Sny

Pocit strachu bylo to první, co si uvědomil. Sen problesklo mu ihned potom hlavou a pocit strachu se znásobil. Rukou si ucpal pusu. Stejně si nebyl jistý, jestli nekřičel. Zhluboka co nejtišeji dýchal aby se uklidnil.  Ticho, všude

Ticho, všude  okolo bylo ticho. Zaplavila ho chvilková úleva. Jen na chvíli. Pomalu si lehl a zavřel oči. O spánku nemohla být ani řeč, byl tak vyděšený, že mu srdce bilo jako při velké námaze.

Sny byly tabu. Dobré, zlé, jedno jaké. Mít sny mu nahánělo hrůzu, tak jako všem ostatním. Vlastně to byl jediný strach, který znal.  

Život pro něj byl neustálá zábava. Ve dne byla vesnice zaplavena smíchem a radostným výskáním, i když jin počasí nepřálo. Nepřízeň počasí bylo spíše příjemným rozptýlením po neustálých slunečných dnech.

To noci byly a jsou postrachem. Noční hlídky procházejí a na spáčích hledají známky neklidu. Jestliže se někdo moc převrací, vrtí, nebo zrychleně dýchá, je druhého dne vyslýchán, zda se mu nezdály sny.

Hlídač jeho ložnice byl k němu naštěstí otočen zády.

Zavřel oči a snažil se zklidnit dech, aby vypadal jako ostatní spáči.

I on za dvě období dosáhne věku, kdy bude postaven na hlídku. Dosud byl strach z noci pro něj něco vzdáleného. Něco, čeho se bojí, ale doopravdy se ho netýká.

Ráno bylo stejné jako obvykle. Bezstarostné veselé hlasy spolunocležníků mu vyloudily úsměv na tváři. Nikdo si ničeho nevšiml a sen se určitě opakovat nebude. A před ním je celý slunečný den. Nebyl zvyklý si s něčím dělat starosti.

Natrhat ovoce, nebo lovit ryby, to byly činnosti, kterým se oddával každé dopoledne. Byla to zábava. Většinou toho nasbíral a nalovil více. Ti, kteří neradi lovili, nebo neměli náladu pro tuto činnost mohli jeho úlovky sníst. Byly tu vody, kde stačilo pro rybu jen sáhnout do vody a louky, kde stačilo si sednout a plody byly na dosah.

Ale on měl raději divočejší vody, kde musel vynaložit námahu a šikovnost, a plody ze stromů na které musel vyšplhat mu také více chutnaly.

Ryb ani plodů nikdy nebylo málo. Zbytky, které nestačili sníst nechávali venku před noclehárnami a vždy zmizely.

Někdy si malé, nerozumné děti braly tajně jídlo do ložnic. To se pak zkazilo a nelibě zavánělo. Bylo to tak vždy a nikdy nepřemýšlel proč to tak je a zda by to nemohlo být jinak.

Teď tu seděl nad řekou a díval se na ryby v tůni. Tentokrát se nehrnul do vody, aby nějakou ulovil a soupeřil s její mrštností. Přemýšlel o noci, a ne jen o svém snu. Co se děje v noci venku? Nikdo to nevěděl. Dveře noclehárny se na noc zavřou a nikdo nemůže ven.

Věděl to. Jednou viděl jak snářka se snaží dostat se ven. Ta žena byla za snářku označena již před touto událostí. Od označení se chovala divně a všichni se ji vyhýbali. Vyvrcholením bylo, že se v noci pokoušela dostat se ven z noclehárny. A další den večer odmítla do noclehárny vstoupit. Od té doby ji nikdo neviděl.

Co se té noci událo? Zmizela stejně jako staré jídlo? Byla už zkažená tak jako jídlo? Co se s ní stalo? A co se děje s jídlem? Bylo tolik otázek, které se mu honily hlavou... To, co se mu zdálo dosud normální a o čem jej nenapadlo přemýšlet se náhle jevilo podivné a plné otázek.

„Dnes nelovíš?“ Ozvalo se za ním?

S trhnutím se otočil a uviděl Milu, dívku o trochu starší než on. Neměl ji rád pro její rozkazovačný způsob mluvy.

Rychle se ušklíbl, aby z mu tváře zmizel vyděšený výraz.

„Dnes vypadají moc líně, asi vylezu na strom pro ovoce.“ Řekl ledabyle.

„Pf, vypadají stejně jako vždy. Za to ty jsi divný.“ Nenechala se odbýt.

