Nirvána

Ta legenda byla stará jak lidstvo. Lidé si ji předávali, putovala od ucha k uchu po celé generace, po celá staletí a tisíciletí. Jen zázrakem neupadla v zapomnění. A tak se dostala i k němu. 

Náhodně, nenápadně, tak jaký byl i jeho život.

Adam vše nechával plynout. Šel na školu, která byla nejblíž, začal chodit se spolužačkou. Tu si i vzal. Vše probíhalo tak jak mělo. Manželství, děti. Dovolené v Chorvatsku.

A teď malý domek na předměstí. Nastěhovali se před týdnem. Na první grilování na zahradě pozvali kamarády, se kterými jezdili na dovolené. Dvě rodiny se stejně velkými dětmi a jeho sestru Zuzana se synem.  

K Adamovu nemilému překvapení si dovedla chlapa. Byl to mladý kluk, nejméně o deset let mladší. Vřítili se na zahradu s láhví vína v ruce. 

„Doufám, že Ti Jarda nebude vadit. Moc toho stejně nesní a umí hrát na kytaru. Můžeme si zabékat.“  

Byl z toho otrávený. Jarda se stal středem pozornosti. Nikdo nepoznamenal, že maso je skvěle udělané, nepochválil anglický trávník. Sekal jej celé dopoledne a zahradní gril skládal nadvakrát. Návody přece jen na něco budou.

Zlostně hodil kabanos na dohořívající gril a vrátil se k posezení. Jarda dohrál všechny odrhovačky a kytara odpočívala na stole. Děti si odběhly hrát a ostatní dospělí si šli prohlédnout nový dům. Zůstal tu jen on a Jarda, kluk, kterého odmítal nazývat mužem. 

Přemýšlel, jak dlouho může být ze školy. Rok, dva? Co si s ním má proboha povídat?

„Jak jste se poznali?“ Pitomá otázka, ale nic jiného ho nenapadlo. „Se Zuzkou.“ Samozřejmě, že se Zuzkou, ten dodatek si mohl odpustit. Raději bude mlčet.

„Na přednášce o esoterice.“ Řekl s úsměvem. S protivně vševědoucím. Určitě mu Zuzana řekla, že na ty blbosti nevěří. Potlačil nutkání dát oči v sloup.

„Přivedla mě k tomu babička.“ Rozvykládal se Adam. „Vyprávěla mi spoustu legend, o skřítcích, tajemných příhodách. Myslím, že kdyby se narodila o pár let dříve, upálili by ji jako čarodějnici.“

Že jsem nemlčel. Nadával si Adam.

„První byla o místě, kde můžeš spatřit věčnost.“ Pokračoval Jarda a nevšímal si Adamových znuděných obličejů. 

„Věčnost?“

„Místo, kde čas neplyne, ale splývá v jeden okamžik. Něco jako nirvána. Pochopení.“

„To zní jako nesmysl.“ Zabručel Adam. Ve skutečnosti jej to zaujalo. Vždy se snažil maximálně naplánovat život. Do nejmenší podrobnosti. Chtěl tak uniknout pocitu, že mu něco v životě uniká, že něco nedělá správně. Kdyby věděl víc, kdyby pochopil.

„Některé z těch legend jsou pravdivé. Sám jsem se přesvědčil. Jako byliny, které jsou léčivé, nebo omamné.“ Jarda byl ve svém živlu. 

„Je těžké rozeznat v povídačkách pravdivé jádro. Tak jako energie a aury. Chce to mít jen…“Pokračoval dál. Už jej nevnímal. 

„Ta legenda o věčnosti. Kde je to místo.“ Přerušil jej. Zeptal se jen proto, aby Jarda měl pocit, že jej poslouchá.

„Není to místo, je to… Stav mysli. Je to rituál.“ Popsal jednoduchý návod na dosažení toho stavu. Mantra, která se říkala dokolečka, obyčejná slova. Copak to mohlo něco udělat?

Když přiběhly děti, jejich podivný rozhovor skončil. Adam si oddechl.  Zbytek večera proběhl tak jak měl. Dočkal se i pochvaly za trávník a grilované maso. Při loučení se dmul pýchou.

Další víkend byl opačný. Tichý a klidný. Holky jej opustily. Dámská jízda byla jejich jarní tradice. Nákupy, kavárna, holčičí řeči. 

Měl celý víkend pro sebe. Na novém domě nebylo co opravovat. Bloudil sem a tam po pokojích. Proč ho jen provází nespokojenost? Má vše, má být spokojený. A na chvíli i byl. Když stavěl dům, když plánoval, co dál. Proč to tak nemohlo zůstat? 

Nevěděl, zda myšlenka zkusit rituál, který mu popsal Jarda, vzešla z nespokojenosti, nudy, nebo zvědavosti. 

Pohodlně se posadil a odříkával slova. Nejprve měl co dělat, aby se nahlas nesmál. Jak se uklidňoval, začal slova vnímat. Postupně zapomněl na své tělo, přestal vnímat okolí. 

Vše se zastavilo. Jeho myšlenky visely v nehybném prostoru. V prostoru, který byl jedním bodem a zároveň se rozpínal do nekonečna. Bylo teď před tím i potom. Bylo to v jednom okamžiku. Jeho mysl se zde rozpínala a hltala tento pocit nekonečné skutečnosti. 

Když se probral, byla tma. Z venku uslyšel bouchání dveří od auta. Jak dlouho byl mimo? Bylo dopoledne, když dostal ten podivný nápad. Dál už si jen pamatoval, jak odříkává mantru a myslí si, že je to směšné.

Asi jen usnul. Co jiného. Přesto, něco v něm bylo jiného. Jen lehce jiný pocit.

Holky vtrhly do domu. 

„Máme pizzu. “

„A spoustu věcí.“

„Něco i pro tebe.“

Překřikovaly se.

Dobelhal se do kuchyně. Jak dlouho spal? Jak to, že se cítí tak unavený?

Pizzu jedl s napůl zavřenýma očima. Únava na něj dolehla naplno. 

„Vezmi si ještě.“  Žena mu podala talíř s voňavým trojúhelníkem. Tentokrát s houbami. Zkoumal, co na pizze je.

Zrak mu padl na ženinu ruku. Zamrkal. Jako by viděl rozmazaně. Ruku obklopoval jemný opar. Protřel si oči a zadíval se okolo. 

Stejný opar viděl i na ženině tváři, i na tvářích holek. Zrak přenesl jinam. Předměty byly nerozmazané. 
Bylo to tak nezvyklé. Nikdy na aury nevěřil. A teď… Uvědomil si, že se mu změnil celý život.