Svět venku. ********************************** Den a noc rozeznávám jen podle intenzity světla. Rozdíl není velký.
Nejprve se mi zdálo, že ve dne je jen tolik světla, abych nezakopla o postel a v noci tma, že se nedaly rozeznat ani obrysy prstů, když jsem si je dala těsně před oči. A teď je ve dne světlo, v noci šero. Nemohla jsem si zvyknout? Kolik jsem tu dní? Proč jsem vlastně tady? Čtyři holé stěny, dveře, co nejdou otevřít a výklenek, kde se objevuje jídlo. Nic víc.
Jediné co si pamatuji je změna světla a pravidelný přísun potravy. Ze začátku jsem neměla na jídlo ani pomyšlení. Nechala jsem jídlo ve výklenku, který se za čas zavřel a když nadešel čas dalšího jídla, se objevilo další.
Bylo to před deseti dny, nebo před více? Hlad přece jen přišel. Matně si pamatuji, jak jsem se vysoukala z postele a přeleza k výklenku.
A napila se z lahvičky. Jen pár loků, po kterých se mi chtělo zvracet.
Ale z nějakého důvodu jsem jídlo a pití zavřené v krabicích a lahvích dávala pod postel. Prostě mi připadalo, že jinak jídlo přijde vniveč, že je ostudné takto plýtvat.
Vniveč, divné slovo a přesto mi v hlavě utkvělo a vrací se. Jako by nebylo moje a přesto jsem s ním spjatá. Někdo to podivné spojení slov musel použít, někdo v minulosti a z minulosti.
Hlava se mi motá podivnými myšlenkami. Vzpomínkami? Na co? Mám pocit, že znám jen tento pokoj, ale vím, že musí být víc. Proč je vše ostatní nedosažitelné?
Mezi jídly, světlem a tmou se snažím polapit neuchopitelné vzpomínky. Zadržuji dech, abych slyšela něco jiného , než svůj dech a zvuky svého těla, které se mi poslední dobou zdají až moc hlasité. Jako by se intenzita hluku, co vydávám, násobně zvýšila. Stejně jak je to se světlem.
A čichem. Mám pocit, že nechutně páchnu. Přejíždím si rukou po obličeji a cítím každý, každý chloupek.
Už blázním samotou.
Kde jsou všichni? Kde jsou vzpomínky na ostatní lidi? Vím, že jsou ostatní. Vím, že je místo někde venku.
Tam odkud se sem dostává jídlo.
Jídlo. Poslední dobou jen krabice a lahve. Nic na talířích.
Schoulím se. Je mi horko, chci něco udělat. Jít pryč. Začnu křičet, ale nic se nestane. Kde jsou ti z venku?
A proč jsem já tady?
Znovu a znovu stejné otázky, strach z neznáma. Ještě větší strach z toho co mé myšlenky skrývají a nechtějí odhalit.
Výklenek. Dívám se na něj stále častěji. Když jídlo může dovnitř, a ven, když jej tam nechám, můžu také já.
Do prostěradla zabalím krabice a lahvičky, které jsem nastřádala. Nacpu pár krabic do výklenku před dobou jídla. Dvířka se zavřou a slyším jemné hučení.
Po otevření dvířek vidím lahev krabičku. To, co dostávám v poslední době ke každému jídlu. A co mi připadá zoufale málo. Dokonce jsem začala jíst nastřádané zásoby.
V další dobu jídla se nacpu do výklenku sama i s částí zásob.
Když spadnu do obřího vozíku, do kterého putují krabičky a lahve z dalších výklenků, jsem celá rozlámaná námahou. Ležím a oddechuji, hrčení vozíku je strašně hlasité a nenechá mě přemýšlet. A když mě vyklopí za velkými vraty na hromadě dalších krabic a lahví potluču se.
Je tu až moc světlo, strašně hlučno a nepříjemně zima. Po nepříjemném horku by to měla být úleva, ale není.
Vítr, je to vítr, co je tak nepříjemný. A tam v dáli stromy, a domy. lidská obydlí.
Začnu se hystericky smát. Vrací se mi paměť. To má matka mě vtloukala do hlavy, že se nesmí plýtvat. Jsem člověk, který patří k těm domům, a silnicím. A k autům.
Zamračím se. K autům, které nejedou. K městům ve kterých nejsou lidé.
Paměť se znovu vzpouzí. Kolik mi je let? Proč jsem byla v té podivné místností?
Něco mě zašimrá v nose. Fuj, z krabic se line nepříjemný zápach.
Zvednu se a vyjdu. Procházím podivným světem o kterém vím jen málo. A ještě méně vím o tom, co se s ním událo. Je to začátek, nebo konec?
