Místnost byla zařízena jednoduše. Postel, židle a za zástěnou sociální zařízení. Bára ležela skrčená na tvrdé matraci povlečené zažloutlým prostěradlem. Pažemi si křečovitě objímala kolena a snažila se uklidnit.
Třásla se hněvem, měla nutkání vstát a bušit do všeho kolem. Proč to potkalo zrovna ji?
Věděla, že se to může stát, ale nikdy si to nepřipustila. To nikdo.
Tak jako ostatní dospívající se podrobila testu osobnosti. Byl povinný pro každého. Preventivní opatření, které mělo eliminovat kriminalitu. Bylo zavedeno ještě před jejím narozením.
Testy se konali při dovršení šestnácti let. Ty vyřadí lidi s nevhodnou osobností, což mělo zaručit společnost bez problémů.
Znala toto pravidlo, jako všichni. Nezdálo se jí divné. Nikdy si také nemyslela, že zrovna ona by mohla být při testu zařazena k těm nebezpečným. Nezajímala se o to, co se stane s těmi, které ze společnosti vyřadí. Byla to součást života, nad kterou nikdy moc nepřemýšlela.
Teď se jí celý systém zdál nesmyslný. Trestat někoho jen proto, že by v budoucnu mohl něco provést?
Pomalu se uklidňovala. Začala přemýšlet. Proč ji vyřadili? Začalo jí to vrtat hlavou.
Nikdy nic špatného neprovedla. Pravda někdy udělala něco trochu jiného, než po ní chtěli. Pár pravidel porušila, ale to snad každý.
Opravdu v ní bylo něco tak špatného, že nemohla být mezi ostatními lidmi? Nikdy o sobě nepochybovala, až teď.
Netrpělivě vstala. Byla tak rozrušená, že nedokázala být chvíli na jednom místě. Horečnaté přecházení po malé místnosti střídala s pasivním nehnutým sezením na posteli, které trvalo vždy jen do chvíle, než ji její myšlenky znovu donutily k pohybu .
Uslyšela zaklepání na dveře.
„Dále.“ Zamumlala. Nechtěla nikoho vidět. Nestačila tu novinu strávit. Její myšlenky popíraly skutečnost, že ona je jedna z vyřazených.
Do místnosti vešla hubená starší žena. Bára jí odhadovala kolem padesátky.
„Jsem tu, abych ti pomohla.“ Začala žena.
„Hmm… A jak?“ Řekla nabroušeně.
„Jistě víš, co se stane s vyřazenými.“ Pokračovala klidně žena.
„Ne.“ Odsekla. Už jí bylo jedno, co si o ní lidé myslí.
„Vyřazení jsou posláni do vesnice. Jsou tam domy, zázemí. Mohou se podílet na pracích v zemědělství.“ Pokračovala žena.
Bára mlčela.
„Ten život by se ti mohl líbit. Je tam volnost. Můžeš si dělat, co chceš, a práce tě uživí.“ Dodala žena optimisticky.
„Mám jinou možnost?“ Zeptala se trochu ironicky.
„No… Nemusíš tam zůstat, jestli nechceš.“
Bára se na ni nechápavě podívala.
„Ale ne sem. Nemůžu domů, kde mám vše co znám.“
„Není to tak jiné. Můžeš odejít jinam jestli se ti nebude líbit vesnice a její život. Jít tam kam chceš. Svět je velký.“ Žena se neupřímně usmála.
Znělo to až příliš slibně. Bylo jí upřeno město, zato se ji otevřel zbytek světa. Prostě si bude dělat, co chce.
---
Žena ji doprovodila k bráně. Tam si ji měli vyzvednout lidé z vesnice. Vyřazení ze společnosti, ze světa blahobytu, tak jako je ona.
Nebyla tam sama. Přidal se k ní její vrstevník Karel. By pobledlý a rozrušený stejně jako ona.
Byl to pro ni šok. Už začala chápat, proč vybrali ji. Ale Karel? Byl to nejlaskavější člověk, jakého znala. Milý zvídavý kluk. Snažil se všemu přijít na kloub, zjistit pravdu.
V tom jí to došlo. Karel byl pro tuto společnost nebezpečný. Už proto, že se vyptával. Nejednou s učiteli polemizoval o tom, co je správné. Ve všem hledal i druhou stránku věci. Byl nebezpečný tím, že se ptal a přemýšlel.
