Greg se pomalu probouzel. Bolela ho hlava a žaludek měl jako na vodě. Pomyslel si, že to bude to muset s tím flámováním omezit. Marně se snažil vzpomenout proč je mu tak špatně a jaké párty se účastnil.
Otevřel oči a uviděl místnost, ve které ležel. Nepoznával ji. Kamenné stěny byly hrubě otesané. Do místnosti šlo jen málo světla. Nikde neviděl okno ani dveře. Předpokládal, že jsou na druhé straně, ale ještě neměl odvahu se otočit a riskovat ještě větší podráždění žaludku.
Podíval se tedy dolů, na čem leží. Byla to matrace spletená z nějakého listí. Přemýšlel, co to má znamenat. Takovou kocovinu už dlouho neměl. Ocitl se v muzeu?
„Uááá,“ otočil se přece jen na druhou stranu. Žaludek se mu houpal, ale vydržel. Uviděl další matraci a na ni stavitele. Natáhl ruku a šťouchl do něj. Stavitel se zavrtěl a něco zamumlal. Šťouchl do něj znovu.
„Co to…“ Zavrtěl se a pomalu otevřel oči. „Je mi blbě.“
Greg se zadíval dál za matraci. Uviděl zbytek místnosti a otevřený východ. Dovnitř prosvítalo světlo. Nebyly to svěží sluneční paprsky, spíše světlo zamračeného dne. Pomalu si uvědomil kde je. Zapadákov, planeta, na které bylo jen sychravé počasí a domorodci, kteří je zde nechtěli.
Byli v jejich zatracených chatrčích. Zevnitř vypadali ještě hůř než zvenku. Začichal. A smrdělo to tam. Hnusný puch, nakrčil nos a přál si, aby nechytl nějakou nemoc. Sedl si. Zatočila se mu hlava. Naštěstí nevolnost za chvíli to přešla.
Znovu se pořádně rozhlédl. Kousek od matrace byl teplomet. Jinak v místnosti neviděl žádné zařízení. Matrace ležela přímo na zemi. Špatně se mu tam sedělo, skrčené nohy ho bolely. Popuzeně zatřásl stavitelem.
„Vstávej,“
„Ummm.“
„Dělej, jsme v průšvihu.“
„Kruci, to jsou zase kšefty.“
Než se stavitel posadil do místnosti vstoupil mladý chlapec. Zvědavě se po nich díval a pak postavil na zem dvě misky.
„Jídlo.“ Řekl a otočil se k odchodu.
„Počkej,“ křikl na něj Greg. „Proč tu jsme? Jak jsme se sem dostali?“
„Přivez… Přivezli vás od moře.“ Řekl nesměle kluk.
„Co s námi bude dál?“ naléhal Greg.
Kluk pokrčil rameny. „Měl jsem donést jídlo.“ Než se ho stačili zeptat na něco jiného, zmizel venku.
Chvíli se na jídlo dívali. Moc hlad neměl ani jeden z nich. Jídlo moc chutně nevypadalo. Stavitel zamíchal šedivou kaši a přičichl k ní. Nakonec si trochu dal do pusy.
„Uááá, fujtajbl. Nechápu, jak to můžou jíst. Je to vůbec jídlo?“
Greg po stavitelově zkušenosti kaši ani neochutnal. Raději vyšel ven z chatrče.
„Kde to jsme?“ zeptal se stavitel za jeho zády. Přišel za Gregem ven.
„Hmm, zkusíme se zeptat těch děcek.“ Byli před chatrčí. Kolem bylo postaveno ještě několik podobných. Za jednou viděli běhat několik dětí. Měly na sobě podivné teplákové soupravy v šedých, nebo hnědých barvách. Žádné zářivé barvy, na které byly zvyklí u dětí v Domovině.
