Byli v polovině cesty domů. Roman stále hýřil optimismem a vzpomínkami na rodnou planetu. „Vždy jsem cestoval, nevěřil jsem, že se mi bude tolik stýskat. Myslím, že se teď usadím a budu si chvíli užívat.
Z pojistky si pořídím malý domek. Někde na pláži v teple. U vody. Už jako bych to teplo prosluněné pláže cítil. Není vám taky horko?“ rozhlédl se kolem po ostatních. Pak pokrčil rameny a usmál se. „Vzpomínky jsou mocné. Na tom zmrzlém kusu skály mi byla pořád zima. Jdu se převléct.“
Když Roman odešel, měli chvíli pro sebe. Předchozí dny byly plné práce. Plánovali další strategii ve volbách a hodnotili kampaň na planetách.
„Jak ti je?“ Alonzo věděl, že takovéto vyptávání nesnáší, ale nemohl si pomoci. Byli ve společenské místnosti. Nena seděla v zabalená ve svetru. Lehce se třásla. Vypadala křehce a unaveně. A také odhodlaně. Věděl, že to jsou myšlenky na to, co může udělat pro druhé, které ji dělí od pochmurných myšlenek na svou nemoc.
„Dobře,“ usmála se na něj. „Vlastně to vypadá dobře, líp než se čekalo.“
Alonzo se na ni podíval a zamračil se. Nevěřil ji ani slovo.
„Celá se třeseš.“
„To ty léky, trochu mě vysilují, a pak je mi zima. Má teď přijít regresivní fáze. Budu mít celé volební období.“ Řekla zamyšleně.
„Jak tě znám, tak už máš připravenou vítěznou řeč.“ Chtěl jí říct, že by se měla šetřit. Věděl, že by se podle této rady nezachovala. Cítil se mizerně, že nadnesl toto téma. Musí začít mluvit o něčem jiném.
„No vlastně ne.“
„Ne?“
„Ještě není hotová, pracujeme na ní.“ Usmála se a vzala do rukou hrnek s horkým čajem. „Pracujeme na ní od chvíle, co kandiduji. Pořád ji přetváříme.“
„Určitě bude skvělá.“
„Musí být, nerada bych slyšela tu Lexovu.“ Oba se rozesmáli.
---
Na obrazovce viděli modrožlutou planetu Delta2. Blížili se k orbitě. Jako všechny lodě vracející se ze vzdálenějších planet než z Centrální Domoviny, museli počkat v karanténě. Dohadování s úředníky a procedury byly vždy zdlouhavé. Teď před volbami byla planeta plná kandidátů do senátu, zvědavých turistů i významných osob. Úředníci byli ještě míň příjemní, než obvykle.
„Jak to myslíte dva dny? Za dva dny začnou volby. Musím být na planetě. Kandiduji za západní sektor vnější Domoviny!“ Rozčilovala se Nena.
„Je mi líto, jste v pořadí.“
„Neviděli jsme žádnou další loď před námi.“ Trvala na svém Nena. Muž na obrazovce vypadal zkroušeně.
„Bohužel jste se nahlásili později než loď Vega.“
„Cože?“
Úředník začal něco vyhledávat v počítači vedle sebe. „Je to loď kandidáta Lexe.“
„Vím čí je to loď. Přiletěli za námi.“
„Bohužel s tím nic dělat nemůžu.“
„Ale můžete! A proč to má trvat další dva dny? Tak dlouho proceduta netrvá.“
„Požádali o zvýšenou kontrolu. Nahlásili nemoc na lodi.“ Pokrčil muž rameny.
„Blbost,“ vyprskla Nena. „Chtějí jen, abychom nestihli začátek voleb.“ Pěstí bouchla do tlačítka pro přerušení hovoru.
„Nemůžu tomu uvěřit, že to udělal. Podám na něj protest.“
Dívali se na zahájení voleb na obrazovce. Nena byla ještě naštvaná. Viděl to na ní. Byla jako sopka před výbuchem. Alonzo byl vlastně rád, že slavnostní začátek nestihli. Námaha a rozčilení při takovéto příležitosti by Nenino zdraví neupevnili.
Byly to i sobecké důvody. Neměl rád veřejné vystupování před médii a měl tušení, že by ho Nena chtěla po boku. Přesvědčila by ho, o tom nepochyboval. Při představě, jak stojí na pódiu s lidmi jako Lex a předstírá nadšení, se otřásl.
Nena to viděla jinak. Toto byla poslední šance zapůsobit na voliče, tento slavnostní okamžik se bude vysílat na všech planetách, kde se volilo. I když si teď nebyla jistá, jestli na všech. Na planetě, odkud se vraceli, to bude jinak.
