Toto je povídka, kterou jsem napsala před několika lety. Myslím, že se k současné situaci hodí. Není to předpověď, jen fantazie.
Sklopila prkýnko a stoupla s na záchodovou mísu. Opatrně, aby nepohnula záclonou, se zadívala na ulici venku. Bylo to jediné okno, kterým bylo vidět na silnici.
Všude byl klid. Až na několik aut a zbytky špinavého sněhu byla ulice prázdná. To, že nikoho neviděla, ji nepřekvapilo, spíše uklidnilo. Tedy skoro, ještě více by ji uklidnilo, kdyby uviděla zásobovací auto.
Mělo přijet už předevčírem a dovézt lidem v karanténě jídlo a léky.
Podívala se výš. Do oken protějších domů. Pátrala po nějaké známce života, pohybu.
Nic, nepohnula se záclona, nebylo vidět světlo. Ale to nic neznamenalo. Elektřina nešla už několik dní. I radiátory byly studené. To by jí zas tak moc nevadilo. Naštěstí se oteplilo a když se pořádně navlékla zima ji nebyla. Měla pro všechny případy záložní plynový vařič. Byl sice nepohodlný, ale uvařit se dalo. No uvařit. Ohřát pár konzerv, nebo uvařit těstoviny. Moc zajímavé jídlo to nebylo.
To, co jí vadilo nejvíce, že nic nevěděla. Od počátku karantény sledovala zprávy v televizi snad každou hodinu. Poslední zprávy z karanténní oblasti byly, že zde řádí gang, který se nebojí vykrást i byty, které nejsou prázdné. Po té, co včera v noci slyšela podivné bouchavé zvuky a skřeky, se bála. Úzkostlivě dbala na to, aby z jejího bytu nevycházely zvuky, nebo světlo. Vařila ve dne a v noci nezapalovala svíčku. Na záchod v noci dolezla po čtyřech.
Sedla si do křesla a vzala do ruky knížku. Pochybovala, že ji strach nechá číst, doufala v to. Chtěla uklidnění ve světě fantazie. Místo toho se jí myšlenky vrátily zpátky k epidemii. V duchu si nadávala, že si nekoupila rádio na baterky. Chtěla to udělat, jedno měla dokonce i v ruce. Ale takové škaredé s podivně vyblitou modrou barvou a zrovna neměli jiné. Blbá, cožpak záleží na barvě?
Zalistovala knížkou. Sci-fi. Katastrofické. Hořce se zasmála. Cožpak něco takového zrovna neprožívá? Kdy to vůbec začalo? Před několika lety. Nejprve tomu říkali epidemie chřipky. Každý rok se zhoršovala, větší procento nakažených, horší příznaky a potíže, větší úmrtnost. Nakonec tvrdili, že to není chřipka, ale zmutovaný virus, který už nemá s chřipkou nic společného. Jako by to nebylo jedno.
A tak se zavedly karanténní oblasti, aby se virus nešířil. Kdo neutek před vyhlášením karantény, neměl šanci odejít. Byl zajištěn přísun základních potravin, léky jednou za tři dny. Tedy až do teď.
Několik let měla štěstí a karanténa i virus se jí vyhýbaly.
Něco ji probudilo. Usnula u knížky. Už bylo šero a ona si neuvařila. Bude muset jíst studené. Znovu uslyšela ten zvuk.
Auto? Ne bylo to jiné. „Hum-hum-hum-hum.“ Vrtulník.
Zaradovala se. Alespoň něco, známka života. Rychle přeběhla k oknu. Z okna ložnice uviděla vrtulník. Zklamaně konstatovala, že už odlétá. Pak si toho všimla. Tráva byla posetá bílými papíry.
Trvalo jí to dva dny, než se odhodlala vyjít a vydat se pro letáky. Přes pusu si dala šálu a zabalila se do vytahaného kabátu. Rychle popadla hrst promáčených letáků a pelášila zpátky do domu.
Srdce ji tlouklo až v krku. Dech se jí nechtěl ustálit. Zírala na ušmudlané letáky. Bála se, že je všechny odepsali.
První leták bych celý rozmočený a mnoho toho nepřečetla. Druhý byl o viru. Jak se poznají příznaky, jak dlouho trvá nemoc, jak dlouho potrvá epidemie, jak se léčit. Tedy všeobecné rady, které nikdy moc nefungovaly.
Až poslední byl k něčemu. Karanténa se odvolává. Nejprve se usmála, až pak si dočetla zbytek a to už jí úsměv opadl. Karanténa se odvolává, protože bylo karanténních oblastí více, než těch ostatních a neměl kdo by je zásoboval.
Dál byl výčet pozastavených elektráren, bylo tu pár frekvencí, na kterých se stále vysílá.
Uvědomila si, že je čas přestat se bát a vyjít ven. Jít pro jídlo a rádio.
