"Poznámka. Podívat se jak jezdí doprava." Zadíval se za odjíždějícím vozem a pak na ulici, kterou šel už mnohokrát, tak, jako by na ní byl poprvé.
Dnes poprvé si uvědomil, že zastávka není nijak označena. Nebyla tu cedule, ani značení na cestě.
Mohl by vůbec někdo bez připojení zjistit, kde vůz zastaví? A kdy? Nikdy o tom nepřemýšlel, až dnes.
Znejistěl. Může vůbec fungovat bez připojení? Jeho šílený nápad se mu náhle zdál ještě šílenější.
Ale také ho to ujišťovalo, že jedná správně.
Začalo to jednou v noci. Měl sen. Tak jako mnohokrát se v něm odráželo to, co dělal přes den. Byla to zhuštěná verze jeho dne, nebo několika dní.
Jeho přátelé vrtěli nad sny hlavou. Neměli je. Zůstávali připojení i v noci. Připojení sny nemívali. Nevěděl proč. Ale všichni si to pochvalovali. On však měl své sny rád. A také snění před spaním. Informace, které k němu neustále proudily v tento čas jej rušily a tak si zvykl se odpojovat.
Tentokrát jeho sen měl v sobě něco, co jej rozrušilo. Byl podobný noční můře. Ten sen, kde se něco neustále opakuje a člověk se nemůže dostat ven z kruhu.
Ten sen byl hodně živý. Byl v něm unavený a chtěl si odpočinout někde v parku. Najít si lavičku pod stromem a jen tak tam sedět. Nikdy to nedělal, ale v tom snu byla ta touha tak velká, že ihned začal pátrat, kde takový park je. A protože žije ve městě známém svými parky, pak určitě nějaký najde.
Zadal hledání cesty k nejbližšímu parku. Trvalo to neobvykle dlouho. Nebyl zvyklý čekat na informace. Obzvlášť na takové jednoduché.
S výsledkem byl zklamaný. Park byl na druhém konci města a cesta k němu by trvala příliš dlouho. Nestihl by pak dojet k přátelům na smluvené setkání.
V dalším kole snu byl na jiném místě. A vše so opakovalo. Park byl daleko a on by nestihl, setkání, oběd, nebo něco jiného. Co to bylo, nebylo ze snu jasné.
Vše se opakovalo ve zrychlených úsecích. Pokaždé byl jinde ve městě a pokaždé byl i nalezený park v té nejvzdálenější části města.
Ve snu jeho touha po klidné chvíli strávené v parku každým opakováním rostla.
Vzbudil se a už se mu nechtělo spát. A ani se připojit. Jen tak seděl a pil kávu a přemýšlel. Chtěl vypudit sen z mysli, ale nešlo to. Pořád se mu v myšlenkách vracel.
A najednou jej to napadlo. V posledních dnech se opravdu ptal na parky ve městě. Byla to jen maličkost ani ho to zas tak nelákalo. Určitě ne tak jako ve snu. Když mu přišla informace, že park je daleko, už se k tomu nevracel. Přešel to jako nezajímavou informaci, možnost, kterou zavrhl.
Co bylo divné, že se takto ptal dvakrát a tak jako ve snu byl park daleko. I když byl poblíž místa,
kde měl být park z první informace, nabídl se mu park hodně daleko od něj.
Tehdy si toho ani nevšiml. Ale teď mu to připadalo čím dál tím podivnější. Co když informace, které dostává nejsou v pořádku?
Když se automaticky připojil, než odešel z domu, zapomněl na svůj podivný sen i vtíravé myšlenky, které jej doprovázely.
Na vše si vzpomněl večer. Měl problém se odpojit. Byl zvyklý, že mu systém nabízí výhody, když se neodpojí. Tentokrát mu to připadalo ještě zdlouhavější a naléhavější. A ke konci jako čisté vyhrožování.
Cítil se však po celém dni utahaný a těšil se na své chvilky snění a tak nepodlehl. Dlouho nemohl usnout a přemýšlel o svém snu a o naléhání systému neodpojit se.
A pak ho to napadlo. Prostě se nepřipojit. Byla to tak nezvyklá myšlenka, že se mu zatajil dech.
Možná už věděl co si o něm myslí ostatní, když jim řekne, že se večer odpojuje. Myslí si, že je blázen.
Tak jako se mu teď zdála myšlenka nepřipojit se šílená. Přesto... Co když je něco na jeho pochybách?
A tak tu teď stál na ulici, po které šel mnohokrát a nyní ji stěží poznal. Když byl připojen viděl všude kolem malebné krámky, hospody s květinovou výzdobou, lavičky, barevné fasády domů.
Teď viděl jen nehezkou šeď občas přerušenou křiklavými poutači. Děsilo ho jak moc jiný je svět bez připojení.
Šel pomalu a opatrně. Připadal si, že může každou chvíli objevit propast, do které spadne. Připadlo mu to bizarní. Kdyby byl připojený, šel by sebevědomě a kdyby na cestě byla překážka, na kterou by jej systém neupozornil, nejspíš by do ní vrazil. Snad ani té propasti by si nevšiml.
