Svět byl v mlze. Daleko v pozadí. Tak daleko, že by na něj nedosáhla, i kdyby chtěla. Její svět se už měsíce skládal z naučených automatických úkonů. Oddělovala to, co se musí od toho, co není potřeba jen podvědomými myšlenkami.
To co muselo být, vykonávala jako stroj, to co nebylo potřeba, na to ani nemyslela. Bylo jí to jedno. Tak jako to, co dělala. Spát, jíst, umýt se, jít do práce. Mezi nutným a zbytečným byla jen tenká hranice. Stačila by jediná myšlenka, která by tuto hranici přerušila, a nezbytné se mohlo stát bezvýznamným.
Myšlenky tu však nebyly, vše stravovala okolní nicota. Spát, jíst, umýt se, jít do práce. Ležet a zírat do prázdna, a znovu vše dokola. Myšlenky byly někde daleko, snad za mlhou, kde byl i svět. Nebyly tu ani city. Radost, strach, smutek, štěstí, spokojenost ani nespokojenost. Nic. Prázdno.
Sled stále stejných událostí. Jedna za druhou. Nevnímala, co se děje kolem. Bylo jí to jedno. Vše to bylo daleko za mlžnou oponou, tak kde byl svět, ke kterému nepatřila.
Nevěděla, jak se to stalo. Bylo to pomalé, plíživé. Mlžná opona světa se nebezpečné přiblížila, rozestoupila a začala útočit na její netečnost.
Přišly první myšlenky a pocity. A s nimi temná nicota. I když se sebevíc snažila popřít je, byly tam. Všude okolo, byly součástí jí samotné i světa za mlhou.
Bolestně si uvědomovala své pocity. Zraňovaly ji. Tak hluboké, že fyzicky cítila bolest, kterou po sobě zanechávají. Nicotu se snažilo nahradit bezedné zoufalství a smutek. Ale jako by nicotu jen prohloubilo.
Již se nešlo vrátit do netečnosti. Myšlenky, pocity, nicota na ni dorážely. Jak to všechno znovu zahnat za mlžnou oponu, odkud nebudou tak zraňovat? Jak zaplnit nicotu, změnit myšlenky, nebo pocity?
Ano, myslet na něco jiného. Jedno, co jen se něčím zaměstnat. Když přijdou zraňující myšlenky, prostě začít myslet na něco jiného.
Jak jen jednoduché se jí to zdálo. Netečný režim vyměnila za horečnatou činnost. Naplánovala si každou minutu, od ráda po večer.
Jazykové kurzy, tai-chi, keramika, jízda na koni. Nikdy nedělala nic z toho. Jazyky ji nikdy nešly, musela však vymyslet něco, co zaměstná mozek.
Když se vrátila večer z kurzu, sedla si ke knížce. Překládala ji. Slovo po slově hledala ve slovníku. Byla to nudná práce. Jen však její pozornost na chvíli povolila, vrátila se nicota následována bolestnými pocity. Zaútočily plnou silou.
Nenechali ji odpočinout. Angličtina se zlepšovala. Poznávala již mnohá slova ve své knize. S ostatními činnostmi to bylo horší.
U Tai-chi bylo mnoho prostoru k relaxaci a přemýšlení. Nebylo to to pravé, nepotřebovala uvolnit, ale zaměstnat.
Kůň byl o trochu lepší. Po první hodině se jen tak tak dobelhala domů. Druhý den se probudila se svalovou horečkou. Bylo to vyčerpávající a bolestné. Přesto to bylo o hodně lepší než psychická bolest způsobená jejími pocity a myšlenkami. Bylo to svým způsobem osvobozující. Kůň však neposlouchal, dál se nedostala a jízdu na koni vzdala.
Nevzdala se, zkoušela různé aktivity. Petang, bowling, vše však zabavilo jen na dobu, kdy činnost vykonávala. Když došla domů, nicota znovu zaútočila.
Vzpomněla si na první den po jízdě na koni, kdy nemohla vstát. Kdy se její nohy třásly, a na záchod byla schopná dolézt jen po čtyřech. Byl to nejlepší den za celé toto mizerné období.
Byla to fyzická bolest a vyčerpanost, která zmírnila nicotu a psychickou bolest na skoro snesitelnou míru. Jsou i jiné sporty, ne jen jízda na koni.
V tramvaji uviděla letáček s pozvánkou na sebeobranu. Bylo to blízko jejího bytu. Nikdy jí nenapadlo něco takového dělat. Ne proto, že by nechtěla, jen byla ovlivněna okolím. Pro křehké malé holky se hodí tanec, aerobic, nebo jóga.
První hodinu zjistila jak je na tom špatně fyzicky. Svou kondici však vítala. Dvakrát týdně se vracela totálně vyčerpaná. Nechodila sem něco se naučit, ale vyčerpat se. Vše dělala naplno. I když už nemohla, překonala se.
Bolel jí každý sval na těle. Její mysl si však alespoň na chvíli odpočinula. Bylo to jako zázračný elixír, který ji pomalu odvracel od nicoty a možná trochu poodhalil mlhu, za kterou se skrýval svět.
Naučila se své trápení skrývat. Uzavřít se před světem, bylo to jednodušší a tolik to nebolelo. Uvědomovala si, že okolí musí připadat podivně. Nikdo se však neptal, nikdo se nepokusil dostat pod její ulitu.
Tady to bylo těžké. Byla zvyklá dostávat údery, nevadilo jí to, její ulita byla na to stavěná. Horší bylo naučit se údery rozdávat. Aby mohla dát ránu, musela ze sebe něco vydat, narušit ulitu.
Začala i vnímat, co říká trenér, ne jen techniky, ale i povzbuzování.
„Dej do toho vše!“
„Zakřič!“
„Zařvi z plných plic, ať se tě protivník lekne!“
Protivníka? Kdo je její protivník? Ona sama? Nicota, smutek a zoufalství?
Zkusila to. Nekřičela na útočníka, křičela na své pocity, na bolest, kterou nechtěla zažívat.
Jak se její kondice zlepšovala, pocity únavy slábly. Bála se, že se vše vrátí. Myšlenky, zoufalství a smutek. Byly tam, pořád, byly její součástí. I když nyní za tenkou mlhou, za kterou byl i svět. Ten se teď pomalu začal vynořovat. Mezi nimi byla tenká nepostřehnutelná hranice.
