Kletba noci

Noční vzduch byl nasáklý vlhkostí lesa. Chlad počínajícího podzimu byl po parném dni osvěžující. Ve vlasech ucítila mírný vánek a otřásla se nedočkavostí. Vzrušení zasáhlo všechny její smysly. Najednou slyšela spoustu zvuků. 

Zapraskání větvičky, temné zvuky nočního tvora, šumění listí nad hlavou. Zrak začal vnímat vše kolem, ne jen nepropustnou temnotu, kterou viděla dosud. Hvězdy v bezměsíčné noci zářily nezvyklou intenzitou a stíny lesa se stávaly propustnějšími.

Povytáhla si bohatou vyšívanou sukni a zadívala na své pevné střevíce. Vyzula je a sundala také hedvábné punčochy.

S potěšením položila nohu do oroseného mechu. Byl to pocit, který už dlouho nepoznala. Po chvíli váhání se svlékla do prádla. Městské oblečení bylo hezké a zdobné, ale svazovalo ji, tak jako život ve městě. Ne, nemohla si stěžovat. Na vesnici, odkud pocházela, byl život plný tvrdé práce a odříkání.

Co jí chybělo, byl les. Na běhání po lese jen vzpomínala. Byla to běžná součást vesnického dne v každém ročním období. Sbírali lesní plody, houby v teplých dnech, v zimě dřevo na topení. Bylo to přirozené prostředí, někdy vlídnější, než domov. O jejích nočních dobrodružstvích však nevěděl ani otec. Jezero, které našla uprostřed lesa, vypadalo v nočním světle kouzelně. Babička jí kdysi vyprávěla legendu o zázračné moci lesních jezer. Jejich moc se násobí o půlnoci, kdy je měsíc v úplňku.

I ona tomu uvěřila. Nejdříve to bylo jen dobrodružná výprava. Koupel ve stříbrných paprscích měsíce a třpytivé čisté vodě jezera byla příjemná, nečekala však víc.

Když si ji na druhý den po koupeli, vybral pán města za nevěstu, uvěřila v kouzelnou sílu. Bohatý ženich byl mladý s krásným úsměvem a tajemnýma očima. Připadal jí jako princ z pohádek.

A opravdu vše jako pohádka ze začátku vypadalo.

Potřásla hlavou, aby zahnala nepříjemné myšlenky a vydala se hlouběji do lesa. Její nohy uvykly měkkým střevícům a změkly. Cítila každý kamínek i větvičku. Nevnímala to špatně, vlastně měla pocit lepšího spojení s lesem kolem. Chvíli běžela, poté jen chodila lesem, dotýkala se stromů a na mýtině se zaklonila a zadívala se na nekonečné množství hvězd. Hledala známá souhvězdí. Bylo v nich skryto tolik příběhů, že to vydalo na mnoho dlouhých zimních večerů.

Také příběhy jí chyběly.

Vzdychla, musí se už vrátit. Bylo to pošetilé takto utéct.

Nelitovala, že se do města provdala, až dodnes. Byli na návštěvě u rodičů jejího manžela a rozhovor, který nechtěně vyslechla, ji rozrušil.

„Už je to druhým rokem a není těhotná, měl bys s tím něco dělat.“ Uslyšela rozčilený šepot svého tchána. Nikdy ho neměla ráda, jeho uhlazené chování ji připadalo falešné.

„To nemůžu, je to má žena.“ Vzdorovitý hlas jejího muže ji překvapil. Nezažila, že by svému otci odporoval.

„Je to prostá vesničanka, přijali jsme ji jen proto, aby ti dala dítě…“

Bylo to na ni moc. Dál už poslouchat nechtěla. Musela pryč od vší té falše. Viděla ji všude kolem ve městě, a proto se vykradla brankou ve vysoké zdi  ven z města.

---

Pomalu šla zpátky a snažila se vymyslet, co dál. Les a příroda kolem, dokonce i tma noci ji pomohly uklidnit se.

Bylo to tu tak jiné než ve městě plném světel i v noci. Dýchalo to tu životem, pestrostí a neuspořádaností.

