Les voněl vláhou a jehličím. Nízko nad vršky stromů se válely mraky. To bylo ráno, které měl rád. Tam nahoře bude krásně. Nad mraky bude svítit sluce a vše se bude zdát průzračně čisté.
Sloupová města budou vyčnívat nad bělavými chumáčky. Bude to vypadat jako snová krajina z jiného světa. Létavci různých barev budou zaplavovat modrou oblohu.
Věděl to, protože byl jeden z nich, protože i ostatní tak jako on milovali toto počasí. Bude s nimi oslavovat. Užívat si extázi při plachtění v blahodárných paprscích. Nazývali to slunečním letem-
Opatrně našlapoval po jehličí. Jeho nohy nebyly uzpůsobeny chůzi na dlouhou vzdálenost. Přitáhl si křídla co nejvíce k tělu. Pěšina, po které šel, byla úzká, zasahovaly do ní ostře šlehající větve stromů a keřů. Obával se, že poškodí blánu křídel. Jeho druhové možná měli pravdu a chodit po zemi bylo opravdu pošetilé.
Byl na své křídla pyšný. Jeho barvou byla temně zelené s rudými kruhy. Barvy křídel létavců se pohybovaly v různých odstínech zelené, červené a žluté barvy. Když jich vylétly stovky najednou, jejich létací blány vytvářely symfonii barev. Spolu s jejich zpěvnými výkřiky nadšení při slunečním letu to byla pastva pro oči i uši.
Kmen stromového města už byl na dohled. Už stačilo jen vejít a vkročit do vzdušného tunelu, který jej vynese k nebesům, k modři oblohy a záplavě světla.
Už to začalo. Dokonce i zde dole uslyšel první tóny výkřiků.
Výkřik nadšení jednoho létavce vyvolal odezvu v ostatních. A jedem tón následoval druh a další a další. Jejich řečí byla hudba, ale při společném letu ve slunci to bylo jiné. Užívali si hudby bez toho, aby v ní hledali slova.
Už se dotýkal kmenu, když ji uviděl. Podivnou bytost stojící na pěšině. Byla jiná, než plachá zvířata. Měla na sobě nějakou látku místo srsti, nebo peří. Nezírala na něj se strachem, ale se zájmem. Stála na zadních nohou jako on a v té přední měla nějaký nástroj.
Na krátkou chvíli se zastavil, aby si jí pohlédl. Udělala malý krůček k němu a vydala ze sebe nesourodé zvuky. Byly ty neladící chrčivé zvuky snad řeč, kterou se s ním snažil domluvit?
Bylo však už pozdě. Musí už jít. Sluneční let již začal. Ještě bytosti sdělil, že se sem vrátí. Oh, jak jejich jazyk byl o tolik lahodnější, než ten, který používala bytost. Porozuměla mu?
Energie. Zaplavila jej spolu s prvními výtrysky extáze, s prvními metry klouzavého letu, kdy se odrazil od kmenu vysoko nad linií mraků. Pak i on vydal výkřik nadšení. Jak jeho křídla přijímaly sluneční paprsky a přeměňovali ji na energii.
Trvalo to hodiny a hodiny. Když slunce začalo zapadat, byl naplněn energií, povznášejícími pocity z létání, lahodnými tóny hudby a souzněním s ostatními létavci.
Přistál na kmenu sloupového města tam, kde byla kůra porušena. Napil se do sytosti sladkého nektaru, který odtud vytékal. Předal část své energie načerpané v paprscích stromu. Létavci fungovali jako obrovské nezávislé listy sloupového stromu. Byli jeho součástí a on byl pro ně nepostradatelný. Stromové město jim přinášelo potravu, poskytovalo útočiště, bylo jejich porodnicí, místem kde žili i umírali. Zde ukládali své informace, pomocí něj vybírali jací budou jejich potomci.
Vlezl dovnitř. Do vnitřního světa sloupového města. Pozoroval skupiny svých druhů. Po slunečním letu začínaly debaty. To byl jejich vnitřní život. Hovořili o filozofii, umění, hudbě, životě i vesmíru.
Dnes si nemohl vybrat skupinu. I dříve to bylo složité. Jeho názory byly brány jako velice pošetilé. Místo teorií o podstatě života chtěl zjistit, odkud pocházejí. Chtěl poznat místo, odkud vzešli jejich předci.
Tentokrát mu navíc v mysli zůstával podivný tvor, kterého viděl u vchodu do sloupového města. Vypadal inteligentně. Mohl by vědět něco o civilizacích tam dole?
Konečně našel skupinu. Debatoval s nimi už mnohokrát. Mluvili o minulosti svého druhu, o legendách o době, kterou si mnozí nedokázali představit, o době, kdy neexistovala sloupová města. Byla to velice malá skupina. Létavci byli zaměřeni na přítomnost, filosofovali o budoucnosti. Minulost pro ně bylo něco nutného a nezajímavého.
Jeho však legendy a minulost zajímaly. Jak vznikla sloupová města, která jim byla domovem, definovala jejich podstatu? Jak vznikla symbióza mezi létavci a těmito rostlinami, které na Zemi nemají obdoby?
Legendy říkají, že sloupová města byla stvořena ve stejnou dobu jako létavci. Stvořena pro ně. Bytostí, která chtěla stvořit dokonalého obyvatele této planety. Toto bylo zdrojem jejich hrdosti. Snad proto legendy nezmizely úplně.
---
Trvalo dlouho, než s bytostí, které začal říkat běhavec, nalezli společné slova. Vypadalo to, že jejich jazyk měl společné kořeny. Při hovoru s ním se musel vzdát nejkrásnější zpěvné části jazyka. Pak běhavec začal k jeho velké radosti rozumět.
Navzájem si vyprávěli legendy. Běhavec tvrdil, že je potomkem bytosti, která stvořila i létavce. Prý civilizace stvořitele kdysi dávno stála na prahu vyhynutí. Rozhodli se upravit své geny, využít z přírody to nejlepší a vytvořit lepší bytost. A tak vznikli bytosti v mořích na zemi i v oblacích. Běhavec tvrdil, že z legendárních takto stvořených bytostí potkal jen létavce. Tedy jeho, nazýval jej netopýřím mužem. Měj jen velice nejasné představy jak bytosti v mořích i na zemi měly vypadat. I o létavcích věděl velice málo. Sloupová města považoval za stavby svých předků, u kterých zapomněli, k čemu slouží.
Někteří ze stvořitelů se navrátili k přírodě a začali žít primitivním životem. Ti byli předci běhavce. Proto už neměli znalosti stvořitelů. Bohužel se prý ztratilo více informací, než chtěli a nyní se běhavci pravdu snaží nalézt. A také bytosti, které jejich předci stvořili.
---
Rozhodl se nechat si slova běhavce pro sebe. Hrdí létavci by neuvěřili, že chabá nehezká, neladící běhavá bytost by mohla být jejich stvořitelem. Jediné, čemu by mohli uvěřit, že jejich stvořitelé měli krásné šikovné ruce s dvanácti prsty, tak jako běhavec.