Viděli Lexe, jak mává voličům. Jeho bodrý úsměv i jak mrkl rozpustile na diváky.
„Je tak odporný, jak ho může někdo volit.“ Nena vstala a vyšla z místnosti. „Nemůžu se na to dívat.“ Zvolala ještě za sebou.
Dana taky vstala a šla za Nenou. Mike seděl v koutě a něco ťukal do svého komunikátoru.
Jediný s kým si Alonzo mohl promluvit, byl Roman. I když v místnosti nebylo horko, potil se.
„Hej, jste v pořádku?“ zeptal se Alonzo a přisedl k němu.
„Jo, jen je tu zatraceně horko.“ Alonzo se při té odpovědi zamračil, nelíbilo se mu to. Skupina, která od nich brala biologické vzorky, už byla přes hodinu pryč. Prohlídky dopadly v pořádku. Teď jen musí čekat na výsledky. Pořádně si se na Romana prohlédl, vypadal spokojeně. Až na to, že mu bylo horko. Vyprávěl jim, že se narodil v teplém podnebí. Pak si ale vzpomněl na chladnou planetu, ze které právě přiletěli. Přizpůsobil se. To musí být tím. Byl tam natolik dlouho, že vnímá teplotu jinak než před tím. Vzdychl, aby vypudil podivný pocit z mysli.
„Koho budete volit vy?“ nadhodil Alonzo. Ne že by ho to nějak moc zajímalo, jen chtěl navázat hovor a zahnat nervozitu z čekání.
„No, vlastně nevím. Kampaň jsem zmeškal. Ten nezávislý chlapík, jak se jmenuje? Kan’grex. Je to divné jméno. Bůh ví, kdo mu ho dal. Ale vypadá …seriózně.“ Potřásl hlavou.
Alonzo si prohlížel Kan’grexe, bylo to jméno bojovníků. Taková jména si dávali na Yeltu, planetě, kde se cvičili vojáci. Tento muž však vypadal spíše na úředníčka. Malá postava, úzká ramena a rýsující se bříško. Vzpomněl si na domorodce z Šutru. Pod tlustými kabáty nebylo poznat, jaké mají postavy. Když byli ve městě a všichni měli na sobě jen lehké halenu, bylo vidět, že jsou štíhlí. Všichni. Neviděl ani jednu obézní postavu, ani nikoho přes váhu a také nikoho vyhublého. Tehdy mu připadalo všechno divné, cizí. Až teď si začal vybavovat další detaily.
Čím víc si vybavil detailů a vzpomínek na město, tím víc mu připadalo nenormální, až nelidsky dokonalé. Bylo to odloučením společnosti od ostatních? Nebo to bylo něco víc?
„Proč jeho? Co je na něm seriózního?“ Zeptal se Romana, seriózního člověka si představoval jinak.
Zapřemýšlel a na chvíli se zadíval na obrazovku. Očima sledoval Kan’grexe.
„Nevím, asi je to tou postavou, je taková… lidštější.“
Alonzo jen pokýval hlavou.
---
„Omlouvám se, ale ještě nejsme s analýzou hotovi.“ Zněl neosobní znuděný úřednický hlas z obrazovky. Omluvná slova zněla naučeně.
„Karanténa už uplynula, nemůžete nás tu držet navždy. Docházejí nám zásoby,“ tentokrát u komunikátoru byla Dana.
„Chci mluvit s vaším nadřízeným.“ Řekla po další zamítavé odpovědi.
„Bohužel to není nožné.“ Dana přerušila spojení a navázala další.
„Senátora Paliho. Osobně. Řekněte, že je to Dana, asistentka jeho dcery.“ Řekla neústupně.
Alonzo právě docházel ke dveřím místnosti. Chtěl vejít, ale když uslyšel tyto slova, raději vyčkal za dveřmi. Divil se, že senátor neposlal někoho, kdo na dceru dohlédne. Cestování mezi planetami není zrovna nejbezpečnější záležitost. Celou dobu hledal nějakou loď, která je sleduje. Teď věděl, že to po čem pátral, se nenacházelo venku, ale vevnitř lodi.
„Nevím, jaký mají důvod. Karanténa už měla dávno skončit.“
Uslyšel Danin hlas. Poté poslouchala odpověď. Tu Alonzo nezaznamenal.
„Její stav se nezhoršil. Spíš naopak, ale vykazuje nestandardní hodnoty. Raději kdyby ji vyšetřil odborník.“ Znovu pak poslouchala odpověď.
Alonzo raději pokračoval v cestě dál po chodbě.
