Díval se na tvář nepřítele. Nevypadal nebezpečně, měl hubené tělo, místo svalů bláto, celý se třásl a byl nepřirozeně bledý. S doširoka otevřenými očima neustále opakoval, že je nevinný a celé to musí být omyl.
Choval se jako nechutný zbabělec. Bylo mu z toho nanic. Z toho, kdo to byl i jak uboze se choval.
To, že má toho pravého si byl jistý. Pracoval na jeho odkrytí dlouho. Byl pyšný na svou práci, dal by život i duši za ochranu svého lidu. A teď, když byl v ohrožení, přihlásil se do přední linie.
Byl zvyklý na tvrdou práci, nebál se postavit se čelem zločincům. Ve střetech s nimi utrpěl mnoho šrámů na těle. Nyní to bylo jiné. Nepřítel byl podlý. Skrýval se nenápadně mezi poctivými lidmi jejich národa.
Začalo to před pěti obdobími. Ve vesnicích v údolí se objevily horečnaté nemoci. Což nebylo samo o sobě divné, tato nemoc se objevovala mezi obyvateli jejich národa již po generace. To, co bylo nové, že se nemoc objevovala čím dál častěji a také přítomnost cizího obyvatele u nemoci. Všiml si toho nejprve lékař, který se přestěhoval z jedné vesnice do druhé. Po té, co šel léčit do třetí vesnice, zpozoroval dalšího cizince. Když se pak podívali na další ohniska nemoci, zjistili výskyt dalších podivných lidí.
Jejich národ žil v údolích oddělených od ostatního světa od nepaměti. Nikdo nevěděl, co je za horami ohraničujícími jejich území. Hory byly nebezpečné a jen málokdo se z nich vrátil. A jistě se nevrátil nikdo, kdo by hory překonal.
Byl ve skupině hlídající pohyb těchto cizinců. Lidé se odjakživa stěhovali z vesnice do vesnic, z údolí do údolí. Vždy však šlo dohledat, odkud ten dotyčný přišel. U cizinců pohybujících se u nákaz tomu tak nebylo. Jejich příběhy byly smyšlené a nikdo je neznal ve vesnici, odkud se údajně měli odstěhovat.
Začali si klást otázku, zda se cizinci u nákaz nevyskytovali již dříve a zda oni nejsou původci nemoci. A tak pozorovali a vyčkávali. A konečně narazili na obyvatele odnikud, který se ve vesnici objevil při první horečce.
A tak je tady před ním. Vystrašená hromádka sulcu. Proč však nemluví, když je tak zbabělý? Problesklo mu hlavou, že cizincova ubohost je jen podlá přetvářka. Neodpověděl na otázku odkud přicházejí. Nebo co chtějí. A ani proč se vždy objeví u nákazy.
Zkusil to naposledy. „Kdo jste?“
Sklesle zavrtěl hlavou. „Jsem jen kuchař. Nic víc.“
Pořád ta jeho ubohost. Jen kuchař. Nevěřil mu. Musel zjistit víc. Bylo to pro jeho národ. Nikdy nikoho nemučil.
Bylo to zlé. Podlý cizinec pořád jen naříkal a prosil. Pomalu mu zvyšoval dávku. Už byl na mezní hranici a jeho nepřítel se mu jen unaveně díval do očí.
„Musíš to pochopit, dělám to pro svůj národ. Pro jeho zdraví, které ty a tobě podobní podlamujete.“ Tekly mu slzy, když to říkal, nepovolil však. Nemohl, lidé umírali, jeho národ trpěl.
Roztřesená hromádka, o které pochyboval, že kdy byla plnohodnotným člověkem, zaúpěla a ztratila vědomí. Tentokrát na dlouho. Už se vzdával naděje, že jej vzkřísí, když začal jevit známky života.
„Řekni to, prosím, řekni. Uleví se nám oběma.“
„Já… Už nemůžu.“ Vydechl.
„To říkáš už dlouho, řekni, co chci slyšet.“
„Chceš slyšet, že jsme nepřátelé, kteří jsou zodpovědní za nemoc.“ Začal nepřítel k jeho překvapení mluvit. Už nedoufal. Ulevilo se mu, i když se jeho žaludek obrátil nechutí.
„Pokračuj.“ Pobídl ho.
„Ale tak to není. Monitorujeme nákazu. Hledáme pro vás lék. Je to virus, který se mění podle pravidel, které nejsme schopni uchopit. Bohužel, zatím jsme úspěšní jen z části.“
Nerozuměl tomu, co říká. Nevěděl, co je virus. Nevěřil jeho slovům, že na horečnatou nemoc je lék. Nikdy nebyl. Bylo to prokletí, které na ně naložili oni, cizáci.
„Když hledáte lék, proč se nemoc vyskytuje častěji?“
„Má progresivní ráz. Nejprve se objeví jednou za čas a pak se její výskyt zvyšuje. Zažili jsme to už víckrát. Vždy v podobné izolované oblasti jako je vaše.“
„Ne, ne.“ Vrtěl hlavou. „Je to vaše vina. Vy jste sem nemoc zavlekli. Přišla s vámi.“
Cizinec znovu ztratil vědomí. Tentokrát na tom neměl podíl. Pečlivě ho prohlédl. Byl nepříjemně bledý, viditelně z něj život odcházel. Co když mluvil pravdu? Co to říkal o jiných oblastech? Opravdu hledají lék?
Nepřítel unaveně otevřel oči.
„Nemám už sílu.“ Zachroptěl.
„Co se stalo s těmi oblastmi, o kterých jsi mluvil?“
Dlouho se mu díval do očí. Pak oči zalité krví a slzami zavřel. Když je znovu otevřel, neměl v nich jen bolest, ale i smutek.
„Všichni vymřeli.“
Ne, to nemůže být pravda. Nechtěl tomu věřit.
„A co ten lék? Opravdu jej hledáte? Proč tak dlouho?“
„Nevěděli jsme, co nemoc způsobuje.“ Mluvil ztěžka, zadýchával se. Za každým slovem si musel odpočinout.
„Nevěděli?“
„Tentokrát jsem našel zdroj. Kdybych donesl vzorek k nám, mohli by lék udělat.“
Znovu zachroptěl.
„Je mi to líto.“
Byl zmatený. Jak to, že ten cizinec, jeho úhlavní nepřítel se chová k němu jako k milovanému umírajícímu malému dítěti?
„Neudělají?“
Zavrtěl hlavou a pak zavřel oči, pomalu a bolestivě.
„Je pozdě. Byl to poslední termín. Když jsem se nevrátil tak…“ Dál už jeho slova zanikla v chroptění.
„Tak co?“ Zatřásl s ním. Už z něj však zbylo jen bezvládné tělo bez života.
