Šutr 4 - Za hranicí

Reálnější než realita, úchvatnější než žena vamp, víc vzrušující než volný pád do propasti. Tak mu kdysi jeden náhodný známý, nebo spíš náhodný společník při flámu, popisoval pocitové příběhy. 

Teď se mu jeho slova vybavila, když četl zprávu v komunikátoru.

Byla to odpověď na jeho inzerát. Rozproudil Romanovi krev. Konečně naděje, že jej něco vytrhne z té nekonečné nudy. Nadšení z cesty za hranice Domoviny jej opustilo už dávno. Cesta byla dlouhá a nezáživná. Zpáteční bude ještě horší. Očekávání, které cítil, mu vydrželo jen chvíli a na krátký moment se vrátilo, když přiletěl na první planetu. Cestu si krátil fantaziemi o planetách s divokou přírodou, exotickou architekturou, o ostřílených lidech s dobrodružnou povahou.

Když přistál na první planetě podobné těm v Domovině, zjistil, že na ní žijí stejní lidé se stejnými problémy jako v civilizaci. Jen tu bylo méně pohodlí, zastaralé stroje, módní bylo to co v centru před mnoha lety. Místo zajímavých staveb se shledával s jednoduchými stavbami, lidé mu přišli spíše ustrašení a příroda měla k bujné vegetaci daleko. Teď je na poslední planetě jeho cesty a měl by se chystat na cestu zpět.  

Zklamání bylo na něm přímo vidět. Mohl zde sjednávat pestřejší zakázky, nesvázané zákony a očekával, že se k němu budou hrnout lidé se zajímavými návrhy po tuctech. Musel využít všech možných praktik, aby vůbec nějaké zákazníky získal. Z těch zajímavějších se setkal však jen s požadavkem robota, který by sloužil jako náhražka partnera při sexu. Dokud z obchodu nesešlo, když oznámil cenu. Což se stalo skoro u každé zakázky. Zatím jeho obchody vypadaly velice bídně.

Až dnes. Podle zběžného popisu mu bylo hned jasné, že to nebude jen obyčejná zakázka. Za pár hodin se má setkat s majitelem. Začala v něm hlodat zvědavost.

Měl pro zákazníka objednat lidsky vypadajícího robota. Se speciálním programem, robota psychologa. S velice citlivými přístroji. Takoví se používali jen v těch nejvyspělejších klinikách. A taková tu, pokud věděl, nebyla. Co by tu také dělala?

Tento robot uměl poznat na člověku, po jakém rozpoložení se nachází, po čem touží, jaké emoce v jeho životě chybí. Do kůže měl zabudované senzory. Při dotyku s kůží člověka monitoroval jeho tělesné reakce.

Chtějí také nadstandardní program chování. Komunikací budou muset zjistit jak se ke člověku dostat, jak z něj dostat jeho touhy, které neumí vyjádřit slovy.

Určitě měl pravdu, byla to zakázka pro pocitové příběhy. Zvěsti o nich se šířily i v Domovině. Móda, která velice brzo skončila zákazem.  

Rozhodl se, že musí zjistit víc. Nemůže si ujít tuto šanci, bylo to příliš lákavé. Poddat se příběhu, který nabudí všechny jeho emoce, které se teď zdály unavené. Nuda a podivné myšlenky o smyslu života budou už jen minulostí.

 Odhodlaně se vydal k zadavateli zakázky. Budova byla jednoduchá, na první pohled nově postavená. Nebyla to moc hezká, spíše mu připomínala hangár. Nezajímavá stavba na nezajímavé planetě. Mírně zvlněná krajina s neduživým porostem nepůsobila vlídně, ale ani ponuře, jen únavně. Okolí Romana zklamalo. Úspěšné zábavní podniky, které znal, byly plné luxusu a pozlátka.

Přivítal jej ležérně oblečený chlapík s dýmkou v ruce jménem Greg. Než se však stačili vůbec promluvit o zakázce, přerušil jej hovor z komunikátoru. S úsměvem se omluvil a spěšně vyrazil ze dveří. 

Vyšel ze dveří kanceláře a uviděl jak se Greg, vítá s podsaditým plešatým mužem, který by silně připomínal úředníka, kdyby na sobě neměl drahé šaty od La Dega. Tuto značku nosili jen ti nejbohatší. Byl to nezaměnitelný jednoduchý styl, který se pokoušelo napodobovat mnoho oděvních společností, ale vycházely jim jen laciné napodobeniny. La Degovy dílny vždy šily na míru.

Roman se díval, jak Greg bodře poplácává muže po zádech a hlasitě se směje. Vzpomněl si na smích, kterým počastoval i jej. Nebyl tak hlasitý ani tak vytrvalý. Napadlo ho, že délka jeho smíchu a jeho hlasitost se stupňuje s bohatstvím toho, s kým se baví.

Greg se zamračil, když si všiml Romana i toho jak se na ně díval. To mu vydrželo na tváři jen okamžik, pak se na ni hned rozzářil široký úsměv.

„Á náš robotista. Co pro vás můžu udělat.“ Zeptal se až příliš rozverně, ale Roman z jeho hlasu cítil chladné varování. Teď nebo nikdy.

„Abych mohl udělat co nejlepší objednávku, musím znát co nejlépe prostředí. Kde roboti budou, s čím se setkají, koho budou obsluhovat.“ Zaváhal jen na vteřinu. Tady to přece nezákonné není. „Vím, že tu prodáváte pocitové příběhy.“

Greg přivřel oči a zkoumal Romana. Než mu však mohl odpovědět, muž, kterého předtím tak bodře poplácával, se začal hlasitě smát.

 „Mám rád drzé lidi. Proč by to nezkusil?“ Smích se proměnil v chladnou rozkazovačnou řeč. „Chci vidět, jak to funguje.“

„Ale to… Přece.“ Greg začínal vypadat ustaraně. Muž si toho však nevšímal. Obrátil se na Romana.

„Zaplatím to, chci pro vás to nejlepší. Prožijete dobrodružství svého života.“ Muž byl nadšený. Greg se trochu uvolnil, když viděl mužovo nadšení. Nejspíš si i uvědomil, že získal další zakázku. Že za něj bude platit někdo jiný? Co je mu po tom.

Romana jejich reakce zaskočila, začal mít pochybnosti, ale už se nedalo couvnout. Marně v rychlosti vzpomínal, proč byly pocitové příběhy zakázány. Snad i ty pochybnosti zvyšovaly jeho touhu něco zažít.