A lidé okolo? Mnoho jich neviděl. A to si vždy myslel, že jde živou ulicí. Na začátky ulice jej
vždy zdravil hospodský. Příjemný usměvavý buclatý chlapík. Až nyní si uvědomil, že byl generován systémem, tak jako malebná hospůdka ze které vykukoval. To, že je prostředí generované věděl, dokonce si jej čas od času trochu pozměnil. Nikdy ho však nenapadlo, kolik detailů je tu generováno a také, že lidé v ulici jsou pouhým výtvorem systému a vlastně neexistují.
Lidé, které teď viděl kolem sebe nepoznával. Měli mírně zasněný pohled a jak si všiml někteří z nich mávali neexistujícím lidem v ulici.
Kdyby ho to všechno neděsilo určitě by se smál. Ale proč tak málo lidí šlo ulicí? Kde jsou všichni lidé z tohoto města, které je všude představováno jako město bující životem a zábavou?
Šel dál, zašel do další ulice, do které neměl důvod nikdy zajít. Byl zklamán jejího vzhledu. Vypadala stejně jako ta jeho. Šedivá, nezajímavá. Bylo zde ještě méně lidí. Ještě jedna ulice a měl by být na břehu řeky. Jezdil po mostě dopravními vozy skoro každý den. Modrá voda bývala plná historických parníků, projíždějících obchodních lodí a břehy bývaly plné lidí, kteří se dívali na proplouvající lodě, procházeli se, nebo seděli na venkovních posezeních restaurací.
Tam určitě narazí na víc lidí. Ne jen z města, ale i na cizince, užívající si klidného podnebí a historických památek a dobrého cizího jídla. Vždy jich viděl plno. Švitořili svými podivnými jazyky, natáčeli si sebe i své okolí, jako vzpomínku na příjemnou dovolenou.
Ještě něž zahnul za roh jej přivítal podivný smrad. Něco mezi hnilobou benzínem. Možná směs všeho dohromady, smogu, odpadků, zkažené vody. To totiž uviděl, když vešel na nábřeží.
V hromadě odpadků uviděl, jak se něco pohnulo.
Se srdcem až v krku a s třesem po celém těle se vyklopýtal zpátky do boční ulice. Nezastavil se.
Ne dokud nepovolil nejhorší nápor paniky. Byl to člověk? Tam v těch odpadcích? Nebo podivné zvíře? Nebyl si jistý co viděl. Představivost mu pracovala na plné obrátky a ten hrůzný výjev jako by patřil do výmyslů choré mysli.
Začal běžet, jen tak nazdařbůh, kam jej nohy nesly.
Ani nevěděl jak, ocitl se u svého domu. Automaticky vzal a kliku, ale nic se nestalo. Počítač jej nevpustil dovnitř.
Musel by se přihlásit. Na to nebyl připravený. Ne teď. Ještě ne. Musí nejprve vše promyslet. Věděl jak se dostat do bytu i bez připojení. Jeho byt byl původně součástí většího bytu. S druhou částí původního bytu byl spojen dveřmi zamčenými obyčejným zámkem.
Když se kdysi nastěhoval stalo se, že se jeho soused opil a těmito dveřmi se dobýval k němu. Pak před dveře postavil skříň a řekl si, že v nejbližší době požádá o zrušení dveří. Na což zapomněl a nikdy se tak nestalo. Bylo to ještě před dobou, kdy si psal poznámky. A před dobou, kdy nebylo běžné být celý den připojen.
Zdálo se mu, že od té doby uplynulo jen pár let, ale muselo to být víc. Cožpak se mohl svět za tak krátkou dobu změnit?
Našel dveře sousedního bytu. Byly pootevřené a tak vešel.
Vzduch byl v místnosti zatuchlý. Raději se nedíval kolem, na válející se předměty a rozházené šatstvo. Až příliš mu to připomínalo scénu z nábřeží. Podivná postava se mu pořád vkrádala do mysli.
Otevřít dveře vyžadovalo více síly, než si myslel. Na třetí pokus však povolily a on vpadl do svého bytu.
Konečně, pomyslel si. Zaplavil jej pocit domova. Známé prostředí bylo pro něj jako balzám. Zhluboka si oddechl a svalil se na gauč.
Na gauč s výhledem na obrazovku. Bylo tam něco neobvyklého. Čísla, místo obvyklé horské krajiny.
Podíval se znovu. Odpočet. Do nuly chyběly necelé dvě hodiny.
A pod odpočtem běžela informace.
Tento účet bude zrušen a vaše existence jedince, který je používal, bude pokládána za ukončenou.
Zamrazilo ho. Bude mrtvý pro celý okolní svět?
A najednou mu to došlo. Bez účtu nebude mít přísun potravin, léků, a ani informací. A znovu se mu vybavila zchátralá postava z nábřeží. Dopadl by jako ona? Ve špinavých šatech by hledal zbytky v odpadcích?
Chtělo se mu zvracet. Ne nad odporným smradem, který se mu dral jako vzpomínka do nosu, ale nad existencí, jakou se může stát.
Stačilo se přihlásit a vše zase bude v pořádku. Vztáhl třesoucí se ruku k přístroji. Zavřel oči. Jen jedno zmáčknutí a bude v přátelském světě, který zná a postará se o něj.
Jen jedno zmáčknutí. Položil prst na snímač, ruka se mu přestala třást. Světu je jedno, co udělám. Pomyslel si.
Světu ano, ale mě ne…
