Šutr 26 - Druhé splynutí

Díval se na město. Vypadalo poklidně, mírumilovně. Už se mu nezdálo tak nudné. Necítil cizotu, šeď a unylost. Vnímal prostou barevnost tohoto místa a líbila se mu. Nyní mu město připadalo přátelské. Cítil tu domov?

Roman se této myšlenky zalekl. Změnilo ho to až tak moc? Má jiný pohled na svět kvůli změně, která proběhla v jeho těle, kvůli symbiontu, nebo toho prožil příliš?        Myšlenky se mu vrátily do událostí předchozích dní. Zoufalství a fyzická bolest. Strach. Ze smrti, z toho co se s ním děje. Ztrácel nad sebou kontrolu. Věděl, že to nemůže ovlivnit, že to nezpůsobil, ale přesto to byl on. Byly to jeho pocity, jeho činy. Ztrácel se ve vlnách vzteku, divokosti a instinktů. Věděl co se kolem něj děje, co se děje s ním, ale nemohl nic udělat. Jako by mu v mozku odřízli vědomé rozumové myšlenky od řízení jeho těla a nechali jen podvědomé instinkty, které nemohl utlumit.

Ke konci přestal vnímat co se děje kolem něj. Bylo toho příliš, emocí, bolesti. Upnul se k přání, ať už to brzo skončí. Jakkoli, jen ať už to skončí. Když myslel, že ztratí i tuto poslední příčetnou myšlenku, to skončilo. Nečekaně vše nepříjemné zmizelo. Jako by se bariéra, které mu blokovala mysl, stáhla. Uvědomil, že je na místě, které nezná, i když mu bylo něčím povědomé. Uviděl Mavis. Byla blízko něj, tak blízko, že cítil její tělo. A ještě něco, něco mezi nimi. Pouto. Pak se jen díval, jak Mavisino tělo ochabuje. Chtěl ji pomoct, podepřít jí, ale ještě jej jeho vlastní tělo neposlouchalo. Než také omdlel, všiml si, že má tělo pokryto tenkými modrými nitkami.

---

Když se probral, byla u něj dívka. Řekla mu o splynutí. O životě lidí ze Šutru, o jeho budoucím životě. Byl naštvaný, nebylo to to, co by chtěl. Pochopil, že je to jediné, co mu zbývá. Neměl jinou možnost. Dál už moc nevnímal, co mu dívka říkala. Připadalo mu to cizí, bláznivé. To jak žijí, jak je jejich život podřízen potřebám symbiontu. Protestoval, když říkala, že jim tento život přinesl mnoho dobrého. Nic dobrého neviděl, jen závislost a cosi nelidského. Byl vůbec ještě člověk?

Když mu řekla, že musí podstoupit další splynutí, neprotestoval, i když mu to připadalo nechutné. Vzpomněl si na modrou pavučinu vycházející z Mavisina těla. Modré svíjející se nitě ovíjející jeho tělo a vnikající dovnitř, zamořující, přetvářející jeho podstatu. Udělalo se mu nevolno.

---

Druhé splynutí bylo jiné. Nebyla v tom bolest. Bylo to nějak… Nějak poklidné. Bylo to jako relaxace. Kompletní uvolnění smyslů. Myšlenky se mu rozeběhly. Měl pocit, že ví, kdo jsou tito lidé. Jako by se napojil na pocity dívky a vzdáleně i na pocity všech členů jejich skupiny. Měl dokonce dojem, že ví o přítomnosti každého člověka patřícího k planetě. Stal se její součástí, součástí poklidného společenství, uviděl nové možnosti. Byla to nová budoucnost. Na této planetě. Ucítil, že je součástí celého světa a bylo to příjemné. Nikdy takovéto souznění nepocítil. Nechápal, jak se mohl bez tohoto souznění necítit osamělý. Klid a smíření vyplnily jeho mysl. Teď se díval na tuto planetu a lidi na ní jinak. Už mu nepřipadali cizí a chladní. Byl jejich součástí. Pocit strachu pomalu opadával.