Šutr 33 - Útěk

Ordo si prohlížel zprávy. Než epitým skončí s prací, přikázal průzkum planety. Nedalo mu spát, že o planetě a jejich obyvatelích skoro nic neví. Nevěřil oficiálním informacím o zdejší technologické úrovni.  

Mračil se, něco ve zprávách se mu nelíbilo. Vesničky s primitivními obydlími. Vystavěné v kruzích v kamenitém terénu. Jako stavební materiál byl použit kámen. Deset až dvacet obydlí v jedné vesnici. Další stavení byly u polí hangáry na stroje obdělávající barutu. Zdálo se mu nelogické, že jsou hangáry daleko od vesnic. Jako by vesnický život se zemědělstvím nesouvisel. A přece musel. Zemědělství a baruta jsou to jediné co tato planeta má. Oficiálně.

Musí tu být něco víc. Vyhledal si znovu informace o počtu obyvatel. Proč je jich tolik? Proč tu všichni zůstávají. Díval se na záznamy z planety. Šedivé vesničky s ještě šedivějšími obydlími. Slunce, které si jen těžko razilo cestu dolů. I když, kdyby byla vesnice barevnější, kolem nějaká zeleň, byla by hezká, skoro romantická. Podíval se na další záběry. Pole s barutou, hangáry, další vesnice. Trochu větší, ale stejná struktura. Malé náměstíčko a stavení postavené v kruzích.

Záznamu mu připadaly podivné. Něco na nich nesedělo. Pustil si je od začátku. Nikdy nepodceňoval tyto své nepříjemné pocity. Nechtěl je nazývat intuicí, spíš podvědomí. Ano to zní o mnoho lépe. Pustil si je od začátku.

Tady už to viděl. I když to tak rozhodně nevypadalo, byly to záznamy ze dne. Nikde nebyl vidět ani jeden domorodec. Kde jsou všichni?

Sáhl po komunikátoru a spojil se se základnou na planetě.

„Ne v noci odletěli.“ Ozvali se z planety na otázku, co dělají domorodci. „Vždy jedni odletí a za chvíli přiletěli druzí. Mysleli jsme, že se tak střídají, protože nemají jiný letoun, ale dnes ráno už tu nebyli.“

Než stačil Ordo zanadávat, ozvali se z planety znovu.

„Máme ještě jeden problém.“

„Co se stalo?“ Ordo už byl netrpělivý. Situace se mu nelíbila. Nevěřil, že by jim mohli domorodci ublížit. Mohli však situaci pořádně zkomplikovat.

„Ti dva z Domoviny zmizeli.“

Ordo vzdychl. „Prověřím to, pokračujte.“ Řekl a sáhl po ukončení komunikace.

„Jak máme pokračovat, když nemáme koho testovat? Je to tu…“ uslyšel ještě z komunikátoru, ale to už rukou uhodil do vypínače.

Obrátil se na asistenty, kteří byli u počítače opodál.

„Zjistěte mi vše o těch dvou. A znovu prozkoumejte planetu. Chci zmapovat každého živáčka, kterého najdete. Celá populace se jen tak nevytratí.“

Greg se stavitelem jeli v malém vozíku epitýmu, které vzali z přístavní budovy. Jelo pomalu a kodrcavě. Nebylo přizpůsobeno těžkému kamenitému terénu.

„S tímto daleko nedojedeme.“ Zahudroval stavitel. „Jaký máš vůbec plán?“

„Signalizátor, který jsme dali k jezeru, domorodci odvezli do vesnice. Viděl jsem ho.“

„Nevíš kde ta vesnice je a signalizátor je nefunkční.“ Stavitel začal být naštvaný. Krajina planety se mu nelíbila a ještě víc ho strašilo pomyšlení, že by se tu někde ztratili. Domorodci mu k srdci nepřirostli, ale teď by je s radostí uvítal. Měl na sebe vztek, že se k tomuto dal přemluvit.

