Zápisky z mého domu 5 - Co dál

Užívám si volného víkendu a zároveň ve mně začíná zrát nepříjemný pocit, o kterém vím, že vyvrcholí v pondělí ráno. Práce. Napadne mě, že bych už tam nechodila. Mám přece dost peněz do konce života. Ale… Bude mě to pak bavit? 

Co bych celé dny dělala? Možná pár měsíců bych si to užívala. Ale co potom? Přece jen v práci jsem mezi lidmi. Je to něco užitečného, co dělám. No užitečného… Úřednice. Je v tom papírování něco užitečného? Určitě to není práce, o které jsem jako malá snila. Chtěla jsem pracovat v knihovně. Mít přístup ke všem těm knihám, brát jednu po druhé a všechny je přečíst. Na malém městě nebyla knihovna rozsáhlá. Jedna větší místnost plná knížek se mi tehdy zdála obrovská a určitě jsem si myslela, že jsou tam všechny knížky, co kdo kdy napsal.

Vzdychnu a proberu se do reality.

Domluvili jsme se s Pavlem, mým bývalým, Jančiným tátou, že jí budeme dávat stejně peněz oba. Po léta to záviselo na mě, kolik si budu moct dovolit. Teď bych ji mohla dát celé dědictví. Nakonec mě Pavel Janča i Erik - Jančin manžel, přesvědčili, že mám dědictví užít sama. Ústupkem byl tento byt,
který jim přenechám, když si zařídím svůj domek. Pavel jim koupí auto.

Usměji se. Má holčička se vrátí zpátky. 

Bylo mi velice mizerně, když si po základce zvolila školu ve městě, kde bydlel můj ex. Pohádala se tehdy se mnou, že opravdu nechce jít na školu tady a že přece může žít u táty. Bylo to, jako by mi trhali srdce z těla.

Byla jsem naštvaná na svého ex, na Janču, na školu, která musela být v jiném městě, na celý svět.
Bylo těžké se zapřít a nechovat se tak jak jsem se cítila.

Po roce se vše obrátilo. Janča ke mně ráda jezdila na víkendy. Stěžovala si, že táta je na ni příliš přísný a nic ji nedovolí. A tehdy vznikla naše dohoda s Pavlem, že ji budeme dávat stejné kapesné, stejným dílem se budeme podílet na jejich dalších výdajích.

Udělám svůj domek tak, aby tam mohla žít rodina. Až ho Janča, nebo třeba to mimčo, co se má narodit zdědí po mě. Aby se jim tam líbilo a mohli zde vychovávat další generace.

Mám na konci týdne schůzku se známým, který mi pomůže vybrat firmu na výstavbu domu, nebo výběr domu, který přestavím.

Budu se na to těšit celý týden. Práce se mi určitě bude vléct a celý týden bude k nevydržení. I když si jej zpestřím nakupováním věcí na mimčo. Kupuji to tomu malému, ne Janči, tak se to nepočítá. A nebudu to přehánět. Nejsem nakupovací typ, ale toto mě láká. Ani když jsem čekala Janču mě to tak nebralo.

---

Možná mě nakazil Michal svými řečmi a proto přemýšlím, že s prací seknu. Proč se stresovat? Slíbila jsem si, že s penězi nezměním svůj život, ale... To ale teď vidím všude. Přemýšlím, že si najdu místo jen na částečný úvazek. Něco klidného, třeba svou vysněnou práci v knihovně.

Protahuji se. Proč si nezpestřit i začátek týdne? Kamarádka ze školy už dlouho chtěla si zajít na kafe. Zvedám telefon a volám.

---

Cítím vůni kávy a příjemné teplo. Po horkém létě přišly studené dny a můj organizmus si ještě na ně nezvykl.

Sedám si a pozoruji ustaraný výraz kamarádky. Ona na rozdíl ode mě školu dokončila. Měla super manžela a vzorná dítka. Prostě pro mě to byl vzor rodiny úspěchu a štěstí. Proč tedy ta ustaraná tvář? Znala jsem ji jako vždy dobře naladěnou dívku. Už to není dívka, roky na ní zapracovaly, tak jako na mě.

I tak mi nějak zahořklý výraz k ní neseděl. Byla tak trochu ujetá do jógy, duchovna a zdravého životního stylu. Ale jinak s ní bylo fajn.

Objednávám si kávu a k tomu dortík. Magda ani nemá uštěpačnou poznámku k dortíku a začne to z ní padat.

„Přirození lidé. Nejprve jsem tomu nevěřila. Připadali mi jako obyčejná sekta, která jen tahá peníze.  Ale… Kolegyni to úplně změnilo. Byla to taková vystresovaná šedá myška. A pak… Srší z ní energie. Začala si užívat života. To, co jsem jí už říkala dlouho.

