Smysly

Dosedl do sedadla, ze kterého řídil hydraulickou ruku na nakládání dřeva. To se pod jeho vahou zhouplo a zasyčelo. Začalo se pomalu stmívat, ale nádraží bylo osvětlené. Ještě nikdy tak pozdě nenakládal. Tentokrát měli mnoho práce.

Museli odeslat vagony už v noci.

Než dal ruce na ovládání, zhluboka se nadechl. Výpary benzínu trochu rušili vůni dřeva.

Zvláštní, pomyslel si, kdysi mu benzín voněl. Voněl svůdně, když dělal řidičák. Voněl důležitě, když začínal s touto prací. Tady mu vůně připadala rušivá, ve městě na silnici ji vnímal jako její součást a v lese, kam jezdil pro klády, byla zcela nepatřičná. I vůně dřeva se měnila. V lese byla plná života, tady smutná.

Probral se ze snění a začal nakládat velké klády na vagony. Ale myšlenky jej dostihly. Snad je to tím, že bude mít narozeniny. Bude mu padesát a jeho život se ustálil do práce, která jej bavila, opravy domku po mámě a přítelkyně, která výborně vařila.

Vůně a chutě jej provázely celý život. Někdy měl pocit, že se více řídí svým čichem, než ostatními smysly. V dětství my to působilo potíže. Nějakou dobu trvalo, než pochopil, že čichat k lidem není zrovna moudré. Školní jídelna mu také nevoněla. A tak měl pověst podvyživeného podivína.

Teď už přičichával k lidem nenápadně a vybíral si jen jídla, která mu voněla. Však to také na jeho váze bylo znát. To, že láska prochází žaludkem, u něj platilo stoprocentně.

Steak, dneska by to mohl být steak. Anča ho dělá výborně. Ne moc okořeněný a tak vynikne chuť masa. A k tomu trochu zeleniny.

Přitáhl si zadní část nákladu a začal znovu nakládat.

Les, rád v něm pobýval. Jeho vzpomínky na dětství nebyly většinou moc příjemné. Ve škole byl otloukánek a byl rád, že prolezl. Máma byla zničená z toho, že ji opustil jeho táta. Nevěděla si s jeho podivným chováním rady. Dělala si také hlavu s jeho špatnými známkami i hubeností. Jeho útěchou byl les, do kterého utíkal. Byl tam každou chvíli, kdy máma byla v práci, někdy i místo školy.

Později, kdy už to bylo lepší. Máma pomalu zapomínala na otce, on se naučil nevšímat si vůní kolem sebe. Začal experimentovat s jídlem a poté i trochu přibírat.

Naneštěstí si toho všimla i máma a tak se ocitl v internátu uprostřed města, kde se měl vyučit na kuchaře.

Byl tu nešťastný, chyběl mu les. Kuchař také nebyla nejlepší volba. Odmítal dávat do jídel náhražky a ze syrového masa měl hrůzu. Když ho jen viděl, měl pak několik dní noční můry.

Vzdychl. Dřevo měl vyložené. Udělal to skoro po slepu, tak dlouho už to dělal. Sesedl ze sedadla a začal vymetat kůru, která zůstala na přívěsu.

Až po dlouhých letech strávených ve městě, kde jen přežíval a plácal se z jedné špatně placené práce do druhé, bydlel po ubytovnách, se vrátil sem. Domů. Do domku, ve kterém vyrůstal.

Práce ho bavila a les měl jen pár kroků za zahradou.

Usmál se. Zaveze auto zpátky do firmy a bude mít volno. I když je pozdě, půjde lesem. Tu procházku si dnes vychutná.

Podíval se na oblohu. Byla bez mraků, jen hvězdy začaly vycházet. A měsíc. Byl velký a kulatý. Jeho světlo působilo přízračně.

Otřásl se, neměl úplněk rád. Nebyl pověrčivý, černé kočky přes cestu ho nechávaly chladným a pátek třináctého mu připadal spíše jako šťastný den, než smolný. Úplněk byl něco jiného, byla to příroda, ne výmysl lidí.

---

Vypnul motor a vyhoupl se ze sedadla auta. Parkoviště bylo tiché a tmavé. Všichni už asi byli pryč.

Náhle se reflektory všech aut rozsvítily, klaksony rozezněly.

„Překvapení!“ Zněly odevšad hlasy.

