Druhá skupina se nevrátila. To už královnu znepokojilo. Přirozené ztráty byly normální. Svět venku byl nebezpečný. Aby se však nevrátil nikdo ze skupiny, nezažila. Byla na světě už dlouho, ani ona nepamatovala počátky.
Palác byl starý a říkalo se, že byl postaven v nehojnějším a nejbezpečnějším kraji. Vybojovala jej nad svou matkou, tak jako ta její nad svou. Sídlila zde již mnohá pokolení.
Procházela paměti a pátrala po podobném případu. Nic však nenašla. Všechny informace o nebezpečí musela získat od těch, kteří se vrátili. Tady však nebyl nikdo takový. Kdyby se vrátili nemocní, nebo zranění mohli se na nebezpečí připravit.
A to byl důvod, proč se rozhodla. Nemohla sedět v paláci, zatímco ostatní zůstávají v nebezpečném světě venku ať už živí, nebo mrtví.
Vychovala řadu nástupkyň, které opustili společenství, a nyní byl čas, aby jej opustila ona. Ta, co ji měla nahradit, tu, kterou vychovala, byla silná, mohla tak velkou a starou společnost vést. Byla si jistá, že i ona na to myslela, byl to důvod, proč ještě neodešla, i když na to měla věk i sílu. Věděla, že dny staré královny končí a přijde den souboje..
Byla unavená a cítila, že je to tak má být. Vychovala řadu královen, které založily své paláce někde venku. Každá si musela projít svou revolucí, vybojovat si svou autoritu a získat družinu, s kterou se vydá do světa. Věděla, že značná část jejích poddaných se přiklání k mladé královně.
"Přiveďte mi průzkumnou skupinu." Vydala příkaz a začalo být rušno. Chod v paláci byl víceméně automatický, její požadavky a příkazy byly sporadické. Většinou si jen žádala pravidelné zprávy o chodu paláce, udělovala rady.
Než se dostavili, připravila se. I když to bylo logické rozhodnutí, cítila vzrušení. Poprvé spatří svět venku. Její život v paláci byl dlouhý, plný práce a budování. Teď bylo to, co vybudovala ohroženo. Byli ohroženi ti, pro které vše dělala.
"Matko? Co chystáš?"
Podívala se na svou nástupkyni. Vysoká, její tělo bylo ještě štíhlé mládím. Sebevědomý postoj prozrazoval rozhodnost a bojovnost. Sálala z ní síla a energie. Na svůj věk byla moudrá, respektovali ji i poddaní, kteří lpěli na starých zvycích.
"Venku se něco děje. Nevrátily se dvě skupiny. Musím něco udělat."
"Už tři, má paní." Řekla smutně tajemnice. "Měli se vrátit se západem slunce. Bude svítat."
"Je to nebezpečné. Nikdy jsi venku nebyla." Pevný hlas nástupkyně nepostrádal příměs vzrušení. I ji přece jen nezvyklá situace vyvedla z klidu.
"To ne, ale musím něco udělat." Podívala se na ni, už to v jejích očích nebyl její potomek, ale nová královna. Její postoj naznačoval nesouhlas.
"A co se stane s palácem, když se nevrátíš?"
"Budeš novou královnou. Stejně by to tak dopadlo. Jsi silná, připravená na vládu."
Převzít vládu bez boje nebylo to samé, jako si ji vybojovat. Matka ji však naučila i moudrosti. Věděla o napětí mezi poddanými. Potlačila svou hrdost, dále neprotestovala a nechala matku jít.
---
Opustila palác a s prvními ranními paprsky. Vyletěla v čele se skupinou poddaných ven.
Ohromilo ji světlo, záplava barev a také pocit volnosti. Poprvé v životě zalitovala, že svou revoluci vyhrála a zůstala v paláci. Přišla o tento úžasný svět, o kterém slýchala, že je plný nástrah.
Volný pohyb, vůně, které ani nemohla popsat, vše to na ni útočilo. Měla co dělat, aby všechno kolem sebe vstřebala. K tomu ještě měla vést svou skupinu. Musela to zvládnout. Bylo to jejím údělem do konce života, o kterém věděla, že se blíží.
Vydali se směrem, kudy letěly ztracené skupiny. Poprvé viděla louku plnou barevných omamně vonících květů, stromy a blankytné nebe.
Letěli podél majestátních kmenů stromů, ze kterých se řinula pryskyřice. Za lesním porostem je čekala další louka. Byl to rozsáhlý lán táhnoucí se do nekonečna.
Zavelela ke změně směru. Na vzdáleném konci lesního porostu byl cizí palác. Viděla podobnou architekturu, kterou tak důvěrně znala z domova. Byla si jistá, že je to stavba jejího potomka. Něco však nebylo v pořádku. Respektovala by hranice, vymezené strážci místního sídla.
Tady však nebylo stráží. Poslala předvoj prozkoumat palác. Byl menší a méně honosný, než ten jejich, budovaný po generace. Nebylo na něm vidět poškození, zkáza tedy musela přijít zevnitř. Nemoc? Děsila se, s čím přijdou průzkumníci.
