Tlustou propisku dal na kraj koberce, to byla mašinka, a za ní zapojil tenčí. Vedle udělal vláček z tužek. "Hlavní nádraží." Zvolal nadšeně. Posunul vláček k papuči položené podrážkou nahoru. "Hu hůůů. Bude tunéééél."
"Broučku, nechceš si jít hrát do a pokojíku?" Ozvalo se za ním.
"Ne. Jede do Prahy, nebo do Brna?"
"V pokojíku máš stavebnici vláčku. Mašinky i tunel."
Podíval se směrem k pokojíku. Jen letmo na ně mrkl a pak se hned obrátil k tužkám a papučím.
"Jede do Prahy. A tady ten veze dřevo."
"Nebo ti to donesu sem, jestli chceš být s námi." Vykročila směrem k pokojíku.
"Ne, néééééé."
Ihned vyskočil a vrhl se mezi mámu a dveře. Prudkost jeho reakce ji překvapila. nikdy nebyl moc vztekací dítě. Toto byl nejprudší výbuch za posledních několik měsíců. Vlastně nezašila, že by takto prudce vystartoval a začal nepříčetně křičet.
Nechtěla ho vykolejit. Jen se ji nelíbilo, že nepoužívá ke hraní svůj krásný nový pokojíček plný hraček. A dokonce si ani nehraje s hračkami.
Už dlouho nad tím přemýšlela. Bylo to všechno podivné. Bál se tam? Ale proč se nebál jít spát? A proč si nevezme hračky do jiné místnosti?
Ještě tomu dá několik dní. Připadá ji spokojený. Kromě této zvláštnosti to byl obyčejný malý chlapec. Možná na svůj věd dost přemýšlivý. Horší byly poznámky tchyně, že není normální. I když se uklidňovala tím, že ji prostě jen vadí, že si nehraje s drahými hračkami, které mu koupila.
Do postýlky se už těšil. Byl unavený a zíval. Měl rád chvilky před spaním, které si vyplňoval příběhy ze své fantazie. Ještě pohledem zkontroloval hračky rozestavené na policích a pak spokojeně zavřel oči.
Jako obvykle ho pohladila a dala mu pusu na dobrou noc. Bylo to stejné jako každý den. I jeho pohled na hračky. Všimla si ho před několika dny, kdy jej po obzvlášť nepříjemné návštěvě tchyně, začala více pozorovat.
Už měl zavřené oči a se spokojeným úsměvem se zavrtěl v peřinách. Rychle se podívala po hračkách. Byly vzorně naskládány v policích tak, jak je tam dala při úklidu. No možná ten obrovský plyšový medvěd nahoře byl na pravém kraji. Nebo ne? Ale tam stejně malý nedosáhne. Měla pocit, že už z toho blázní. Nedovedla si představit, že by to drobné malé dítě medvěda nahoru zvedlo.
Dveře se potichu zaklaply. Ještě jednou se zavrtěl a nechal se pohltit do svých dnů. Někdy byly hodně divoké, ale vždy mu pomohly jeho hračky. V jeho příbězích ožívaly. Chránily ho, nebo odvážely do fantastických světů.
Pootevřel oči. Uviděl lokomotivu s vagonem plným zvířat. Žirafa, slon, tygr. Ano dnes pojede do Afriky.
Najednou cítil, že je v měkké náruči velkého medvěda a vlak ho unáší do dáli.
Po těchto zážitcích si s hračkami nemohl hrát. Nešlo to. V jeho příbězích to byly živoucí bytosti, s kterými nemohl jen tak hýbat bez jejich svolení. Bylo to divné jen se dívat na jejich neživý výraz přes den, natož se jich dotknout.
V pokoji se sešeřilo. Vylo víc tma, než mělo být. Světlo pouličního osvětlení prosakující závěsy se někam ztratilo. Přesto bylo velice dobře vidět, že se hračky začaly hýbat. Pomalu, vláčně. Obklopily chlapce a vznášeli se nad ním v podivném kruhu.
Chtěla jej tu noc zkontrolovat. Ale pokaždé ji od toho něco odvedlo.Telefon, podivné zvuku z kuchyně. Pak usnula. Když se vzbudila, bylo už k ránu.
Nechtěla jej vzbudit a tak opatrně vzala za kliku. Zatlačila ji dolů. Podivně kladla odpor.
Zaposlouchala se, ale to, co slyšela ji přepadalo jen jako její přehnaná fantazie, neboť měla pocit, že slyší vzdálené houkání vlaku.
Zhluboka se nadechla a zatlačila na kliku více. Ta povolila a ona opatrně vešla.
Chlapec spokojeně oddychoval. Podívala se kolem, ale bylo tu příliš tma, aby viděla kde jsou hračky. Až když odcházela paprsky pouliční lampy, které se protlačily žaluziemi, osvětlily pravý okraj horní police a s ní skleněné oko velkého medvěda. Při tom pohledu ji zamrazilo, aniž věděla proč.
