Cesta nahoru byla hrozná. Houpal se jí žaludek ještě čtvrt hodiny po přistání. Připadala si pomačkaná zevnitř i z venku. Zato Prima vypadala odpočinutě a svěže. Hned se seznámila s průvodci. Smála se a vtipkovala.
Její šaty, možná ne módní v centru, ale zde ve městě určitě, na ni vypadaly úžasně. Ala měla podobné jen s v nich připadala nepatřičně a měla pocit, že ji nesedí.
Courala se pomalu za skupinkou. Loď ji moc nezaujala. Jejich průvodci, dvojčata, budoucí piloti, jen o trochu starší než Prima se s nadšením rozpovídali o parametrech lodi. Měli jednoduché oblečení připomínající uniformu a oba byli skoro stejní. Jen dívka měla jemnější rysy ve tváři.
"Je to nejrychlejší loď." Řekl pyšně kluk-pilot.
"Byla když jsme odlétali z centra." Zasmála se jeho sestra.
"No jo, pokrok nelze zastavit. Je to nevyhnutelné."
Ala zabočila jinam, než oni. Měli se držet spolu, ale ty nadšené řeči ji už začaly nudit.
Místnost, do které se dostala, vypadala jinak. Měla kamenné stěny i podlahu. A jednoduchý nábytek ze dřeva. Jako by se dostala do obydlí ve vesnici. Vlastně i ve vesnici měli pohodlnější vybavení.
Opřela se o stěnu. Nebyl to drsný kámen, ale stejný hladký materiál jako na stěnách v ostatních částech lodi.
"Je to jen iluze. Hologram." Ozvalo se za ní. Byl to jeden z jejich průvodců. Nenápadný ochránce, který zatím všechno nechal na dvojčatech. Měl jednoduchou košili, podobnou, jakou šili ve vesnicích. Byla poslední dobou ve městě oblíbená. Lišil se jen materiál a zpracování bylo dokonalejší.
Mladík byl nenápadný, přesto si ho všimla jako prvního. Byl opakem veselých mnohomluvných dvojčat. Zaujaly ji jeho oči. Navenek vypadal stejně mladý jako oni, ale oči říkaly něco jiného. Mě je nějak klidnější. Jako by se na svět dívaly jinak, než z bezstarostného pohledu mladých lidí. Do jídla by mu přidala kořen kývačky, který ulevuje starostem a udělala vy salát z listů ostružíku. Ten by mu chutnal. Ostružík uvolňuje napětí svalů a má zajímavou exotickou vůni a chuť. Jen málokdo jej snese a líbí se mu jeho chuť. Bylo podivné už to, že znovu začala takto přemýšlet. Takhle o lidech přemýšlela před tím, než odešla do města. Ve společnosti mužů a městských žen se cítila nejistě. Byla zmatená z toho, co jí napovídá její schopnost. Byla to, jako by lidé z města potřebovali vše a přitom, když si představila konkrétní bylinu, měla dojem, že by jim ublížila. Jako je zdejší příroda chtěla zničit. Tak si nakonec odnaučila takto přemýšlet. Tento člověk byl jiný a přitom neměl s touto planetou vůbec nic společného. Pocit z tohoto mladíka měla hodně smíšený. Jak by ji mohl někdo znervózňovat i uklidňovat zároveň?
"Může tu být zobrazené téměř cokoli."
"Cože?" Zamrkala Ala překvapením. Na chvíli ve svých myšlenkách zapomněla na to, o čem mluvili. "Aha, stěna. Hologram."
Mladík se obrátil ke světlému místu u dveří. Za chvíli něco zapípalo a místo kamene tu byla udržovaná příroda planety. Příjemná zeleň zaplnila stěny i podlahu. Nahoře byl vidět narůžovělý měsíc a modrá obloha.
"Nebo raději takto?" Zelená divočina ze změnila v dočervena zabarvenou změť rostlin. Ano ta pravá divočina. Bylo to tak věrné až měla pocit, že se opravdu ocitla zpátky u jezera. Podvědomě se začala usmívat. Slyšela šustění listí, vzdálené zvířecí skřeky i hučení větru. Dokonce měla i pocit že cítí vlhkou vůni rostlinstva. Směs kořeněné sladké vůně obohacené štiplavou příměsí zeminy. Toto byl její svět. Měla poct jako by i vnímala vlastnosti jednotlivých rostlin. Ostré nebezpečné trny, schopné paralyzovat zvíře mnohem větší, než člověk. Lehce se vlnící jemné lístky připomínající pavučinu, ale silné a lepivé tak, že se do nich při troše neopatrnosti může zamotat dítě. Hrozivě vypadající rostlina se žluto-fialovými pruhovanými listy, jejíž kořen pomáhal od horečky. Liána, která uměla škrtit, vývar z jejích listů zaháněl deprese. Skoro všechny rostliny měly své děsivé i úžasné vlastnosti. Bylo to, jako by byla v tajemné děsivé komnatě plné zázraků.
Najedou měla pocit, že ve křoví zahlédla postavu. Ptačí ženu ze snů. Otevřela pusu k výkřiku a vše náhle potemnělo.
Když se probrala, ležela na jednoduché matraci v malé místnosti se světle šedým stěnami. Ty podivné starostlivé oči ochránce se na ni dívaly, jako by viděli její vnitřní nejtajnější myšlenky.
"Omlouvám se, mělo mě napadnout, že tě to může rozrušit."