Vyšli až za velice dlouhou dobu. Vypadali smutně a zmateně.
"Nejprve jsme nikoho nenašli. Když jsme se odvážili do soukromých komnat, našli jsme jen chůvy a hladovějící mladé. Jsou na tom špatně."
"A královna?"
Odpověď byla zamítavá. To nedávalo smysl. Královna nepouští palác.
"Ani mladá?"
"Jen nedospělá. Není schopná vládnout."
Vyděsilo jí to. Co mohlo donutit královnu opustit své mladé? To samé, co ji. Ztráta poddaných, kteří se nevrátili. Musela být zoufalá.
"Nakrmte je. Jestli mladá královna dospěje, mají naději."
Možná to nebylo rozumné a určitě to bylo proti všem pravidlům. Ani v historii se nic takového nestalo. Palác jiné královny byl považován za nepřátelské území.
Dál pokračovali pomaleji. Měli za sebou dlouhou cestu a před sebou neznámé nebezpečí. Byla otřesená vývojem situace a také nebyla zvyklá na pohyb mimo palác.
Pomalu doletěli ke hranici území, na kterém se její poddaní pohybovali. Muselo to být někde tady.
Louka vypadala stejně jako jinde, posetá drobnými křehkými květy pastelových barev. Sálala z nich vůně léta a sladkého nektaru.
Lákavá vůně ve vzduchu se linula snad odevšad. Jak jen dosud mohla žít bez této vůně? Čím déle byla venku, tím byla vůně intenzivnější.
Podívala se kolem na své poddané. Nespatřila poklidné vyčkávání na její rozkazy. Přelétávali nedočkavě sem a tam.
A nebyli na louce sami. Mířila k nim další skupina. Stejně nedočkavá a nervózní jako ta jejich.
Vydala příkazy k obraně. Její poddaní se rozprostřeli kolem ní.
"To není nutné, matko!" Ozvalo se z druhé skupiny.
"Co tu děláš? Královna má zůstat v paláci, postarat se o pokračování rodu!"
"Ty jsi královna."
Už ne, pomyslela si. Toto byla to rebelie, která chyběla k její dospělosti. Od teď neměla na její rozhodnutí vliv. Ještě jeden pokus.
"Dobrá, když už jsi tady, půjdeš se mnou. Zjistíme, odkud jde ta omamná vůně. Myslím, že ona je příčinou ztráty našich skupin." Vůně v ní vyvolávala pocit, že za ní musí jít a nikdy se už nevrátit.
"Dobrý pokus, matko. Neudělám opak jen proto, že se chci osamostatnit. Jdeme společně." A vyletěla napřed za vůní.
Měla to vědět, byla to přece jen její dcera. Už bylo pozdě zastavit její let.
---
Dva roje se blížily k omamnému zdroji.
Květ byl velký. I barva byla svůdná. Tmavorudá barva se vpíjela do tmavomodré. Okvětní lístky se vlnily ve větru, který rozdmýchával omamné částice, jež zaplavovaly vzduch kolem. Zvláštní nálevkovitý tvar se nepodobal žádnému květu, který znali.
"Je nádherná."
"Neodolatelná."
Roje hučely a kroužily kolem květu.
Kdyby tu nebyli s královnami, už dávno by podlehli kouzlu a ponořili se do lákavého nektaru.
Věděla, že je to past, věděla také, že neodolá. Vrhla se ke květu dříve, než se její nástupkyně rozhodla, co dál.
Přistála na květu. To čirá, rose podobná, tekutina, kterou ukrýval, vydávala omamnou vůni. Ponořila se slastně do ní. Tak jako většina z její skupiny. Slepě ji následovali, tak jako po celý svůj život.
Tekutina byla hustá. Začínala jí rozežírat tělo. Čím víc se snažila pohnout, tím víc na ni lepkavá hmota ulpívala. A také na ostatních okolo.
Květ se začal uzavírat. Stravoval je do sebe, polykal zaživa. Tekutina je paralyzovala a tak jen pozorovala, jak se její svět blíží ke konci.
Poslední, co uviděla škvírkou uzavírajícího se květu, byla její následovnice tam venku. Alespoň ji uchránila od pasti.
---
Ochromena pozorovala zkázu své matky. Jak se květ uzavíral, omamná vůně slábla.
Hned jak ucítila, že se vymanila z vlivu smrtícího květu, zavelela ústup.
---
Bilance byla žalostná. Ztratila skoro třetinu poddaných. Přesto to bylo cenné vítězství. Do paměti, kterou bude předávat potomkům, si zaznamenala příběh o omamném smrtícím květu. Teď jen zbývalo postarat se o to, aby uchránila své poddané od jeho pasti.
Bude to těžké starat se o svůj palác i o palác nedospělé královny, který našla její matka. Dala se do práce, aby nebylo zapomenuto to, za co se její matka obětovala.