„Vím v jaké vzdálenosti je vesnice. Toto vozítko má spojení se základnou. Stačí dodržovat vzdálenost a při nehorším objedeme kolem přístaviště kruh, než vesnici najdeme. A se signalizátorem si poradíme. Mám jisté tušení, co by s ním mohlo být v nepořádku.“ Věděl, že to druhé tvrzení je bezostyšná lež. Doufal, že ji stavitel neprohlédne. Také jemu to dělalo starosti. Jediné co vymyslel, že přinutí nějakého domorodce násilím, ať signalizátor opraví, nebo se spojí s Lexovou lodí.

„Udělá pro vás, co bude v jejich silách.“ Alonzo komunikoval s Algemonem. Jeho způsoby byly trochu hrubší než Mavisiny, ale i tak ho udivovalo klidné kultivované vystupování domorodců dokonce i v takového krizi, kdy byla ohrožena celá populace planety.

„Mám pocit, že je toho jen málo co může udělat. Jak jsem pochopil, podle vojenské síly, které mají tyto lodě pořádkové služby, bude jednat i za jejího nesouhlasu.“

„Proto je musíme přesvědčit, že k zásahu není důvod.“

Algemon zavrtěl hlavou. „Nemyslím, že je to možné. Hledají zdroj epidemie a tady jej najdou.“

„Ano, ale ne takové, která zabíjela na Deltě. Musíme jim dokázat, že váš symbiont je neškodný.“

„Nebudou na tento problém nahlížet tak jako my.“

„Ne, to ne, stačí dokázat, že není nebezpečný jim.“

„Možná i dokázat, že se symbiontu dá zbavit.“ Vložila se do diskuze Alna.

Algenom zavrtěl hlavou. „Nemůžu riskovat život někoho z nás. Nemůžu po někom chtít, aby se symbiontu vzdal… A popravdě, nikdy jsem o ničem takovém neslyšel.“

„Možná by stačil opak,“ ozvala se Nena. Právě přišla ke komunikátoru vedle Alonza. Vypadala vyčerpaně a hubeně.

„Jsi si jistá?“ Zeptal se Alonzo. Nena přikývla.

„Co tím myslíte?“ Zeptala se Alna. Vypadalo to, že Algemon pochopil o čem Nena mluví.

„Ukážeme vyléčení Neny pomocí symbiontu.“ Ozval se Alonzo.

„Bude to fungovat?“ zeptala se Alna.

„Mělo by.“ Přikývl Algemon.

Ordo stál u komunikátoru. Přecházel rozčilením sem a tam. Zdržení se protáhlo. Jedna komplikace následovala druhou. Nic nešlo podle plánu.

„Nemůžu ji najít.“ Ozvalo se z komunikátoru. Byl to úředník z Neniny lodi. Vypadal ustrašeně a udiveně zároveň.

„Děláte si srandu, nemůžete někoho najít na malé lodi?“ Ordovi docházela trpělivost.

„Najděte ji.“ Ordo přerušil komunikaci.

Seděl zaraženě na místě a přemýšlel, co to má znamenat. Nechala se senátorka schválně zapírat? Byla to drzost, nebo součást nějakého plánu? V tu chvíli k němu přišel jeden člen posádky.

„Co jste našli?“ Zeptal se unaveně Ordo. Muž se tvářil napjatě. Nevěštilo to žádné dobré zprávy. To co řekl, bylo ještě horší, než čekal.

„Naše průzkumná sonda přestala vysílat. Dostali jsme data jen z malého území. Většinou neobývané území, pole a jen několik vesnic. Prázdných.“

„Porucha?“

„Vypadá to tak.“

„Tak vyšlete další. Ty data potřebujeme.“

Volala Nenina loď. Třeba se už něco pohne. Už by mohla začít vyjednávat s domorodci.