A tak jsem tam s ní zašla. Víš…“

Zakroutí hlavou a poposedne si na kraji židle. Její oči se zalévají slzami. Přemýšlím, jak jí z toho dostat. Musím ji nechat vypovídat se. Své ubohé starosti o tom zda a jaký dům koupit dnes nechávám pro sebe.

„Byli tam samí normální lidé. A ne jen normální. Úplně obyčejně šťastní. Ne vystresované přepracované trosky. Mluvili nadšeně o koníčcích, na které já nikdy neměla čas. O tom, kolik toho v poslední době zažili.“

Zhluboka vzdychne a pokračuje.

„A když jsem přišla domů, bylo to úplně něco jiného. Děcka unavené ze školy a kroužků. Naštvané a rozmrzelé z toho, že si musí ještě jít dělat úkoly. Marek nadával na lidi z práce a snad do minuty mu zvonil telefon a on se zahrabal k počítači. Připadalo mi to jako noční můra.

A tak jsem ho donutila jít na jedno setkání.“

Vezme kapesník a vysmrká se. Její oči už jsou červené od pláče, tvář má mokrou.

„Byla to největší chyba mého života.

O dva dny později jsme dostali chřipku. Já měla jen slabý průběh, zato Marek… Bylo mu opravdu blbě. Jestli to nebyla ta chřipka, co všude řádí. Říkali, že ji podléhají víc mladí a zdraví. A Marek je o pět let mladší než já. Nikdy na žádné nemoci netrpěl. Nechápu… Nechápu, co se mu to stalo. Od té doby… Je jako vyměněný. Jestli ta horečka ho změnila.

Chodí za nimi každý týden. K přirozeným lidem. Nestará se o nic, jen o zábavu. Nevím ani, jestli vůbec chodí do práce. Ano, pracoval až moc. Ale peníze potřebujeme. Máme dvě hypotéky. A dětem platíme školné. “

Pochybuji, že je to horečkou. Spíš byl přepracovaný a prostě zblbnul. Už kvůli kamarádce doufám, že ho to přejde.

Zhluboka vzdychne a kousne se do rtu. Vztyčí hrdě hlavu a podívá se na mě. Už je to zase ona.

„Promiň, vylévám si tu srdce a nenechám tě ani promluvit. Co ty? Co Janča?“

„To nevadí.“ Usměji se. „Janča je v pohodě. Všechno zvládá a na mimčo se těší.“

---

Firmu jsme vybrali a kámoš slíbil, že bude dohlížet. Chybí už jen místo. Procházím internet a hledám, co by se mi líbilo.

Projíždím vesnice kolem, kde je hezky. Bloumám po zapadlých koutech v naději, že najdu to své vysněné místečko. Zrovna jedu autobusem, rozšířenou městskou dopravou. To by bylo ideální. V dosahu města a přece na vesnici. Ve firmě mi doporučili několik míst, na jedno teď mířím. Měla jsem o jejich pitu od začátku pochybnosti, ale když vidím okolí říkám si, že se možná se strefili do mého vkusu.

Řidič má puštěné rádio. Ve zprávách znovu straší terorismem. Problémy se prý přesouvají z velkých měst i do těch menších. Je vůbec někde bezpečně? A také mluví o chřipce. Prý už jde o epidemii nebývalého rozsahu. I když prý se na ni jen málo umírá, je situace nepříjemná, že zasahuje právě nejvíce nejproduktivnější lidi.

Zakašlu a přemýšlím, zda mě kamarádka nemohla nakazit. Lidé kolem se po mě škaredě dívají a tak raději vystupuji o vesnici dřív.

Poklidná vesnička tam, kde začínají kopce. Líbí se mi tu. Měla jsem původně dojet až do té vedlejší, kde je ukázkový dům i místa pro výstavbu domů.

Tady je to jiné. Jako by se tu zastavil čas. Staré domky mají oprýskané fasády, ale udržované zahrádky. Na návsi je rybník, stará lípa a hospoda. A nad ní místní knihovna. Jdu ulicí, která jde kolem lesa. Prohlížím si domy a přemýšlím, jestli je některý na prodej.

Možná ten na kraji až za cedulí začátku obce. Budu se muset vrátit, jen se mi nechce stejnou cestou. Uvidím cestičku mezi laťkovými ploty a vyrazím tudy.

Na malém rozcestí bych měla zahnout doprava, ale zaujme mě koruna velkého dubu a tak jdu kousek dál rovně.  

A tam to uvidím. Pozemek se starým domem. Už od pohledu vypadá neobydleně. Je trochu z ruky, ale ta krásná zahrada obklopená ze dvou stran lesem se mi zalíbí na první pohled.

Spatřím roztrhanou ceduli z nápisem: na prodej.