Pasáček

Ráno vonělo svěží rosou a zvlhlou zeminou. Na obzoru obloha začala blednout. Pasáček pozoroval svítání. Tak jako jeho i ovce hřejivé sluneční paprsky probraly k činnosti. 

Sundal si teplý kožich, který ho hřál v chladných nocích. Opláchl se v průzračném potůčku a jako každé ráno prošel své stádo.

Neuměl počítat, znal však každou, věděl by, kdyby některá chyběla. Málokdy hnal ovce blízko vesnici, jen když potřeboval prodat vlnu. Lidé k němu přicházeli a měnili chléb a jiné jídlo za sýr. 

Našel všechny i Tulačku, všetečnou ovečku s veselou povahou. Letošní léto bylo suché a louky, na kterých pobývali, již byly spaseny. Mohl hnát stádo o kus dál, kde tráva neměla šanci o mnoho povyrůst. Nebo zkusit louky výš v horách.

O té oblasti se vyprávělo mnoho podivného. Pasáček znal takové pověsti. O světélkujících nočních tvorech, o bludných kořenech na pěšinách uprostřed lesů. 

Pasáček se v přírodě pohyboval už od útlého dětství. Znal i lidi z vesnice, kteří dovedli zabloudit i v přehledném březovém hájku, vylekají se prasklé větve, na kterou stoupnou a noc bez ohňů v krbu a svící jim připadá strašidelná.

Pověsti o hornatém kraji na severu od vesnice byly přece jen trochu jiné. Málokdo se odtud vrátil. Jen starý Albert, podivín žijící jako poustevník na kraji vesnice. Prý zde vládl zlý duch, který snesl kletbu na každého, kdo na jeho území zabloudí.

Vstup do hornatého kraje tvořila divoká říčka. Její křišťálově čistá voda byla ledová i v parném létě. Pasáček znal rozšiřující se mělké místo, kudy se dalo přejít skoro suchou nohou. Jednou mu tudy utekla Tulačka. Zlákala ji šťavnatá tráva na druhém břehu.

I proto, že již za říčkou byl, začal pasáček uvažovat o to, že své stádo pustí na nespasenou louku zapovězeného kraje. 

Jen kousek za řeku, nikam jinam. 

---

S mírným znepokojením pozoroval své stádo. Pátral po jakékoli známce nepatřičnosti. Shledával však jen spokojenost svých svěřenců. Odvážil se tedy o kousek dál a nakonec na druhém břehu pásl celý podzim.

Na jaře už na vše zapomněl až do doby, kdy se začala rodit mláďata. Nejprve měl radost, přírůstek očekával větší, než v minulých letech. 

Jehňátka se rodila silná a zdravá. Až na jedno. Bylo sice menší, zato plné života. Co však bylo podivné, byla barva. Místo obvyklé bílé uviděl pasáček černou barvu srsti.

Neobvyklé jevy, tak jako černé jehně znamenaly špatné znamení. Byly předzvěstí zlých časů. 

Věděl, co musí udělat.  Kdyby to lidé zjistili, celé stádo by bylo v ohrožení, a kdo ví, jestli by nevyhnali i jeho. To, že pásl za řekou, by se jistě rozneslo dřív, než by voda z říčky dotekla do vesnice.

Díval se do nevinných jehněčích očí. Mládě mu důvěřovalo. Něžně přistrčilo čumák do jeho dlaně. Jeho bílí vrstevníci se proháněli o kus dál a lákali ho ke hře.

Teplé tělíčko plné mládí a života se mu zavrtělo v náručí. 
Zatřásly se mu ruce a drobné zvíře vyklouzlo na trávu a skotačilo k ostatním.

Dařilo se mu utajit černou ovečku před lidmi z vesnice. Přilnul k ní více než k ostatním. Toulali se po vzdálených pastvinách a nakonec se dostali i k horské říčce.

Toto léto bylo vydatné na deště a obvyklé pastviny překypovaly šťavnatou trávou. I v brodu bylo více vody. Dnes by tudy stádo dostával hůře na druhou stranu.

Nechal stádo rozběhnout se po okolí a strčil nohy do studené vody v říčce. Po dlouhém dni to bylo osvěžující. 

Lehl si do trávy, pozoroval bílé obláčky letící po modré obloze. Uklidňující pohled jej pomalu uspával. Mraky byly roztroušené kolem, tak jako jeho stádo. Všechny sněhově bílé až na jeden. Plul stranou ostatních, vzdaloval se ostatním. 

Uslyšel vzdálené zabečení ovečky. Doširoka otevřel oči, náhle zcela čilý. Poznal ji po hlase. Jeho černá ovečka.

Sedl si a pátral po směru, odkud se ozývala. Uviděl ji za brodem na druhém břehu. Běžela po louce k lesu.  Bez přemýšlení se za ní vydal. Než se dostal na druhý břeh, ovečka zmizela v hustém lese.

---

Nikdy takový les neviděl. Nebyly v něm vyšlapané pěšinky od zvěře, větve sousedních stromů se proplétaly do sebe.  Tma a nepřirozené ticho pasáčkovi naháněly strach. Ovečku spíš slyšel, než viděl.

Jak dlouho se prodíral lesem, netušil. Chvílemi ani ovečku neslyšel.  Nevěděl kde je ani jak se dostat zpátky. Jediné, co mu zbývalo pokračovat vpřed.

---

Mýtina, na kterou se dostal, byla obklopená hustým lesem a uprostřed byla skála porostlá psím vínem a břečťanem. Jeho černá ovečka se pásla opodál.

Měl radost, že se konečně někam dostal a našel ovečku, že si nevšiml starého muže, dokud se ovečka k muži nepřiblížila.

Ovečka přišla ke starci, jako by jej důvěrně znala. Pasáčka to překvapilo. Jeho stádo nebylo na lidi zvyklé, znali jen jeho a ostatních lidí se báli.

„Kdo jsi?“ Zeptal se zmateně. Vzpomněl si na zlého ducha lesa a jeho kletbu. 

„Někdo mě nazývá pánem hor, jiný zlým duchem.“

Tak to byla pravda, pomyslel si pasáček. Teď jej čeká trest za to, že na jeho území pásl stádo.

„Já… Jen bylo sucho a já…“ Nevěděl, čím by sám sebe omluvil.

„Vím, vím. Pásl jsi na horských loukách celé minulé léto a podzim. Ušetřil jsi však Jasmínu.“ Muž pohladil černou ovečku. „A proto ušetřím já tebe.“

---

Pasáček se vzbudil se na břehu říčky z těžkého spánku. Bolela ho hlava. Myslel si, že to bylo tím, že usnul na slunci.

Sklonil se k říčce a opláchl si tvář studenou vodou. Ve vodě se zaleskl zlatý valoun. Jen tak velký, aby se mohl zabezpečit na stáří, kdy už nebude moct pást své ovečky.

Na Jasmínu a starce si už nevzpomněl.