„Možná jsou stejní jako jindy, zato ty ne, jsi protivnější jako obvykle.“ Znovu se ušklíbl a vstal. Musí od ní zmizet, nebo se prozradí.

„Zítra jdu poprvé na hlídku, dám si na tebe pozor.“ Vybafla, otočila se a rázně kráčela pryč.

Jak se blížil večer starostí mu přibývalo. Další otázky mu vrtaly hlavou. Proč nikdo neví, co se děje v noci? V noci byl venku každý, i když jednou. To, když se jako malý ve vesnici objevil.

 Pokaždé, když někdo nový přibyl, našli ho ráno venku spícího. Většinou jako malé dítě. Jen málokdy to byl dospělý. Vždy jej museli učit jak to tady chodí. Ale nikdo z nich si nepamatoval, co bylo před tím. Proč některé děti uměly dobře chodit, jiné se pohybovali vratkými krůčky? Proč nebyl jejich věk stejný,  a jejich schopnosti? Všichni měli za to, že se děti sem dostávají se schopností domluvit se, ale tak tomu nebylo. Některé děti se rozmluvily až zde, nebo mluvily podivnou hatmatilkou.Jediné, co věděl on o svém příchodu do vesnice, že se tu objevil společně s Milou. Možná proto ji neměl tak rád, připomínala mu něco podivného. Lehl si na své místo a zavřel oči jako obvykle. Tedy tentokrát je jen přivřel. Potajmu pozoroval Milu. Nejprve vypadala sebejistě a protivně jako obvykle. Když však hemžení utichlo a vypadalo to, že všichni spí Mila si sedla ke stěně a rukama si objala kolena. Sklopila hlavu a vypadalo to že taky spí.Dostal na ní vztek. Ona, která dbala všech pravidel a ostatní napomínala pro sebemenší hloupost si teď usne na hlídce. Tu nejdůležitější věc ve vesnici zvoře.Pak ale zjistil, že se jí třepou ramena. Ta holka brečela.Trvalo mu dlouho, než se rozhodl. Měl by jí nechat aby si to vyřešila sama, určitě o jeho rady ani utěšování nestojí.

Přesto mu to nedalo. Co nejtišeji vstal a došel k Mile.

"Proč brečíš?"

Škytla a podívala se na něj se šokem v očích.

"Jak... Jak to, že nespíš?"

Pokrčil rameny. "Nemůžu usnout."

Chvíli váhala. "Já... Já to nechci dělat."

"Co? Hlídku? Však můžeš jen sedět a pak říct, že se nic nedělo."

"Hmmm..."

Vypadala nějak smutně a nerozhodně. Jako by chtěla něco říct, ale nešlo to.

"Máš sny?" Zeptal se najednou.

Jen se na něj dívala. Přímo cítil její zrychlený dech.

"Já měl jen jednou." Připadal si jako blázen. Proč to vykládá, proč zrovna Mile?

Mlčela. Jen mlčela a dívala se na něj. Měl pocit, že i v takové tmě vidí její oči jasně.

Bylo to už příliš dlouho. Neměl to dělat. Teď bude mít problémy. Mila si to nenechá pro sebe. Zmýlil se a teď to už nevezme zpátky. Začal se třást. Strachem? Nebo chladem? Nevyspáním?

"No." Nakonec promluvila, když už začal vstávat.

"Já taky, už jich bylo několik." Promluvila velice potichu a pokorně. Takovou ji neznal. Její rozkazovačný tón byl pryč.

"A vzpomínám si." 

Znovu si k ní přisedl a vzal ji za ruku.

"Na dobu, kdy jsme byli jinde. Na tebe. Na jiné lidi. Nic z toho tady tam nebylo." Už to nebyly vzlyky, ale klidné vyprávění. Jako by se jí ulevilo.

"Ale nikdo si přece nepamatuje..." Začal zaraženě.

"Svět je mnohem větší než naše vesnice. A já ho chci vidět." Řekla pevně.

"A zjistit, co se děje v noci. A kde mizí zkažené jídlo. Kde se berou ryby." Pokračoval za ní.

"Proč prší jednou za deset dní. A co mají znamenat sny."

Seděli a mlčeli. Každý ponořený ve svých myšlenkách.

Pak se jeden ze spáčů zavrtěl.

Podívali se na sebe. Zvedl se a šel na své místo. Pokýval na Milu hlavou a pak usnul. Noc se mu nezdálo. Ráno ho museli vzbudit.

Příští večer zůstali venku. Schovali se v lese těsně před časem spánku, aby neměli čas je hledat.

Čekali až padne tma a oni se doví více o snech.