Po cestě do domu mých rodičů mě jako vždy přepadá sentimentální nálada. Už tu nejsem doma, ale pocit, že sem patřím, se nevytrácí.
Dům rodičů byl vždy ve výborném stavu. Táta se staral o veškeré opravy a když na ně potom nestačil,
věděl, kde si najmout dobré řemeslníky. Celý život se pohyboval na stavbách a svůj dům si předcházel. Tady opravdu neplatilo, že kovářova kobyla chodí bosa.
Teď už začínají být vidět drobné nedostatky. Smutně zapřemýšlím, jak dlouho bude máma zvládat péči o dům, a jak dlouho se jí bude líbit žít ve velkém domě sama.
Trvalo to dlouho, než jsme mámu přemluvili, že tátovi bude v léčebně lépe. A myslím, že když na to přistoupila, ulevilo se jí a tátovi také. Jeho oči byly vždy smutné, když viděl, jak je máma strhaná, když o něj pečuje. Vždy říkal, že je její partnerkou v životě. Nechápal a odsuzoval muže, kteří si ze svých žen dělali kuchařky a uklízečky. Sednout si k připravené večeři a nepřiložit ruku k dílu bylo pro něj nemyslitelné. Zakládal si na tom, že se umí o sebe postarat.
Tátova nemoc ničila mámu víc psychicky, než fyzicky. Chtěla jsem jí pomoci, ale moc to nešlo. Máma mě nenechala moc věcí dělat a stejně jsem mohla přijet vždy jen o víkendech.
Zadívám se dozadu za stromy, kde stávají auta návštěv. Ale místo velkého tmavomodrého auta tam vidím malé stříbrné. Byli jsme domluveni, že se brácha zastaví a probereme, co s dědictvím. V podstatě to zdědil táta. Ale ten není v kondici říct, to s penězi a tak to bude muset rozhodnout máma. Sama bych to viděla na třetiny. Máma, já a brácha.
Možná bude máma chtít dát více bráchovi. Podle počtu vnoučat. Mé úvahy rozebírají podobné scénáře. I tak dostanu dost, víc než bych kdy měla.
Zvoním a cítím se při tom nepatřičně. Jako kdybych musela mít pozvání do svého vlastního soukromí. Máma mě vítá v nové halence. Vypadá v ní dobře. Není to žádná oslnivá elegance, ale také ne vytahané tričko.
"Je tady teta Adéla." Říká, když mě vede do kuchyně. Hned si vzpomenu, kde jsem malé stříbrné auto viděla.
Na stole jsou buchty a v nose mě zalechtá vůně kávy.
"Honzík volal, že přijede až odpoledne. Něco důležitého má."
Vzdychnu a usměji se na Adélu. Vypadá spokojeně, dokonce i má máma je usměvavá. Jako by to bylo setkání dávných kamarádek.
"Právě mě říkala, že bude babičkou a chystají svatbu." Dodá máma k nabídce kávy.
Zírám chvíli z jedné na druhou. "Kdo," ptám se. "Michal?"
"Ovšem, že ne, Adámek." Poznamená Adéla. "Elenka čeká na začátku léta. O pár měsíců později, než tvoje Janička."
Mluvit zdrobněle o dospělých dětech mi vždy přišlo trochu směšné. Obzvlášť, když se to oslovení týká světáckého Adama. Nic neříkám a čekám, co se ze setkání vyvrbí.
---
Bavíme se o svatbě a o dětech. Před obědem se Adéla zvedá a odjíždí.
"Vezme si nějaké menší peníze a zbytek rozdělí klukům." Řekne nejednou máma. Předběhne mě, když se zrovna chci zeptat na tátu.
"A já udělám to samé." Usměje se. "Táta na tom už lépe nebude a já tady dožiju." Ukáže rukou okolo sebe.
"Mami a nechceš se..." Nedořeknu to. Vidím, jak vrtí hlavou. "Bez zahrady nebudu a taky tu mám známé a kamarády. Starý strom už nepřesadíš."