„Jak to, že jim není zima?“ zeptal se stavitel a zatřásl se zimou
„To neřeš. Musíme zjistit, kde jsme.“
„Nechápeš to? Jsme tu vězni. Nevíme, kde jsme. A i kdybychom věděli, pěšky se těžko někam dostaneme. Sakra, neměl jsem do toho jít.“
„Klid, je tu ještě Lex.“
„Jestli není taky v nějaké pitomé vesnici.“
Skupina dětí si jich nevšímala. Někteří se po nich sem tam podívali. Ale pak pokračovali ve své hře.
Vydali se ven z vesnice. Nikdo je nezastavil. Za vesnicí narazili na pole baruty. Vydali se okolo pole pěšinou nahoru do kopce. Za nějakou dobu se pěšina ztratila. Stoupali pomalu. Pořád nebyli úplně v pořádku a řídký vzduch jim ztěžoval dýchání. Nahoru došli vysílení a prochadlí.
„Už nikam nejdu,“ protestoval stavitel. S hekáním si sedl na vrcholu.
„Je tu zima, hnusně, fouká tu a je mi blbě.“
Gregovi taky moc dobře nebylo. K problémům na které si stěžoval stavitel, ho navíc svědila pokožka na tváři a na rukou. Rozhlédl se kolem. Všude byly jen pole nebo hory. Ani další vesnici neviděl. Poškrábal se na tváři. Místo, které si poškrábal, ho začalo pálit. Podíval se pořádně na stavitele. I jeho tvář byla zarudlá. Bezmyšlenkovitě se škrábal mezi záchvěvy zimnice.
„Co se vůbec stalo u jezera?“ Zeptal se Greg.
„Co?“ řekl sípavě stavitel. „Myslím, že to byly ty kytky.“ Čichl si k ruce, kterou měl taky červenou. Pořád od nich smrdím.
Greg si uvědomil, že to co cítil v chatrči, cítí pořád. Nebyla to chatrč, co smrdělo ale jeho kůže.
„Mám hlad“ prohlásil stavitel. „Tohle je nanic. Jdu dolů.“
Greg se zatvářil otráveně, ale sám nevěděl, co by se jiného dalo dělat.
Do vesnice došli ještě unavenější.
„Všechny jsou stejné. Ve které jsme byli?“ Stáli uprostřed vesnice. Ve které chatrči byli před tím, nepoznali. Stavitel byl zadýchaný. Opřel se o stěnu jedné z chatrčí.
„Je to jedno, vlezu do první. Třeba do této.“ Řekl unaveně.
O kus dál vyšel z jedné z chatrčí mladý muž.
„Měli byste odpočívat.“ Řekl a pokynul směrem k chatrči, ze které vyšel.
Vevnitř jim podal vodu a kaši. Hladově se na jídlo vrhli. Bylo tu teplo, žádný vítr. Začalo je to uspávat.
Mladík se představil jako Sinlo, lékař. Vytáhl stetoskop a začal posoouchat stavitele. Greg si ho zvědavě pozoroval. Nikdy ještě stetoskop neviděl. Co za lékaře používá tyto primitivní nástroje? I na té nejzapadlejší planetě malí lékaři diagnostická vybavení. Vešel další muž, tentokrát se stříkačkou. Toto Grega probudilo.
„Hej, toto ne.“ Zaprotestoval Greg.
„Už jsme vám krev brali. Potřebujeme zjistit, jak pokračuje léčba.“
„Léčba? Jak jsme tu dlouho? Co nám je?“
„Jste tu třetí den. Našli jsme vás u moře. Ošklivě vás popálily vás predátorky a prochladli jste.“
„Rostliny u moře.“ Vysvětlil, když viděl jejich zmatené pohledy.
Nakonec si oba nechali krev vzít. Muži ještě prohlédli jejich kůži, kterou predátorky napadly. Měli ji zarudlou a svědila je. Když jim kůži prohlíželi, překvapeně se na sebe domorodci podívali.
„Něco je špatně? Nehojí se to?“ zeptal se ustaraně Greg.
„Ne, je to v pořádku.“ Odpověděl muž a pak odešli.
„Tři dny? Viděl jsi, jak se dívají? A co Lex? Musel se s nimi spojit!“ Greg se otočil na stavitele. Ten už však únavou usnul.