Ve městě měli parky s pečlivě upravenými rostlinami, hustým trávníkem, tak krátkým, že nebyly poznat jednotlivé lístky trávy. Tady ji šimraly do lýtek.

Přemýšlela o svém muži. Zastal se jí. Vždy byl laskavý, rozuměli si spolu, trpělivě ji učil způsobům města. Nemohla ho zradit. Musí mu říct o vyslechnutém rozhovoru.

 „Ty nejsi z města.“ Uslyšela za sebou skřehotavý a zastřený hlas.

Uviděla před sebou shrbenou ženu ve starých šatech. Nemohla být z vesnice, ty byly příliš daleko. A na ženu z města byla příliš prostě oblečená.

„Jsem z města, jen jsem se tam nenarodila. Kdo jsi ty?“

Žena jen přikývla.

„Myslí si, že je les prokletý, bojí se sem chodit. Já se ve městě narodila, žila jsem tam dlouho. Na rozdíl od nich - “ pohrdlivě kývla k městu, „vím, že město je prokleté, ne les okolo.“

„Mýlíš se, lidé ve městě žijí spokojeně.“ Odporovala jí. Myslela to vážně. Nikde neviděla strádání tak jako na vesnici. Nikdo netrpěl hlady, nebo zimou. Skoro každý den se pořádaly zábavy.

„Jsou pyšní, ne spokojení. Nedovedou si přiznat, že pochybili.“

Žena k ní přišla blíž. Vzala její ruce a pomalu přejížděla mozolnatou rukou po její dlani.

„Možná se poučili, jen jestli není pozdě. Řekni, děvenko, jak dlouho jsi ve městě? Rok, dva?“

„Provdala jsem se do města před dvěma léty.“ Zašeptala. Žena nebyla nepříjemná, jen z ní cítila hořkost a zklamání ze života. I na vesnici takoví lidé byli. Jedni je považovali za pomatené, jiní jen za nešťastníky, kteří si takto vybrali své pokání.

„A děti nemáte.“

Byla to otázka? Měla pocit, že ne, a proto jen přikývla, žena věděla víc, než se zdálo.

„Co víš o dětech?“ Nedalo jí to a musela se zeptat.

„To je prokletí města. Varovala jsem je už před lety, neposlouchali. Ruce ti zjemněly, pracovat se neodnaučily. Radím ti, odejdi, dokud je čas.“

Zavrtla hlavou.

„Mám muže, nemohu od něj odejít. Nedá se kletba nějak zrušit?“

„Jsi si jistá, že si tě nevzal za ženu, jen kvůli dětem? Má tě rád a ty jeho?“

Přikývla.

„Jestli ne, kletba potrvá a ty zemřeš“

A tak ji prozradila tajemství kletby.

„To úplněk požehná těm, kteří chtějí mít děti. Ve městě je v noci tolik světla, že naruší jeho blahodárné paprsky. Ne nadarmo jsou v legendách vesničanů noci s úplňkem čarovné. Luna je dárce našeho života. “

„Stačí tedy, když budeme ven z města při úplňku?“  Bude těžké přesvědčit manžela k nočnímu výletu. Na pověsti a legendy nikdy nevěřil, i když její vyprávění rád poslouchal. Nezdálo se jí to však nemožné a ani nebezpečné.

„Ten, kdo se dlouho nevystavil světlu luny, je v nebezpečí. Způsobí mu bolesti a ošklivé vidiny. Mnozí tento stav nepřežili. To proto se lidé z města v noci neodvažují ven. Netuším, jaký může mít vliv na toho, kdo od svého narození žil ve městě.“

Zbledla, to nebylo dobré. Dítě si přála, tak jako každá žena. Mohla kvůli němu ohrozit jiného člověka?

„Může něco ulehčit těmto stavům?“

„Kdyby se našlo něco, co světlo úplňku zmírní, ale nezruší úplně, tak snad.“ Zavrtěla stařena hlavou.

