Oddechl si, když návštěva odešla. Sesul se unaveně do ušáku se sklenicí vína a jen tak seděl. Bylo toho na něj moc. Vnuk se ženou a dětmi tu dlouho nebyli. Zavzpomínal, kdy to bylo naposledy. Půl roku? Nebo to bylo déle?
Vnuk byl pohoršený, že si děti pletl. Neříkal nic, ale viděl to na něm. Tím způsobem zvedal obočí, když se mu něco nelíbilo, už když byl malý.
Nebyl zvyklý na tolik lidí kolem sebe. Děti rostly a měnily se každým dnem, a po tak dlouhé době nebylo divu, že občas spletl jméno.
Chtěl s nimi chodit do lesa, nebo zajít do Zoo. Nic z toho je nebavilo. Po několika pokusech musel uznat, že jim nerozumí. Chlubili se elektronickými hračkami, o jejichž účelu měl jen pramalé ponětí.
Bylo to samé podívej na toto, vyzkoušej tamto.
Když mu chtěli dát mp3 přehrávač navrhl jim, že je naučí hrát na kytaru. Nerozuměl modernímu světu, kde se děti nechtějí naučit chytat ryby, chodit po lese, nebo zpívat u táboráku.
Seděl na křesle a přemýšlel, že sem nepatří.
Nebylo to to jediné, co jej rozrušilo. Dcera se při minulé návštěvě zmínila o domově. Vlastně se tomu říkalo bydlení se službami. A teď se o tom zmínil i vnuk.
Jeho reakce byla podrážděná a přehnaná, věděl to.
„Copak jsem tak starý a neschopný, aby se o mě někdo musel starat? “
„Jen jsme si říkali, že jsi tu tak sám. Měli bychom lepší pocit, kdybys byl s lidmi, kteří jsou… No. Kdybys sis měl s kým popovídat, podnikat nějaké akce…“
„Myslíš pod dohledem ošetřovatelů.“
Už ani nevěděl, co mu na to vnuk odpověděl. Změnili pak téma a mluvili o dětech.
Na brožuru, kterou nechal ležet jen tak v předsíni, se nechtěl ani podívat.
Zvedl se a přinesl ji. Byla plná optimistických, křiklavě barevných fotografií. Trochu mu připomínala reklamu na dovolenou. Bazén, společenská místnost, velký park.
Zalistoval dál. Animační program.
Znovu měl pocit, že je nesvéprávné děcko.
Podíval se na název zařízení. Podlesí. Zamračil se. To znal. Odešli tam dva z jeho přátel. Karla navštívil před dvěma měsíci. Bylo to hrozné. Ze silného chlapa byla troska, která sotva stála na nohou. Jeho světem se stalo posedávání v parku a hádky se spolubydlícím.
Když pátral po dalším z jejich kdysi dávno nerozlučné trojice, dověděl se, že je v nemocnici a podle doktorů tam i zůstane.
Z návštěvy si nepamatoval na šťastné tváře, které viděl v brožuře.
Vždy byl aktivní člověk. Organizoval si život sám. Několikrát v životě změnil směr, své cíle i styl života. Říkal tomu experimenty.
První uskutečnil ve svém mládí. Nebyl dobrý student. Bratr i sestra úspěšně studovali a nikdy s tím neměli potíže. On prolézal střední školu jen s odřenýma ušima. Nikdo nevěřil, že půjde na vysokou.
Byla to možná pubertální vzpurnost, ale napjal síly a nakonec se na školu dostal.
Pozorovat den za dnem otcovu nevěřící tvář bylo jeho odměnou. Nevěřil mu, že se na školu dostane, ani že školu dokončí.
Uvěřil mu až v posledním ročníku.
To už nastoupil další experiment. Po dědovi zdědil malou chatu v lesích. Nadchlo ho to. Po promoci se vykašlal na dobré místo, které mu zařídil otec a jen s batohem se vydal na dráhu lesního muže. Chtěl žít mimo civilizaci. Lovit zvěř, lovit ryby, žít z darů lesa.
Tento experiment trval jen několik týdnů. Vrátil se domů s podrážděným žaludkem a touhou po životě ve městě.
Potom přišel na řadu život v cizině a cestování. Byl to hektický život plný zážitků a poznávání.
Svatba, rozvod, a další svatba už nebyly tak zásadní změny. Přesto si tyto etapy ve vzpomínkách striktně odděloval.
Odložil sklenici a protáhl se. Půjde brzo spát, aby měl sílu na další den. Možná to bylo dětinské, ale pomyšlení, že z něj bude seschlý stařík, který se umí jen hádat, jej děsilo.
Začal běhat, začalo to po návštěvě přítele v Podlesí. Jeho staré kosti nejprve protestovaly. Únava se postupně zmenšovala a on si začal pohyb užívat.
Byl čas na další experiment.
Na ten jediný, který se mu nepovedl. Tehdy byl až moc spoutaný se světem. Společnost mu jako mladému měla co nabídnout. Tentokrát mu nenabízela nic, odmítala jej, neměla pro něj místo ani uplatnění.
Druhý den si sbalil vybavení do přírody do baťohu a vyrazil. Doufal, že chata v lesích bude pořád stát. Naposledy se podíval na dům a usmál se. Poprvé po dlouhé době cítil, že žije. Bude to jeho poslední experiment.