„Já… Jen myslím, že letěli na planetu.“ Znovu ten neschopný úředník. Mluvení s podobnými lidmi Ordovi jen zvedalo tlak a chuť něco udělat.

„Na planetu? Jen tak? Zbláznila se?“

Úředník chvíli něco hledal v počítači.

„Mám tady pro vás vzkaz.“

„Pusťte mi ho.“

„Je krátký.“

„Věřím, že znám mírové řešení této situace. Budu spolu se zástupci planety večer při západu slunce v přístavu. Ručím vám za bezpečnost. Nehrozí vám tu nákaza. Nemusíte se obávat o bezpečnost, když nepodniknete žádné kroky proti obyvatelům planety.“

„To je vše?“ Ordo moc nechápal, o co tu jde. Očividně zájmy senátorky o planetu byly více než běžné.

„Ano, více toho tu nebylo. Jen že to mám předat vám.“ Úředník vypadal zrazeně a ztraceně.

„Co mám dělat já?“ zeptal se ještě úředník.

„Nejspíš to co dosud, nic. Můžete vyplňovat statistiky.“ Řekl Ordo kousavě a ukončil spojení. Byl znechucen úředníkovou neschopností. Nenina odvaha mu naopak imponovala, ale také komplikovala život.

Byli už ve třetí vesnici. Vždy museli prohledat několik obydlí. Greg ani stavitel si totiž nebyli jistí, je-li to či není vesnice, do kterých je odvezli ze břehu jezera. Byli z toho zmatení. Nenašli ani jednoho domorodce. Až na pár kusů nábytku byly obydlí prázdné.  

Stavitel si v jednom obydlí sedl na postel. Byl z celé situace unavený. Nejvíce ho ale znepokojoval Greg. Byl čím dál tím víc nervózní. Měl pocit, že neví co dál. Sám si na vysílač nevzpomínal. Uměl ho opravdu Greg opravit?

Nazvedl pokrývku, která ležela na matraci. Byla jemná a nezvykle lehká. Zaujalo ho to, zkoumal, co je to za látku. Na této studené zemědělské planetě čekal hrubou teplou pokrývku.

Dovnitř vešel Greg. „To není ta vesnice.“ Řekl. „Jedeme dál.“ Vyrazil z obydlí zpátky k vozítku.

„Jsi si jistý? Nemohl jsi to za tu dobu prohledat.“ Stavitel se vyhrnul za Gregem.

„Zato ty jsi byl jen v jedné boudě.“ Vykřikl za ním vyčítavě Greg. Pak ukázal ne jedno obydlí, za kterým byla skála. „Tahle skála uprostřed vesnice nebyla.“

Na tomto obydlí bylo něco jiného. Byl tu jen vstup a zbytek byla jen skála. Stavitele to zaujalo. Vždy se nu líbily stavby, které byly vybudovány z jeskyní, nebo vybudovány do skály. Nečekal, že tu uvidí něco objevného, jen ze zvědavosti se chtěl podívat.

Když otevřel dveře do obydlí, byl zklamán. Vevnitř byla malá místnost, podobná všem ostatním v obydlích vesnice. I když něco jiného tu bylo. Nebyl tu žádný nábytek. A také podlaha byla jiná. Byla lesklá rovná. V obydlích vesnic, které prošli, byly nahrubo opracované kameny, tady to bylo jinak. Připomnělo mu to starobylé chrámy. Nebylo to tady tak honosné, ale ta atmosféra tomu odpovídala. Vešel dál do místnosti.

„Co tam děláš? Jdeme.“ Křikl na něj Greg, ale stavitel ho ignoroval.

Teď si toho všiml. I když zde nebyly okna, bylo tu světlo. A vůně. Trochu mu to připomnělo vůni, kterou cítil u jezera. Přišel ke zdi. Měl pocit jako by propouštěla světlo. Sáhl na ni. Neucítil kámen, který viděl ale hladkou strukturu a lehké brnění.