„Jsi tu už deset let. A máš kulaté narozeniny. Musíme to oslavit.“ Jeho šéf zářil nadšením, že se mu překvapení povedlo.

Nedalo se nic dělat, musel zůstat. Nechtěl být nevděčný k lidem, se kterými mu bylo dobře.

Nedalo se vyhnout ani přípitku, když už se vymluvil, že chlebíčky opravdu nebude kvůli dietě. Nevoněly mu. Chvíli přemýšlel, jestli je to kombinace majonézy a šunkového salámu, nebo pomazánka s levným rostlinným tukem.

Víno mu také nevonělo. Ne, že by ta vůně byla špatná jen… Myslel si, že za to mohly vzpomínky z dětství, kdy víno cítil z otce. Na konkrétní událost si však nevzpomínal.

Jeho učitel na učňáku si jeho citlivého nosu všiml. Navrhl mu, že by mohl být somelier. Zkusil to jednou. Rozdíly v chutích poznal přesně, vydržel však jen několik vín a pak musel pryč ze sklípku.

Zatím se vždy dokázal alkoholu vyhnout. Teď to bylo poprvé, kdy se neubránil.

Nebylo to tak špatné. Za hodinu do sebe nasoukal dvě skleničky. Pak se mu podařilo dostat se ze společnosti kolegů a vyrazil konečně lesem domů.

---

Víno mu opravdu neudělalo dobře. V hlavě se mu honily podivné myšlenky. Nostalgická vzpomínková nálada, kterou měl při práci, byla pryč.

Vracely se mu vzpomínky z dětství. Ty, na které už dávno zapomněl.

Vybavila se mu noc v lese. Kolik mu tehdy bylo? Šest, sedm? Stál v hustém porostu lesa vedle svého otce a nevlastního bratra. Díval se na otce vystrašenýma očima. Oba byli tak velcí. Táta i jeho dospělý bratr. Jako vždy se na něj díval s vrchu. Byl vzdělaný a jeho neúspěch ve škole jej rozčiloval. Díval se na něj jako na nepovedený výtvor.

„Tak co? Jestli chceš být jako my, tak se vzchop. Zkus to ještě jednou.“

Dal mu pod nos starou vyřezávanou skříňku. Její vyřezávání se věkem ohladilo a skoro vymizelo.

„Co cítíš?“ Vyštěkl na něj.

Třásl se více strachem, než zimou. Rozhlédl se kolem sebe. V očích svého bratra, kterého viděl jen několikrát v životě, pomoc nenašel.

Cítil velice dobře směsici pachu krve, potu a něčeho velice starého. Nenahánělo mu to strach, spíše v něm rostla zvědavost.

Jestli chce být jako oni. Ty slova mu naháněla strach. Děsilo ho, co cítí ze svého otce a ze svého bratra. Ještě více ho děsilo, že to cítí i v sobě. Divokost a nespoutanost, cítil zvíře a lovce.

„Já…“ Snažil se ze sebe vydat alespoň nějaký zvuk. Celý se třásl.

Skousl si dolní ret, aby zmírnit třas a dokázal se soustředit.

„Co mám cítit?“ Zeptal se nakonec. Snažil se vypadat co nejpřekvapeněji. Nechtěl to, co mu otec nabízel.

Nemohl snést pohled na otce a tak se zadíval na bratra. Byl o mnoho starší než on. A také úspěšnější. On neměl problémy ve škole, byl tolik podobný otci.

Tolik? Ne zas až tolik. Teď si to uvědomil. To, co cítil z bratra, bylo jiné. Byl odhodlaný, bezohledný, cílevědomý. Ale neměl to v sobě. Musel otce nějak obelstít, že si myslel, že je jako on.

Neřekl však nic. Jen se díval na to, jak otec bere do rukou skříňku.

„No.“ Řekl otec s povzdechem. Nebylo v tom zklamání, jen rezignace, jako by to předpokládal. „Třeba se to v tobě probudí později.

Zakopu ji v lese. Jen tem, kdo má mou pravou krev ji najde.“

Podíval se významně na svého dospělého syna a dodal. „Vím, že to u tebe není potřeba, ale je to tradice a já ji neporuším.“

Poté se podíval na něj.

„Máš také šanci, možná za několik let.“ V jeho hlase slyšel hořkost a pochybnosti, jako když jej učil číst.

