Upřeně se dívala, jak se na trubce od radiátoru tvoří kapka. Trvalo to dlouho. Nejprve se tmavý flek na smaltu začal vydouvat, po chvíli byla vidět průhledná část. Odrážel se v ní vidět zkreslený okolní svět.
Bez mrknutí sledovala, jak se kapka zvětšovala. Po nějaké době bylo na trubce tolik tekutiny, že se kapka prohnula a zhoupla.
Sledovala ji. Jak se odpoutává od vlhkého fleku, jak padá a nakonec jak dopadne do misky pod radiátorem.
Vlny, které rozpoutala, byly pravidelné a dokonalé, tak jako kapka.
Byly čím dál menší, až zanikly a hladina vody v misce byla znovu klidná.
Malá, hubená dívenka si přesedla netrpělivě z nohy na nohu a svůj pohled znovu upřela na trubku radiátoru. Z jejího soustředění ji nevyrušila ani hlučná hra dětí v místnosti.
V kanceláři ve vedlejší místnosti, za prosklenými dveřmi stála s vychovatelkou dvojice. Přišli navštívit chlapce, kterého se chystali adoptovat. Hrál si s dětmi a hlasitě vískal.
Vychovatelka vešla do místnosti a zavolala na děti, že jdou na procházku. Chlapce, za kterým přišla dvojice, zadržela.
„Máš tu návštěvu.“ Řekla s úsměvem. Chlapeček se pousmál. Už věděl, že za ním přišli jeho noví rodiče. Jeho úsměv byl jen náznak, jako by se bál projevit nějakou radost, nebo naději. Jeho oči však zářily čistou dětskou radostí.
Vychovatelka se rozhlédla po místnosti a vzdychla. Adélka nevyběhla ven s ostatními. Stále seděla u topení. S tichou dívenkou měla jen potíže. Málokdy promluvila a s dětmi si nehrála vůbec.
Dřív, než se k ní dostala, sedl si k ní na bobek muž z dvojice.
„Jsou krásné, jako drahokamy.“ Řekl muž a díval se na kapku. Schválně si dřepl vedle ní, tak aby se díval na předmět jejího soustředění a ne na dívčinu tvář.
„Jsou dokonalé.“ Odpověděla dívka bez toho, aby přestala pozorovat kapku.
„Odráží nedokonalý svět kolem nás. Je v ní vše. Místnost, okna, koberec i lidi. I ty tam jsi.“
Vychovatelka se zarazila. Dívku ještě nikdy neslyšela říct víc než pár slov.
„Jsem a nejsem.“ Naklonila hlavu, až ji rovné dlouhé vlasy spadly přes obličej. Nepřítomně si je dala za ucho.
Muž letmo pohlédl na dívku, jen na moment. Uviděl znetvořený ušní lalůček. Nebylo to nic hrozného, ale i tak si nepředstavil, že by se jiné dítě takto nevšímavě chovalo ke své nedokonalosti. Hned, aby si toho nevšimla, se zase zadíval na kapku.
„Tam vevnitř.“ Pokračovala zamyšleně dívka. „Nemám tak hubený obličej. A mé vlasy jsou tam vlnité.“
„Všechno tam je menší a snesitelnější. Protože se tam vejde jen to dobré. Lidé spolu nemusí mluvit a přesto si rozumí. Ten svět trvá jen chvíli, než dopadne do vody a tam se ztratí. Možná takové světy můžou trvat jen chvíli. Potom se rozpustí v těch obyčejných. “
„Jako Pandořina skřínka naruby.“
Poprvé se na něj zadívala a pak se zvědavým nevinným hlasem zeptala, co je Pandořina skříňka.
Zprvu jeho vyprávění bylo neumělé a neuspořádané. Jen těžko z paměti hledal skoro zapomenutý příběh. Ale po několika větách se rozpovídal a pak jev vnímal nadšený obličej dívky před sebou. Ani nevěděl, kdy se přestal dívat na kapku a začal se dívat na ni.
Když ji vychovatelka po konci příběhu zavolala, se zasněným výrazem odběhla.
Při odchodu o celé příhodě přemýšlel. Vzpomněl si na svého mladšího brášku. Spolu si vytvářeli vysněné světy, vymýšleli příběhy. Cítil s dívkou stejné souznění, tak jako kdysi dávno se svým bráškou. Bylo krásné někomu vyprávět příběhy a u toho si trochu vymýšlet.
Usmál se. Možná by bylo hezké stvořit třpytivý svět pro malou dívku, do kterého smí jen to dobré.