„Co les a jeho stín?“

Stará žena zavrtěla hlavou. „Luna na něj nedosáhne, a když vyjde z lesa, je to to samé. Jen jednou se mi stalo, že byly bolesti a vidiny snesitelné. Tehdy byla luna nízko nad obzorem a pršelo. Voda, bude to, co zmírní její účinek. Čekat na noc, kdy bude pršet i při viditelném úplňku může trvat celý život. “

---

Viděla, jak mu docházení síly. Nebyl zvyklý na chození po lese. Vyčerpávalo ho i vědomí, že tu budou muset zůstat i v noci. Jen ona věděla, že opravdu nezabloudili. K jezeru už to bylo jen kousek.

Když s ním mluvila o rozhovoru, který vyslechla, byl smutný. Chtěl jí vše vynahradit.

„Vím, že mě máš rád a před otcem se mě zastáváš. Nemusíš mi svou lásku dokazovat.“ Usmála se tehdy na něj. „Snad jen… Stýská se mi po vesnici. Chtěla bych navštívit svého otce, místa, kde jsem vyrůstala.“

Bylo to až moc jednoduché. Po obědě jej přemluvila na výlet do polí. Chvíli se zdráhal, nakonec přikývl. Šli krajinou a povídali si. Ukazovala mu rostliny, vyprávěla o sbírání plodů, o práci na poli.

„Neměli bychom se vrátit, ať jsme do setmění zpět?“ Zeptal se najednou.

„Je tu tak krásně, že jsem zapomněla na čas.“ Usmála se a pak ukázala k lesu.

„Když to vezmeme lesem, tak přijdeme právě včas.“

Neměl na vybranou. A tak byli tady. Stmívalo se a za chvíli se na obloze měl objevit úplněk.

Až tady mu řekla o setkání se starou ženou.

Rozčílil se a poprvé na ní zakřičel. Zalitovala lsti, které použila, ale i tak věřila, že se to může podařit.

„Nechápeš to, městským lidem úplněk přináší smrt. Musíme se rychle někam schovat.“

Ukázala na jezero a jeho klidnou chladivou hladinu.

„Má kouzelnou moc. Chci jen, abys mi trochu věřil.“

Slunce zapadlo a první stříbrné paprsky dopadly na hladinu jezera.

Smutně se dívala za svým mužem, jak utíká do stínu hustého lesa. Sedla si na břeh a nastavila obličej svitu luny.

Bolest přišla, i vidiny. Rozpalovaly ji jako noční můra. Vklouzla tedy do chladné vody a nechala svou bolest mírnit vodou. Blížila se půlnoc a ona ucítila kouzlo jezera koupajícího se ve svitu úplňku. Bolest povolila, zbyl jen příjemný pocit a klidné myšlenky.

---

Se starostí se díval na svou ženu. Litoval, že ji povídačky o kouzelné moci jezera a úplňku nedovedl rozmluvit. Neměl sílu ji vzít a odtáhnout do bezpečí stínu, byl příliš unavený, příliš se bál bolesti a smrti.

Kousl se do rtu, když uviděl její tvář zbrázděnou bolestí. Věděl, co se bude dít. Slýchával to od doktorů z města. Luna přináší jen bolest a utrpení. Vždy to tak bylo.

Poté se stalo něco podivného. Jeho žena sklouzla do vody a její bolestivý výraz zmizel. Vypadala zase jako dívka, do které se zamiloval na první pohled. Krásná, šťastná a klidná. Taková, jaká nikdy ve městě nebyla.

Nevěděl, jestli uvěřil, nebo jen chtěl být s ní a sdílet trochu jejího štěstí. Vyšel z lesa a po několika trýznivých krocích na světle se zhroutil na břehu jezera. Pohltila ho bolest a mučivé myšlenky. 

---

Z dáli uslyšel hlas. Jemný a konejšivý. Upnul se k němu. Věděl, že e to ona a rozhodl se jí věřit, jít za jejím hlasem.

Když se probral, cítil blahodárný chlad jezerní vody.

„Měla jsem strach, že to nevyjde. “

Cítil, jak se její horké slzy mísí s chladnou vodou. Zvedl ruku a pohladil ji.

---

Nevěděl, co se přesně stalo, nevěřil na kletby, ani na kouzelné legendy. Pravdou však bylo, že se jim na jaře narodila krásná holčička.