajdu do nejzazšího rohu zahrady. I vesnice je vidět jen málo, je za kopcem, u kterého je domek.

Vedle domku je rozpadající se šopa. Dírou mezi prkny vyleze mourovatá kočka a začne se mi třít o nohy. Sehnu se a poškrábu ji mezi ušima. Začne příst a já přemýšlím, jestli nemá blechy.  

Obracím se k domku. Mám trochu strach. Je to cizí pozemek a nemám tu co dělat. Ale zvědavost mi nedá. A stejně, jestli budu chtít domek koupit, pak to vše stejně uvidím.

Všichni mě odrazují, že nemám kupovat starý dům. Že to bude dražší, než postavit nový. Ale to místo… Otočím se znovu do zahrady. To místo se mi tak líbí.

Opatrně obcházím zeď.

Nemůžu se ubránit zklamání. Boční zeď se rozpadá. Vzdychnu. Nejspíš to bude celé ke zboření.

Opatrně jdu dál. Mourovaná kočka jde se mnou jako zdejší strážce majetku. Připadám si jako v hororu, kdy divák si říká, proč tam ten blbec leze. Všude kolem je hrobové ticho, až na občasné vzdálené zamečení koz a tiché předení kočky.

Procházím opatrně místnosti. Dům je opravdu starý. Vypadá to, že základy jsou z kamene. Nahoru po schodech se neodvažuji. Vidím schody do sklepa. Strach převáží pocit dobrodružství. Zaháním nesmyslnou myšlenku na poklad. Po několika schodech zastavím a dívám se, jestli kočka jde také. Po chvíli, kdy očichává vchod vejde za mnou.

Nacházím velký sklep se zaprášenými zavařovacími sklenicemi, hromádkou uhlí v koutě a na hromadě naskládané napůl shnilé bedýnky.

Poklad se nekoná, i když sklep je velký, což taky není k zahození.

Jsem znovu venku a zhluboka se nadechuji. Kočka mě opouští a utíká směrem plotu s kozami. Její průvodcovství nejspíš skončilo.

V duchu vidím místo starých zdí nový domek. S velkými okny, kterými se vchází přímo do zahrady, nebo na terasu.

Prolétne kolem mě včela. S obavou se na ni zadívám. Vzpomenu na další špatnou zprávu z televize. Upozorňovali na alergické reakce na píchnutí hmyzem. Příroda je už tak znečištěná a my od ní vzdálení, že už s ní neumíme žít. I obyčejný hmyz, který by vždy její součástí je pro člověka hrozbou.

Vzdychnu. Proleží kolem mě další včely a já zpozorním.

Vylezu dírou v plaňkovém plotě. Druhou stranou, než jsem vešla do zahrady. Směrem k lesu.

Tam na kraji lesa stojí včelí úly. Tím se vysvětlily včely a já si oddychnu. Chystám se vyrazit zpátky, když uvidím podivnou postavu.

Je to muž ve včelařské kukle. Znejistím. Co když mi vynadá, že lezu na jeho pozemek?

Už otevírám pusu, když muž sundá kuklu a promluví.

„Je tu hezky, co?“ Kývne střapatou neučesanou hlavou s dlouhými vousy a vlasy směrem k domku. „Máte o to zájem? Je to ruina.“

Kývnu a usměji se.

„Neměla byste se tu takhle courat, kdyby na vás něco spadlo, tak vás tu nikdo nenajde.“

Zamračím se. Co mi má co říkat, co mám dělat?

„Ty včely neodhánějte, jen je rozdráždíte. Jsou jako ženské, když je necháte v klidu, jsou v pohodě, když je jen trochu naštvete, ohání se kolem sebe a je jim jedno, že je to zničí.“

Otře si ušmudlaným rukávem čelo a pohodí hlavou.

Ušklíbnu se.  Neurvalý filozof, to mě scházelo. Zamumlám něco, že už musím z vydávám se směrem k vesnici.

„Tam kde se daří včelám, daří se i lidem.“ Ještě na mě zavolá. „A taky kozám.“

Raději nad tou poznámkou nepřemýšlím.

Dalším autobusem dojedu do další vesnice. Domek na prohlédnutí je v řadě podobných nových domů. Jsou tu upravené zahrady, železné, nebo betonové ploty. Zahrádky jsou jako dlaň s anglickým trávníkem, nebo vybetonovaným stáním pro další auto. Vypadá to úpravně, spořádaně a … A strašně nudně a uměle.

V domku se mi líbí. Muž, který mě provází domem, mi vykládá o všech jeho funkcích, o pohodlí… Ano líbí se mi to, ale já chci víc.

Chci místo s divokou trávou, lesem, včelami a kozami. Dokonce i ten přisprostlý drzý chlapík mi připadá milejší, než upravení zombíci přilepení ke svým telefonům, kteří venčí neduživé ratlíky s křiklavými oblečky.