Dnes byl můj poslední den v práci. Neberu to tragicky. Určitě se nějaké místo najde. Dříve, nebo později. Doufám, že později. Nějaký ten týden, možná měsíc si užívat života bez práce. Těším se na to.
Už mám naplánováno, co budu dělat. Ráno si zaběhám. Ne moc, jen tak pro zahřátí, pro probuzení. Budu mít čas na knížky. Naučím se hrát na klarinet. Je to můj dávný sen. Hrát na krásný nástroj. Ne ten z umělé hmoty, ale vyrobený poctivě ze dřeva. Občas jsem taky malovala. Nebyl na to čas. Jen někdy o víkendech, když nevyšly jiné plány. A také prozaičtější plány mám připravené. Pořádně pouklízet, vyházet staré nepotřebné věci, vymalovat. No pravda je to plán víc jak na měsíc. Možná proto se těším.
První den dopadl výborně. Jsem trochu unavená z běhu. K tomu vydatná snídaně a zdravý oběd. Vaření mi sice zabralo více času, než jsem čekala, ale i tak mi zbylo celé odpoledne na kreslení.
Dnes to je volnější. Nemusím se strhat hned na začátku. Vynechávám běh a užívám si delší pobyt v posteli. Hmm… Je to tak příjemné. Jen se mi teď nechce nic dělat. Odpoledne vyrazím pokecat s kamarádkou. Je to příjemné odpoledne. Příležitost vzít si něco lepšího na sebe, než tepláky, nebo domácí oblečení.
Je krušné vstát a jít běhat. Překonávám se. A nakonec to je vynikající pocit. S nadšením se dávám do přebírání nepotřebných věcí. Je to docela otravná práce. Rozhodnout, co ještě nechat, co vyhodit… To nemám ráda. A proto lépe včas skončit.
Dnes je pohovor a jóga. Trochu si i oddechnu, že mě nechtějí. Ještě jsem si pořádně neužila volna. A jóga trochu zklidní mé pocity z neúspěchu.
Mám nějakou virózu. Bolí mě hlava a nemůžu dýchat. Dám si pár dní lenošení a nicnedělání.
Už je to třetí den. Hlava už nebolí a rýma povoluje. Nebaví mě nicnedělání. Na běhání je brzo, to bych neudýchala. Vrhnu se na malování. Chvíli to jde. Pak vybírám nějaký klarinet. Ty krásné dřevěné jsou drahé… No uvidím.
Dnes se mi nechce. Dávám si den volna. Jdu jen nakoupit. Trochu mi to rozproudí krev a probere. Musím zase začít běhat. A víc chodit mezi lidi.
Dokončím probírání nepotřebných věcí. Unaví mě to tak, že se jen těžko vypravím na jógu. Těším se na ni, ale nechce se mi. Už ta cesta se mi zdá zbytečně dlouhá.
Sednu si k malování. Nějak nemůžu začít. Dívám se u toho na seriál. Zkouším začít. Nejde to. Nemám inspiraci.
Začínám den během. Nějak jsem ještě unavená. Dávám si jen poloviční trasu. Pocit lehké tělesné únavy mně zvedne náladu. Zase jeden aktivní den. Chvíli maluji. Najdu knihu, co už jsem chtěla dávno přečíst.
Knížka je opravdu poutavá. Nemůžu se od ní odtrhnout. No co, mám spoustu času.
Jím, spím, čtu. Opravdu dobrý příběh. Najím se, až když mám opravdu velký hlad. S každou kapitolou, s každou stránkou to oddaluji.
Už toho doma moc nemám. Musím nakoupit. Rychle na sebe naházím oblečení a vyrazím. Usedám znovu ke knížce.
Aááá. Knížka je dočtena. Bylo to úžasné. Dívám se okolo sebe. Chtělo by to uklidit, vyprat, nakoupit. To mi zabere celý den.
Mám pocit, že mi něco chybí. Po dočtení knihy přemýšlím, co dál. Chybí mi ten příběh, který mě vtáhl do děje. Jdu si pustit pár seriálů.
Dívám se na filmové hrdiny a jejich dobrodružství. Je to podobné jako s knížkou. Jakmile skončí díl, už mám ten prázdný pocit, že mi něco chybí. Pouštím si další a další díly.
Musím nakoupit. Už nemám, co jíst. Staré sýrové tyčinky a zbytek mražené zeleniny nejsou zrovna suroviny, ze kterých by se dalo něco uvařit. Mám nemyté vlasy, přemýšlím, zda si je ještě umýt, než vyjdu na nákup. Venku je docela zima. Nasadím si čepici a vyrazím.
Dodívám se na seriál. Nelíbí se mi, jak skončili mé plány. Musím se vzpamatovat. Od zítřka to bude jinak.
Venku je sychravo. Upouštím od běhání. Zajdu večer, nebo zítra. Pak si vzpomenu na jógu. Jak dlouho už jsem tam nebyla? Jdu na ni s odhodláním, že budu chodit pravidelně.
Znovu sychravý den. Obleču se na běhání. Pak ale nevyjdu. Nechce se mi do té zimy. A včera jsem byla na józe. Zítra je taky den.
Brouzdám po internetu. Přemýšlím, co namalovat. Všimnu si odkazu na klarinety. Zahlodalo ve mně svědomí. Musím si jej něčím uklidnit. Zapnu počítač. Pouštím jen pár her, jen tak na odreagování.
Nechce se mi vstávat, ale zjistila jsem, že jsem v pyžamu už třetí den. Musím se pořádně probrat. Jdu nakoupit. Znovu docházejí zásoby.
Už ani nevstávám. Pustím si počítač, nebo televizi. Občas oboje. Hraji, nebo spím. U toho mám puštěnou televizi.
Nevnímám dny. Nevím, kterého je. Jen občas musím jít nakoupit. Beru toho co nejvíce, ať nemusím zase tak brzo. Ve schránce jsou nějaké dopisy. Ani je nečtu. Stejně to nejsou dobré zprávy.
Ležím a dívám se. Už nevnímám, co dávají. Občas u toho podřimuji. Musím vynést odpadky. Jen je zavážu do igelitového pytle a postavím ke dveřím.
Probouzím se. Nejsem ve své posteli. Je to někde jinde. Do paže mám zabodnutou jehlu a na ní napojenou hadičku. Nedokážu pochopit, co se děje. Znovu zavírám oči.
Nespím. Jen nevnímám. Jsem v jakémsi podivném opojení. V opojení, ve kterém je mi dobře, ve kterém chci zůstat. Někdo mě však ruší. Hučí do mě tak dlouho až začnu vnímat.
„Najíte se sama.“ Uslyším hlas. „To dokážete.“
S nevírou se dívám kolem sebe a na jídlo, které stojí přede mnou. Až teď si uvědomím, že sedím u stolu. Někdo mi dal lžíci do ruky a snaží se mě nakrmit.
Blažené nevědomí mě vtahuje zpátky.
Ne, říkám si, to není, to co chci. Je to však tak lákavé. Dívám se na lžíci ve své ruce. V ruce, která neví, které z mých pocitů má poslechnout. Bylo ty tak krásné znovu se ponořit do temnoty, kde člověk nemusí dělat nic, nijak se rozhodovat.
Pomalu se lžíce noří do misky. Vím, že je to jedno z mnoha rozhodnutí, které budu muset udělat. A u každého bude ta lákavá možnost. Možnost nedělat nic.
