Pokračování příběhu dívky z Probuzení. Dovíte se trochu více o světě, kde se narodila a žije. Snad se bude líbit.
Legendy
"Co to.... Co to děláš, hlupáčku." I přes to, že tyto projevy náklonnosti neměla ráda, babiččina kamenná tvář roztála, koutky úst sebou zaškubaly a pak se roztáhly do úsměvu.
Ten však nevydržel dlouho. Stará žena těžce vzdechla a na tváři se objevily starosti.
"Jsem připravená, neboj." Řekla vesele Ala. "Umím vše, co mám i když ne dokonale a v přírodě jsem víc doma, než v jakékoli budově."
Už se viděla jak se dalšími ženami prodírá nebezpečnou přírodou a těží z ní plody a sklízí rostliny důležité pro život ve vesnici i ve městě. Dokonce i vede skupinu žen do divočiny, kde ještě nevstoupila lidská noha a hledá rostliny, které by zlepšily život na planetě.
"Ne, nerozumíš tomu." Zavrtěla hlavou babička.
"Jsem správná amazonka." Dodala Ala. "Jako ty pradávné z legend."
Babička se musela usmát. "Víš, že to tak není. Jen příroda této planety není příznivá pro muže a proto žijí ve městech. Pro život lidstva na této planetě bylo potřeba vykonávat práce v přírodě a tak se zorganizovaly skupiny žen..."
"Ano babičko, znám historii." Skočila ji do řeči netrpělivě. A než přišlo napomenutí pokračovala. "Já jen... Mám přírodu ráda a zvládnu těžký život v ní. Vlastně pro mě těžký nebude. Bude to skvělé a ..."
"Ne, nebude." Přerušila ji přísně stará žena a náhle vypadala ještě starší. Položila ji dlaň na ruku a jemně stiskla.
"Půjdeš do města." Dodala po chvíli pevně, už ne tak přísně.
Celou cestu z města přemýšlela jak to mladé dívce řekne. Vlastně o tom přemýšlela už dlouho. Už od doby, co si uvědomila, že Alenka je opravdu jiná. Ještě pár let od doby, co se ji dostala do péče si myslela, že to malé rozjívené střapaté dítě vychová pro národ žen. Postupem času si uvědomovala její nadání. Nadání, schopnosti, neb prokletí? Nevěděla, jak to, že je Ala tak jiná. Udělala to tato planeta, původ jejího otce, nebo soubor náhod?
Jen tam stála a dívala se na ni. Pružné mladé tělo plné života najednou vypadalo jako socha. Věděla že to pro Alu bude těžké, ale tuto reakci nečekala. Proč nekřičí, nerozčiluje se, nebo nepláče? Ne pláč by také nečekala. Neviděla ji plakat už dlouho, možná nikdy. Slzy, které prolévala jako batole byly slzy vzteku, nebo smíchu.
"Já to nechápu. Do města? Já?" Konečně se pohnula. "Nerozumím tomu. Vždyť nejsem jako Karla, nebo Ada... Já... Vycházím s přírodou líp než všichni, co znám."
Ženy z vesnic, amazonky, jek někdy samy sobě říkaly se rekrutovaly z řad vesnických dívek. Některé se však s přírodou nesnesly jako Ada, nebo zatoužily to snadnějším životě ve městě. Karla chtěla sice zůstat, ale cítila se více mužem, než ženou a příroda to vycítila. Po několika incidentech, kdy na ni rostliny zaútočily tam, kde bylo pro ostatní bezpečno to vzdala a také odešla do města.
Ano, pomyslela si babička, to je ten problém. Probírali to v radě. To co ji samotné bylo jasné už tolik sezón. Ala byla v přírodě jako doma. Neměla to naučené jako ostatní, ona prostě věděla. Měla nějaký smysl, který ji umožnil využívat zdejší přírodu více než ostatním. Ona nežila v přírodě, ona byla její pravou součástí. A to byl ten problém. Toho se lidé zde báli, přílišného sepětí se zdejší divokou přírodou.
Legendy o amazonkách byly jedna věc, stará pohádka, kterou si vyprávěli pro potěšení. Pověst o Kukabuře na druhou stranu byla pravdou, i když to vědělo jen málo lidí.
Jen ona a její nástupkyně v radě. A pak vedení ve městech. Jestli již ten příběh nezapadl jako nesmysl, překroucený ústním předáváním z generace na generaci.
"Kukabura." Řekla. Jen jedno slovo. Doufala, že dívka před ní, která tu stojí se zmatkem v očích, pochopí.
"Co s tím má co dělat ta divná pohádka?" Řekla Ala lehce, jako by odpovídala na nesmyslnou otázku. Babičku však neošálila. Dívka začala bít nervózní. Tuší to. Tuší, co je příčinnou její odlišnosti. Pohádkou o Kukabaře, o dívce, která se změnila v ptáka, se strašili děti dodnes. Když pak dítě příliš zlobilo, pohrozili mu, že si pro něj přijde tato ptačí žena.
Příběh pro ni nebyl děsivý tím, že Kukabara brala děti, ale tím, že ptačí žena byla kdysi jednou z nich. To zdejší příroda ji změnila. Její dětství bylo podobné tomu Alinu. I ona rozuměla přírodě lépe než ostatní. Zprvu ji měli za hrdinku, která promění zaostalou planetu na ráj. Když se však její změny lidem přestaly líbit obrátila se proti nim. Nebo lidé proti ní. Bylo to po té době těžké posoudit. Každá strana měla svou pravdu. Kukabura měla za to, že by se lidé měli přizpůsobit planetě. Žili by lépe a pohodlněji. Daň za to však se lidem zdála příliš velká. Společnost tedy byla byla v rozkladu. Kvůli vlivu Kukabury lidé z města neměli tolik zdrojů, kolik by potřebovali. Nemoci a hladomor, pouliční bitky provázely planetu celá desetiletí. Jen to, že se ženy v přírodě semkly utvořily malé nezávislé jednotky, které těžily přírodní bohatství, způsobilo, že se pomalu společnost zvedla ze dna. Už mnohokrát rada jednala o návrhu toto přísnou strukturu zaměnit za mírnější. Ale vždy zvítězil strach. A tak dívky, které byly podezřele spjaté s přírodou nechávaly žít ve městě. Ala byla jedna z nich. Ale také jediná o které si byla jistá, že je opravdu jiná.
"Byla jako ty. Silná, nezkrotná, nezávislá. Jako by vše z přírody znala už od narození. Nemusela se učit jaké mají rostliny účinky, nikdy se jí v přírodě nic nestalo, nezaútočilo na ni zvíře, ani rostlina. Rada se obává, že druhou Kukaburu by planeta nemusela přežít. Rovnováha, kterou jsme nastolili po Kukabařině pánu je velice křehká. Nikdo nechce riskovat, že se to zvrtne."
"Ale já nejsem..." Začala se vzdorovitě hájit Alia. "Já nechci žít jinde. Ne ve městě. Není to místo pro mě."
"Rada rozhodla." Řekla babička pevně.
Bylo jí dívenky líto. Věřila, že dělá dobře. Bylo to lepší pro ni i pro společnost.
Ala tam stála se slzami v očích. Slzy zrady, nepochopení a vzdoru. Věděla, co dívka prožívá, ale pomoci jí neuměla. Vztáhla ruku, aby ji pohladila. Ona se však jejímu pohybu vyhnula a ustoupila dozadu. Třásla se a vrtěla hlavou. Nakonec se dívka otočila a vyběhla z domu.
