Voda

Seděl u sklenice s limonádou a díval se, jak bublinky stoupají nahoru. Měl žízeň, ale jen představa, že se napije, v něm zvedala vlnu nevolnosti. Po očku se podíval na mámu. Neměl odvahu říct, že chce jiné pití. 

Věděl, co by řekla. U cizích jez a pij, co ti dají, doma co je. A cestou domů by mu udělala přednášku o slušném chování.

Ale on se prostě nemohl napít. Ne této vody. Byla… Divná. Kontaminovaná. To sedělo, ale neříkal to nahlas. Bylo to z toho filmu, co se sestrou viděli. Znamení. Byla tam dívka, která měla podobný problém s vodou jako on, říkala o ní, že je kontaminovaná. Nemohl říct to slovo mámě. Chtěla by vědět, kde ho vzal. A tak by musel říct o filmu, na který se neměli dívat. A to by mu pak ségra dala pěkně sežrat. Srabík a žalovníček by byly ty nejmírnější výrazy, kterými by ho oslovovala.

Už věděl ve kterých minerálkách je voda dobrá. Fajn taky bylo ovoce. Takový meloun byl nejlepší. Spousta výborné sladké vody.

„Copak, nechutná ti?“ Zeptala se ho teta Anka.

Ošil sebou.  Po očku se podíval na mámu a pak tiše odpověděl. „Je… Je moc pomalá. Taková nějak moc hustá.“

Máma vzdychla. „No máme s tím poslední dobou dost problém. Prostě si vymýšlí blbosti.“

Kousl se do rtu. Mrzelo ho, že to o něm máma říká.

„Možná ne. Teď jsem četla, že nějaký vědec vyzkoumal, že je některá voda opravdu hustší. Prý to způsobilo tání ledovců. Něco v ledu, co neroztálo po miliony let teď mění strukturu moří kolem severního pólu.“

Pozorně poslouchal. Ano to se mu líbilo. Přece jen to nebyl jen jeho výmysl, bylo to opravdové.

„Moc čteš. A jak by se ta voda asi dostala k nám?“

---

Pomalu se probouzeli. Zima, kvůli které byli v hibernaci, polevila. Touha a radost po životě se šířila jako epidemie. Rychlostí tekoucí vody.

---

"Dnes se k Německu přidalo i Polsko. Požadují, aby v řekách teklo víc vody. A v této situaci vydáváte zákon o plýtvání vodou. Není to trochu rozpor?"

Poslouchal diskusi jen jedním uchem. Takových pořadů bylo poslední dobou mnoho. Raději se soustředil na diplomku. Vzdychl. Musí to všechno dát dohromady. Podklady už má, dokonce i nějaké to povídání. Teď to bude jen nudná práce.

"Nemůžeme jim dát víc vody, protože ji nemáme. Na naši zem naprší jen jedna desetina toho co před deseti lety. Naše situace je katastrofální, nemůžeme si dovolit být velkorysí. Nemáme přístup k mořské vodě, tak jako okolní státy. Ano mají problémy, které my ne. Ale to neznamená, že se na naše občany vykašleme."

"Narážíte na vzestup hladiny moří, který nepředpokládaly ani ti nejpesimističtější odhady? Co když vzestup bude pokračovat? Zaplaví voda i nás?"

"Jsem politik, ne klimatolog. Osobně si myslím, že se to co nevidět zastaví. Na planetě není tolik vody, aby ji to celou zaplavilo."

Zpozorněl. Ta myšlenka jej zaujala. Co když to vše k tomuto směřuje? K zaplavení veškeré souše?

Pohrával si s tou myšlenkou, ale než stačil dojít k nějakému závěru, zazvonil mu telefon. Číslo profesora, u kterého dělá diplomku. S obavami hovor přijal. Domníval se, že už si vše řekli a on jen odevzdá hotovou práci.

"Volali mi z televize. Chtějí do diskuse klimatologa. Někoho, kdo bude moct vysvětlit co se to děje s hladinou vody. Já žádné vysvětlení nemám, ale vy jste asi nejblíž, tak jsem jim doporučil vás."

"No..." Nevěděl, co říct. Stačilo, že už teď měl trému z toho, jak bude obhajovat diplomku.

"Zvládnete to. Vlastně jste jediný, který má alespoň něco. Ostatní by museli jen mlčet a říkat, že nic neví... Včetně mě."

"Dobře. Uvidím, co budou chtít."