Rezignovaně vzdychám.
"Něco ale pro mě můžeš udělat." Říká tajemně. Přikyvuji a zvědavě zvedám obočí.
"Když Honzík přijede až odpoledne, můžeš se mnou zajít do sekáče." Nevinně se usmívá.
„Však víš, že to on nemá rád. Nikdy by tam se mnou nešel.“
Nikdy by tam nešel a rozmlouval by ti to, pomyslím si. Chci otevřít pusu a také jí to začít rozmlouvat. Ale jako bych ji slyšela. „Vždyť tady není žádný pořádný obchod s oblečením. A když si něco koupím a nesedí to, tak alespoň nelituji.“ A tak jen přikyvuji. Vymluvit ji něco je nemožné.
Na chvíli mě prohrabávání šatstvem pohltí. Je to jako dobrodružství. Hon za úlovkem. Některé kousky jsou zajímavé, nad jinými se musím zasmát.
Máma už má plný pytel všeho možného, zato já držím jen jednu halenku. Nadšení z dobrodružství už vyprchává a začínám se nudit.
„Myslím, že Adéla měla radost z Adama.“ Říkám nad jedním podivným kouskem látky.
"Hmm. Jestli to není zlatokopka. Zrovna teď, když dostane Adam dědictví, otěhotní.“
„To si nemyslím.“ Vrtím hlavou. „Adam vydělává dost i bez dědictví. Možná už dospěl.“
„ A ten Michal." Zašeptá tajemně máma, i když nemusí, tady nás nikdo nevyslechne a i kdyby, nikdo z místních nebude vědět, o kom to mluvíme. "Adéla říkala, že je poslední dobou divný. Pořád medituje, mluví o tom, že opustí práci, že se mu tam nelíbí. A taky se chtěl odstěhovat. A teď už ne, že prý je tam spokojený a nechce to měnit. Adéla mu prý peníze z dědictví nedá, dokud se neodstěhuje."
Chce se mi smát. A to mě nejprve napadlo, že to Michal se bude ženit.
Vyzkoušíme to a jdeme. Slyším říkat mámu a jsem tomu ráda. Halenka, co jsem si našla mi nesedí, zato mi máma našla úžasné kalhoty.
S údivem se dívám, jak si máma obléká svetr na dvě halenky, které vyhrabala.
„Adéla si myslí, že se přidal k té sektě.“ Řekne jen tak lehce a úplně ignoruje můj vyděšený výraz.
„Mami.“ Řeknu šeptem. „To přece nemusíš. Můžeš si koupit značkové, nebo i na míru ušité šaty…“
Vezme mě za ruku a společně odcházíme. Máma platí mé kalhoty a pár kousků pro sebe. Já jdu celá zmatená za ní.
„Mami,“ začnu znovu. „Vždyť to jsi nikdy nedělala. Myslela jsem… Myslela, jsem, že bys toho nebyla schopná.“
„Víš,“ řekne s mírným úsměvem. „Táta by to nesnesl. To on vždy dodržoval předpisy, tomu bych to udělat nemohla. A já bych to dřív vlastně taky nesnesla. Ne když jsem neměla peníze. To by pro mě prostě byla krádež. Teď je to…“ Usměje se trochu záhadně. „Dobrodružství.“
---
Vzpamatovávám se z šoku na zahradě. Vypadá to tu jako arboretum. Samá skalnička, nebo bylinka. Mám mamčinu zahradu ráda. A něco z toho bych chtěla i na své zahradě, kdybych ji měla. Sad z ovocnými stromky, kout, ve kterém bude stín, které vytvoří třeba lísky, kus lesa, bylinková zahrádka.
"Co Janička, jak to zvládá?" Ptá se máma.
Usměji se. "Snaží se. Nevzdává školu. Myslím, že to zvládne. Mimčo i školu. Je v tomto po Pavlovi, ne po mně."