„Co to sakra je?“ Šel dál. Došel dozadu stěna tu byla stejná jako vepředu. Když na ni sáhl, znovu ucítil brnění. Tentokrát se mu zdálo brnění intenzivnější.

„Jdeš nebo ne?“ do obydlí přišel Greg.

„Nezdá se ti tu něco divného?“ zeptal se stavitel.

„Je tu čistěji a voní to tu. Nejspíš tu bydlí nějaká žena.“

„Bez nábytku? A co to světlo?“

Greg se pořádně podíval kolem sebe.

„Pojď sem.“ Stavitel vzal Gregoru ruku a přiložil ji ke stěně. Greg se zamračil a rukou cukl dozadu.

„Není to stejná chatrč jako ostatní. Myslím, že za tou stěnou něco bude. Jeskyně… A kdo ví co v ní.

„Moc jsme toho ze sondy nedostali. Znovu přestala fungovat.“ Ordo poslouchal informace o planetě. Další věci, co nefungují.

„Tak to už náhoda nebude.“ Zamračil se Ordo. „Našli jste někoho?“

„Sonda prozkoumala oblast kolem přístaviště a kus území na sever. Objevila jen dva lidi. Myslíme, že to jsou ti dva, co nám předali domorodci.“

Ordo vzdychl. Alespoň něco se vyřeší. „Co o nich víme?“

„Stavitel Tom, říkají mu jen Stavitel. Má prsty v několika pochybných stavbách, bylo na něj podáno několik žalob. Jinak nic trestného. Greg je jiné kafe. Je stíhán na Helgeru a Baragosu. Meziplanetární zatykač zatím ověřený nemáme.“

„Spojte se s Lexovou lodí. Předejte jim varování, že když přijmou někoho z planety, bude to považováno jako porušení karantény a loď bude zničena. Ty dva nechte tam, kde jsou, teď na ně nemáme čas. Jen sledujte, kam dojdou.“

Ordo váhal, zda se má dostavit na planetu. Bylo to proti předpisům. Planeta byla v karanténě. Epitým sice nákazu nenašel, ale i tak to nemuselo nic znamenat. Na druhou stranu nechtěl posílat svého zástupce. Ne když u vyjednávání bude i senátorka.

Nevěděl co má v úmyslu. I ona porušila karanténu. Kdyby se nákaza potvrdila, čekal by ji stejný osud jako zbytek planety. Ještě víc ho znervózňovalo to, že tu bylo hodně živo. Na zanedbanou zemědělskou planetu. Senátorka, Lex a dvě pochybné existence.

Poslední staletí tu bylo jen několik obchodních lodí, které přilétaly jen na nezbytně nutnou dobu. Vyložit a naložit zboží. Žádní přistěhovalci, žádní emigranti. Tato civilizace byla kompletně odříznuta od Domoviny. Co se tu dělo poslední staletí a co poslední dny byl velký rozdíl. Proč se změnili? Nevěřil, že to způsobili jen volby a připojení k Domovině.

Nenáviděl tento nedostatek informací. Nemohl se senátorkou vyjednávat na lodi. Nemohl jít na planetu vyjednávat osobně. I kdyby se připojil k epitýmu, používal všechny ochranné prostředky a postupy byla tu doba karantény, kterou by před tím než by se mohl znovu připojit k posádce, musel projít.

„Zavolejte mi Urtera.“ Nařídil.

Urter byl jeho druhý zástupce. První byla Helen. Ambiciózní tvrdá. Příliš se řídila předpisy a rozkazy. Urter mu připadal jako lepší volba. Občas mu jeho zpochybňování předpisů lezlo na nervy. Podle něj se k armádě dostal omylem. Na jeho věk a vzdělání to taky moc daleko nedotáhl. Helen byla chytřejší, efektivnější a důslednější, přesto zvolil Urtera.