---

Jak se další a další kry rozpouštěly, jejich množství se blížilo kritickému. Voda byla skoro nasycena. Hustota pomalu stoupala. Voda se jejich přítomností začala pohybovat pomaleji. Nakonec už nebyla tekutá. Byl to rosol nasycený jejich přítomností. A pak se začali rozpínat. Hledali v okolí. Nacházeli jiný život, než na který byli zvyklí. Ale také své potomky rozprostřené po celé planetě. Bylo jich tak málo, že neměli šanci seskupit se do kritického množství.

 ---

Naštěstí tam nebyl sám. Bylo tam víc „odborníků“. On si připadal jen jako do počtu. Řekne těch pár vět, co spolu s profesorem připravili  bude konec. Zbytek nechá na ostatních.

„Hrozba migrace, rozpadu společnosti tu visí už dlouho. Je otázkou, kde je ta hranice.“

Poslouchal, jen tak na půl ucha. V hlavě mu uvízl článek, který četl včera. By od biologa zkoumajícího mikroorganismy. Psal o jedné složité organické látce, kterou ale nemohl nazvat ani virem. Ta látka reaguje na okolní prostředí – mořskou vodu – přizpůsobuje si ji – mění její hustotu a rozpíná ji. Je jí stále více – množí se a rozpíná. Sdružuje se ve skupinách, kde je její koncentrované množství. A také zničí vše živé, co jim stojí v cestě. Není to definice života? Psa také o tom, že o této látce do nedávna nikdo nevěděl. Co když ovlivňuje proudění vody, teplá se dostává d chladných oblastí, víc tají ledovce…

Měl pocit, že to této látce věděl už od dětství. Shodovala se s jeho fobií z nečisté vody. Měl pocit, že vše do sebe zapadlo.

„A teď, co nám k situaci řekne klimatolog?“ Obrátil se na něj moderátor.

Zatvářil se, jako by celou dobu poslouchal, nebo v to alespoň doufal.

„Teorií je několik. Pravdou je, že žádná moc nedává smysl.“ Začal. Podíval se do svých papírů a tak je složil. Začal mluvit, prostě to z něj vypadlo. Nová, tak šílená teorie, přesto v ní neviděl žádnou chybu.

Moderátor na něj jen s otevřenou pusou civěl. Trvalo snad několik minut, než začal reagovat.

„Takže… Takže podle vás chtějí ovládnout planetu tím, že ji celou zatopí?“  

---

Nyní bude vše jiné. Jsou tu oni. Mají šanci ovládnout své prostředí, ovládnout vodu a konečně budou zcela funkční. Pak budou mít šanci odvrátit události, které v minulosti způsobili jejich úpadek a blízkost smrti. Nepovažovali se za druh, za mnoho jedinců, ale za jedinou bytost. Jedinou a jedinečnou. Neznali na této planetě stvoření tak unikátní, jako jsou oni. V dávných dobách je to mrzelo, a vydávali mnoho energie na nazelení někoho podobného jim. Někoho s uměním dedukce, s vnímáním složitosti a celistvosti svého prostředí. Nyní se však budou soustředit na stabilizaci a kultivaci prostředí, na svůj růst a rozvoj.

---

Prvních pár dní to bylo peklo. Po naštvaném profesorově telefonátu si vypnul telefon.

Pak se to ale obrátilo. Mnoho vědců z různých oblastí se jeho teorie chytlo a prohlásili, že s ní souhlasí. Jeho výstup v televizi se stal světovým hitem.

Mnoho lodí i ponorek se vydalo zkoumat podivnou látku v mořích.

---

Ta stvoření byla tak nesmyslně vyvinutá, až evolučně zrůdná. Přesto v nich byla inteligence. Jak to, že se zrodili na tak planém místě bez vody?

Chvíli, jen na milisekundu uvažovali, že se stáhnou. Pak to zamítli. Vytvoří pro ně příjemnější prostředí. Oni se přizpůsobí. Možná jim to bude trochu trvat, jejich počty se sníží, ale za pár století možná budou uvažovat, že je zcivilizují tak aby byli jejich partnery.

---

„Co budeme dělat?“ Ta nerozhodná otázka se k drsnému vzhledu generála nehodila.

„Vyhubíme je. Musí existovat něco, co je otráví. I kdybychom měli přijít o život v mořích.“

„Teď je to kdo z koho.“

„Vyhlášení války.“ Drobná žena vypadala křehce, její pohled byl tvrdý a nekompromisní.

Tajná schůzka velmocí dopadla jednohlasně.