Šotek

Šotek

Už ji poznala na první pohled. Mírně shrbená záda, sklopený pohled, nepříliš barevné oblečení. Nebylo to jen vzhledem, ale hlavně tím jak se pohybovala. Prostě zakřiknutá, ne moc sebevědomá, ideální objekt pro její… Pro její zálibu, vtípky? Ne to není ono. Jak by to nazvala. Povyražení? Závislost? Hmm… Prostě to bude vzrušení. Ušklíbla se radostí nad tím, co provede. Pro ten objekt je to neškodné a také poučné, tak proč ne?

Když žena vstala, jejich pohledy se na malý okamžik střetly. Byla si jistá, že pro ženu to bylo jen přeletění pohledem k východu z autobusu. Ona však ho zachytila, na chvíli v té ženě uviděla sebe samu. Byla i ona kdysi taková? Nebo bude v budoucnu?

NEE!!! Rychle tu myšlenku zahnala. Raději honem do práce, nebo bude po legraci. Nasadila co nejnevinnější výraz. Žena se zastavila, něco hledala po kapsách.

Ušklíbla se, vše ji vychází, toto je ideální příležitost.

Mírně zavadila o ženin batoh a pak se otočila.

„Já jenom…“ Řekla rozpačitě. Tuto fázi měla ráda, dokonale zvládala nejistý výraz v obličeji. „Máte otevřený batoh.“  

Žena si sundala batoh a podívala se na jeho zapínání.

Šla pomalu jako by nic dál. Byla si vědoma toho, co žena dělá, i když ji neviděla. Soustředila se tak na to, co se děje za ní, že se znovu škodolibě ušklíbla.

Probral ji až mírný náraz. Někdo se o ni ledabyle otřel. Stejně jako ona před tím o ženu. By to nehezký muž s podivným výrazem ve tváři. Se škodolibým úsměškem, takovým, jaký si právě uvědomila u sebe.

Rychle znovu nasadila nevinný starostlivý výraz. Zpomalila tak, aby ji žena předešla. Viděla na ni zmatený výraz. Ovšem. Když vám někdo řekne, že máte otevřený batoh, a on není. Zkontrolujete věci a nic nechybí, pak jste zmatení. To každý.

Pomalu se otočila. „Já, omlouvám se, je mi to strašně trapné… Ale máte něco na kalhotách. Asi jsou od barvy.“

Rychle se otočila a šla pryč.  Na tváři se jí roztáhl široký blažený úsměv.

Který se najednou pokazil. Nevěděla proč, ale vybavil se jí ošklivý mužík, bylo to nepříjemné. Nebyl to ten nepříjemný úšklebek, co ji tak připomínal ten její, ale to, že si uvědomila, že toho mužíka už uviděla několikrát.

Musela na to myslet dál. Úplně to zkazilo dojem z její legrácky. Dokonce ani nemyslela na to, co se dělo se ženou dál.

Chtěla mužíka vypudit z mysli. Místo toho si zkusila představit zmatení a nejistotu ženy. Ale znovu se jí do mysli vloudil mužík. Kde ho viděla?

Ano bylo to vždy po povedené legrácce.

Ohlédla se. A co uviděla, byl mužík.

„Ano, jsem to já.“ Řekl zastřeným důvěrným hlasem.

„Kdo… Kdo já.“ Mužík se na ni usmíval, ale z úsměvu šel spíš strach. „Kdo jste?“

„Ach… Já, omlouvám se, je mi to strašně trapné. Spletl jsem si vás s někým. Vypadáte jako má sestra.“ Prohodil mužík stejně důvěrným hlasem a vzápětí se jí ztratil v davu.

Najednou se jí zdálo, že se všichni po ni dívají, s úšklebkem se jí posmívají.

Domů skoro doběhla. Zabouchla za sebou dveře. Zavřela se do koupelny a zhluboka oddechovala. Co ten podivný skřet po ní chtěl? Jak to, že se vyskytuje na stejných místech jako ona?

Opláchla si obličej studenou vodou, aby se vzpamatovala.

Podívala se do zrcadla. Jak si jen mohl myslet, že je podobný jemu? Jeho sestře? Je přece úplně jiná. Nemá tak křivý nos, ani srostlé obočí. Její husté vlasy ani zdaleka nepřipomínají jeho řídké slepené vlasy. A její medově hnědé oči jsou přece krásné, ne vybledle vodově modré. Na plné ústa byla také vždy pyšná. Nebylo nic podobného s jeho úzkými.

Jen… Ten úsměv. Dech se jí zrychlil. Měla na rtech stejný úšklebek jako on. Přetřela si rukou pusu. Úšklebek tam byl stále. Zatahala se za tváře.

Pořád…

Jediné na co mohla myslet, byla slova mužíka. „Ach… Já, omlouvám se, je mi to strašně trapné. Spletl jsem si vás s někým. Vypadáte jako má sestra.“