Moudrý

Pamatovat si bylo jejich posláním i prokletím. Pamatoval si vše, co jeho předci a dál přidával informace ze současnosti. Jeho rodič mu již dávno přestal nosit informace ze světa. 

Předpokládal, že jeho přeměněné křehké tělo někde na cestách zhynulo. Získával dále povědomosti o vzdáleném světě od náhodných poutníků. Což však bylo velice neefektivní, protože se musel spolehnout na jejich nedokonalou nervovou strukturu, nebo v případě, kdy shledal jejich mozek nekompatibilní, na jejich často velice chabé, vyjadřovací schopnosti. S nostalgií pak vzpomínal na výživné přenosy, které mu poskytoval jeho rodič, dokud žil.

A to vše, co dosud načerpal, nyní předá svým potomkům.

Musí, dostal se do bodu, kdy jeho struktura paměti už byla velice chabá. Bylo jen otázkou několika let, kdy by začal zapomínat. A to nemůže dopustit. Nemůže dopustit, aby se některá z informací ztratila a nebyla předána dál. Jeho život by pak postrádal smysl.

Zrození nového života jejich druhu nebylo jednoduché. Vyčerpávající proces přemění jeho tělo i celou podstatu jeho těla.

Jeho tělo se zmítalo v křečích. Na svět se dralo šest potomků. Usadí je v úrodné půdě, ze které po čase budou získávat potřebné živiny a rozdělí mezi ně odvržené obálky svého těla, ze kterých budou brát potřebnou energii, dokud si mladí nevytvoří dostatečné kořeny.

Křeče přestaly a on tu ležel na místě, kde strávil celý svůj život. Kolem něj leželi jeho potomci. Jen pět jich přežilo kataklyzma jeho přeměny.

Protáhl své nově stvořené údy. Tělo, které nyní měl, bylo tak odlišné, že si musel chvíli zvyknout na nový pocit, že se může volně pohybovat. Věděl, jaké tělo mít bude, měl o tom z mnoha životů minulých generací jejich vzpomínky zdědil. Přesto ho ten pocit překvapil. Ten osvobozující pocit byl až neuvěřitelný.   

Ale teď se nemohl zabývat sebou a svými pocity. Musel se postarat o své potomky.

Dal se do práce. Zasadil křehká tělíčka do úrodné půdy a přihrnul zbytky svého starého těla.

A pak vyrazil do krajiny. Před očima se mu vybavili vzpomínky jeho rodiče. Srovnával reálnou krajinu i se vzpomínkami prarodičů. Bylo to jako by viděl krajinu, jak se po tisíciletí měnila. Viděl kolem sebe rostliny a živočichy. Automaticky se mu vybavovaly informace o nich. I o jejich vývoji během věků.

Pomalu pokračoval krajinou a vnímal její volnost, její proměnu, její tajemství o kterých věděl a toužil objevovat další.

Nebylo to snadné. Generace jeho předků prošly krajinou křížem krážem a vše pozoruhodné již bylo zaznamenáno.

Přemýšlel, jak daleko bude muset zajít, než se dostane k něčemu neznámému.

I to měl ve své paměti. Zastavil se a zapátral v ní. Už teď na začátku začínal s lítostí cítit, že vzpomínky jeho předků začínají blednout.

Přesto se usmál. Jedno místo našel. Byl to vchod do nitra země. Do jeskyně, do které se jeho předkové báli vstoupit.

Po několika dnech k ní dorazil. Chvíli zvažoval rizika. Neměl na výběr, po cestě, kterou urazil, nenarazil na žádnou novou informaci. Musí svým potomkům přinést něco nového.

S obavami se zadíval do studené vlhké tmy jeskyně. S překvapením v sobě našel i něco jiného než strach. Bylo to vzrušení. Nyní byl badatelem, který objevoval nové světy. Měl v sobě vědomosti věků a přesto se cítil jako malé nadšené dítě, které objevuje svět. Takoví museli být jeho pra pra předci, ještě než se vyvinulo do současné dokonalosti.

Zhluboka se nadechl a pak vstoupil. Vydal se objevovat nové světy.