Oční kontakt

Bylo to tak jako každé jiné odpoledne. Nádrží bylo plné lidí. Někteří postávali, jiní spěchali a další zase jen tak procházeli sem a tam. Nakukovali do stánků, zamyšleně postáli před obchůdkem s pečivem, nebo pizzerií. 

                 Tak jako já. Co také jiného dělat, když vlak jede až za čtvrt hodiny.

                Pizza mě lákala svou vůní, možná kdybych nebyla tak najezená… Ale co jiného? V obchodě to mají drahé a stejně bych si vybrala bonbóny. A tak jsem bloumala sem a tam, vyhýbala se spěchajícím a kličkovala mezi postávajícími.

                "Zdravím vás. Vy v té krásné čepici." Zavolá děda, kterého jsem potkala už v tramvaji, kde se na mě usmál. Pravda na pletenou čepici bylo dost teplo, ale mě ještě bolely uši po prodělané chřipce. Usmála jsem se na něj a pokračovala pomalu dál. Byl to zvláštní zážitek. Jen málokdo mě osloví a už vůbec ne na takovémto místě plném lidí. Nejsem totiž typ člověka, kterého lidé rádi zastavují na ulici, ptají se ho na cestu, chtějí sponzorský dar, nebo nabízejí vykoupení z hříchů, když se připojím k jejich církvi.                 Nedívám se totiž těmto lidem do očí. Můj pohled se jim vyhne a oni ztratí odvahu, nebo usoudí, že nemám zájem. Není to mazaná taktika, jen to nerada dělám. Po létech tréninku, kdy mi v dětství bylo vtloukáno do hlavy, že upřímný člověk se dívá lidem do očí, že je to slušnost, když s někým mluvím, jsem se to neučila. Ale stále je to pro mě něco nepřirozeného a nepříjemného a tak to používám u důležitých pohovorů, nebo když cítím, že je to opravdu velice nezdvořilé.

                Přešla jsem k automatu na kávu a přemýšlela, co příhoda s čepicí má znamenat. Rozhodla jsem se, že horká sladká káva je to pravé pro ukrácení zbylého času a zvolila si oblíbenou příchuť. Irish cream. Zajímavá příchuť i jméno. Irsko bylo pro mě vždy symbolem krásy přírody, chytlavých melodií a svůdných vůní moře.

                Drobných vždy mívám plnou kapsu, občas si ze mě dělají srandu, že je to proto, aby mne neodnesl vítr, když mám drobnou postavu. Ale tentokrát jsem měla jen na tu kávu. A jedna z mincí propadávala. Hrabat v batohu a hledat peněženku se mi opravdu nechtělo. A tak jsem to zkoušela několikrát znovu. Neúspěšně.

                "Kolik vám tam propadává?" Uslyšela jsem hlas.

                A je to tu znovu. Dnes už podruhé, asi jsou skvrny na slunci, nebo bude úplněk, když se lidé chovají tak podivně. Podívala jsem se k vedlejšímu automatu, odkud jsem uslyšela hlas. Tak jako u staříka s čepicí jsem nebyla schopna se mu podívat do očí. Jako obvykle můj pohled bloudil všude kolem. Bylo to tak nenadálé, že jsem si muže ani pořádně neprohlédla. Jediné, co jsem zaznamenala, že to byl mladík.

                Jeho dvoukoruna nepropadla, dokonce mi automat vrátil. Než se mi káva udělala, uvědomila jsem si, jak to musím v jeho očích zmateně a nevychovaně vypadat. A tak jsem natáhla ruku se svou propadací mincí vrácenou z automatu a přinutila se zadívat mladíkovi do očí.

                Byl to jen okamžik, jen letmá chvíle, kterou jsem to vydržela. To, co jsem za tu chvíli spíše ucítila, než uviděla, bylo velice podivné.

                Vždy jsem měla bujnou fantazii, ale toto snad z mého mozku ani vycházet nemohlo. Byly to neznámé myšlenky, střípky cizího světa, který snad ani nemohl být tímto světem, ale tak vzdáleným, že ani astronomové si takový svět nepředstavují ve vzdálených galaxiích. A přece jsem v těch střípcích zahlédla známě věci.

                Musely uplynout dlouhé chvíle, protože než jsem se vzpamatovala, seděla jsem v rozjetém vlaku s kávou na stolečku a zaraženě se dívala z okna.

                Vždy jsem měla svůj vysněný svět, do kterého jsem se často uchylovala. Považovala jsem ho za svůj soukromý, jedinečný vytvořený mou fantazií. Teď jsem si nebyla jistá. Poznala jsem tento svět v zážitcích toho mladíka. Věděla jsem, že i on kdysi pobýval v mém vysněném světě. Nechal se jím unášet často, až v něm trávil skoro celý svůj čas. A tento svět, ve kterém jedu ve vlaku a nedívám se lidem do očí, se mu vzdaloval. A pak přišel čas se rozhodnout.

                A tak tu sedím ve vlaku a je čas se rozhodnout. Ale vědomě to nejde. A tak zavírám oči a nechávám se unášet vakem. Bude to do reality, nebo do vysněného světa?