Ten sen mě provázel již od dětství. Byl pokaždé trochu jiný, a přesto pocit z něj byl stejný. Nadšení z překrásné podívané zakončilo probuzení v záplavě potu a strachu.
Vždy jsem si pamatovala jen začátek snu a konec, který přešel v noční můru, byl zastřený v mlhách.
Nejsem pověrčivý člověk a na osud nevěřím. Přesto mám pocit, že sen, který mě provází celým životem musí mít v sobě něco osudového. Pokaždé, když cestuji, prohlížím si tamní oblohu. Napůl v obavách, napůl v očekávání vzrušující nádhery ze snu.
Každé nebe má své kouzlo. Bezmračná modř nad horami, bílé obláčky vznášející se nad poli i těžké bouřkové mračna nad zalesněnou krajinou. Všechny znám ze snů.
I teď když sedím v letadle tisíce metrů nad zemí, zkoumám oblohu, zda jsem ji znám. Letíme nad hustou bělostnou, nadýchanou hradbou, která nás odděluje od země. Dole bílo, nahoře modř bez poskvrny.
Ne, tak to není, v dáli je vidět bílá tečka, která jednolitou sytou modř narušuje. Snad další letadlo, které také letí vstříc dálkám. O kus dál se objeví další. Je to jen tečka, která se přibližuje. Rozpadá se na mnoho dalších bodů, které tvoří krásné obrazce. I ten první bod již má kolem sebe své souputníky. Nejsou bílé, ale přecházení do všech barev duhy. Obrazce ne nepodobné fraktálům se mění před očima. Rostou, jejich struktura je čím dál složitější, jako by někdo počítal další iterace nekonečného příkladu. Poté blednou a zanikají. Vpíjejí se do okolní modři, jen aby uvolnily místo dalším ještě působivějším obrazcům. Přibývají další a další. Už nejsou ojedinělé, ale celá obloha je jimi posetá.
Z úchvatné podívané se mi tají dech. A spolu s úžasem přichází znepokojení. Snažím se překonat strach, který se zmocnil celé mé mysli. Tentokrát chci vědět proč mě tato podívaná tak děsí.
S myšlenkou zůstat ve snu se vše kolem ztrácí a já se probouzím s potem na čele a zrychleným dýcháním. Cítím něčí ruku na mém rameni.
„Je to v pořádku, za chvíli tam budeme.“ Slyším konejšivý hlas letušky. Přikývnu a pokusím se o úsměv. Moc mi to nejde. Rychlým pohledem do okýnka se ujistím, že obloha venku je nudně obyčejná. Modř se zašpinila cáry oblačnosti a bílá hradba dole se protrhala. Pod námi se prostíraly louky a budovy města, do kterého míříme. Zmenšenina reálného světa, který se každým okamžikem přibližuje.
Vzpomínám na sen a snažím se vybavit poslední chvíle před probuzením. Něco tam musí být. Cítím to, uvízlo to ve spleti vzpomínek. Proč se bojím nesmyslného snu? Krásy, která přírodě nepatří? Ano je to tím. Obrazce nejsou přírodní, nepatří tam.
Došlo mi to, obrazce nevytvořil člověk, ani nikdo, kdo se zrodil na Zemi. Je to předzvěst invaze. Invaze ve velkém stylu, která uchvátí i zničí lidstvo v tu samou chvíli.
Vidím budoucnost, nebo je to jen divoký sen? Sázím na to první, jiné mé sny jsou přirozené, občas děsivé, zmatené, ale mají v sobě realitu, kterou tento sen postrádá.
Zbývá mi jen naděje, že je to vzdálená budoucnost, u které nebudu i přes to, že touha vidět úžasnou podívanou je tak lákavá.