---

Potřásl nad vzpomínkou hlavou. Poslední, co si z noci pamatoval, byl bledý obličej svého bratra. Byl vyděšený, protože to bude poprvé, co svého otce zklame.

Od té doby o noci s otcem nemluvil. Ani skříňku nehledal. Za dva roky otec odešel, nikdo nevěděl kam. Když byl dospělý, několikrát se setkal s bratrem. Už nebyl tak sebevědomý, i když ambice ho neopustily. Stal se vyhledávaným právníkem. V osobním životě to neměl jednoduché. Třikrát se rozvedl. Z každého manželství měl jedno dítě. Všechny holky a ani jedna s ním nemluvila, i když se snažil být s nimi v kontaktu.

Skříňka, je ještě v lese? Vrtalo mu to hlavou. Jeho smysly byly zjitřeny vínem a vzpomínkami.

Zastavil se a podíval kolem sebe. Les se od té doby změnil. Tam, kde bývaly vzrostlé stromy, byla planina, a za lesní cestou se tyčil vzrostlý les, který byl minulostí lesní školkou.

Po chvíli rychlé chůze přišel do starého lesa, který se od jeho mládí změnil jen málo. Stromy byly silnější, cestičky se klikatily jinudy, ale základ zůstal.

Šílenství, pomyslel si. Jak tady může po desetiletích najít malou skříňku? Určitě ji už někdo našel, nebo ji odplavila voda potůčku, který změnil koryto. Nebo ji vyryly divoká prasata.

Zhluboka se nadechl vůně jehličí, starého živého dřeva. Cítil břízy s blízkého háječku, starobylý dub, smrky i podhoubí, ze kterého za několik dnů vyrostou hříbky. V nose mu zašimraly záchvěvy živých tvorů. Nevěděl, co za zvířata to je. Nikdy nelovil a nezajímalo ho, jak které zvíře voní.

Šel dál. Už byl v lese za svým domem. Prošel prořídlý lesík a pokračoval dál od vesnice. Musel stoupat strání a poté jít prudce dolů. Nohy se mu smýkaly na kořenech stromů.

Něco mu říkalo, že má jít dál. Trvalo mu skoro deset minut, než si uvědomil, že jde za vůní z otcovy skříňky.

Pak už bylo snadné ji najít. Stačilo jen několik zastavení a pořádně nasát vzduch.

Měl ji před sebou. Nehezká, malá, ošuntělá, zamazaná od hlíny. Podle vzhledu si nebyl jistý, že je to ona. Její vůně však nenechávala žádné pochybnosti.

Třásly se mu ruce. Má ji otevřít?

Nakonec zavřel oči a zatlačil a víčko.

---

Probral se na zahradě svého domu. Seděl v houpací síti a pil vychlazený zelený čaj.

Anča něco blaženě švitořila a nesla mu čerstvě upečené koláče. Makové. Ústa se mu zalila slinami.

Přemýšlel, co se stalo. Jak to, že není v lese? Muselo uplynout několik dní. Musel být víkend, když ležel v houpací síti a na tvář mu svítilo dopolední slunce.

---

Vrtalo mu to v hlavě dlouho, ale vysvětlení nenašel. Nikdo nevypadal, že si něčeho všiml.

Jen Anča se chovala podivně. Začal se jí vyptávat, co se děje.

„Nevím.“ Odpověděla opatrně. „Poslední dobou mám podivné chutě. Nikdy jsem nejedla tvé steaky, ale teď se jich nemůžu nabažit.“

Pak zčervenala. „Myslím… Myslím, že čekám dítě.“

Jen na ni zíral. Dosud si myslel, že je neplodný. Dítě? Byli spolu s Ančou už tolik let, proč teď?

---

Vzal do náruče své dítě. Nemusel k němu přičichnout. Už z dálky cítil, že je jeho. Až teď, když se chlapec narodil, se mu vrátilo, co se stalo po té, co otevřel skříňku.

Usmál se.

Těšil se na den, kdy svému skříňku ukáže. Už ji nebude zakopávat, jako jeho předci. Už není potřeba.

Celý proces obnovy je u konce a jeho syn bude ten pravý. Ten, jehož tajemství ve skříňce promění v jinou bytost. Možná trochu divočejší, ale také mocnější, silnější a nepoutanou.