Jedno slovo
V její vrásčité tváři a šedivých vlasech viděl pořád tu mladou nesmělou dívku, kterou poznal ve škole. Její tělo se zdálo křehké. Teď snad ještě víc, než kdy jindy.
Bývala plná života. Rád vzpomínal na dny prozvoněné jejím smíchem. Bylo k nevíře, že se jejich životy na desetiletí rozdělily a poté spojily ještě pevnějším poutem.
Od té doby ani na chvíli, nepomyslel na to, že by ji opustil. Pravda, byly i dny, kdy se hádali, byly chvíle, kdy utíkal k vodě. Vždy se vracel zpátky.
Věděl, co by řekla, že je starý blázen. Nenechala by jej to udělat. Tak jako on, kdyby byl na jejím místě.
Nemohl opustit člověka, který byl v jeho životě tak dlouho. Bylo by to, jako by ztratil sám sebe, svou duši.
S rozzářenou tváří se posadila naproti němu.
„Měli jsme to udělat už dávno. Vím, že nemáme peníze nazbyt. Jen… Snad jednou za měsíc.“
Z cestovní tašky vytáhla svačinu. Pečlivě zabalenou bábovku. Jeden kousek mu podala. Díval se jak schovává zbytek bábovky.
Usmála se na něj.
„Vždyť sis ani nekousl.“ Zadívala se na něj. Pak se zamračila. „Není ti něco?“
Donutil se k úsměvu. „Ne, jen… Zamyslel jsem se.“
Podíval se na ruku, ve které držel kus bábovky. Měl pocit, že ji takto vidí poprvé. Jako by se za poslední dny scvrkla. Kůže se ztenčila, zvrásnila a pokryla pigmentovými skvrnami.
Jan nikdy sám sebe nevnímal jako starého. Ano, má šedivé vlasy. Ale to mají i někteří třicátníci. Nebyl tak silný a rychlý jak býval. Přesto toho ještě zvládl hodně. To, že skončil v práci, vnímal jako křivdu ještě po letech. Další se nenašla jako pro většinu lidí jeho věku.
Stejné to bylo i s Annou. Byla učitelka celý život. Protože byla zvyklá pohybovat se mezi malými dětmi, nečinnost a samota ji hluboce zasáhly.
Teď, když si zvykli, našli si způsob jak trávit dny, se všechno znovu obrátí.
Do kupé nastoupila skupina mladých lidí. Mladý muž a žena. Muž měl oblek a žena kostým, vážné tváře vypadaly jako součást oblečení. Sluchátka telefonů na uších, každý měl v ruce počítač.
Další muž, pihovatý blonďák se při vstupu zašklebil. Nic však neřekl a posadil se na místo.
Viděl jej. Vnímal jeho pohled. Nesouhlasný, pohrdlivý. Jako by říkal, že oni nejsou ti, co mají právo cestovat vlakem.
Věnovali se svým počítačům. Promluvili spolu jen málo. Přesto na nich bylo vidět, že patří dohromady. Pohlceni ve svých virtuálních světech stěží vnímali okolí.
Pravidelné zvuky vlaku přejíždějícího po spojích kolejí a mírné houpání Annu uspalo. Vypadala spokojeně, mírumilovně. Možná by se taky měl vyspat. Načerpat síly.
Zapnul si svetr, opřel se a zavřel oči. Doufal, že i jej klidné pohupování uspí. Snažil se nemyslet na budoucnost. Jen na přítomnost. Teplo, klid, zvuky, které mu připomínaly mládí. Uvědomil si, že jen málo věcí se časem nezměnilo. Jednou z těchto věcí byl zvuk vlaku ujíždějícího krajinou. Spánek nepřicházel. V nehybné poloze se zavřenýma očima mu však bylo dobře.
„Nesnáším je.“ Ozvalo se polohlasem. Byl to ten mladík, který na něj vrhl pohrdlivý pohled.
„Co?“ Odtrhla se od svého počítače žena.
„Ty starý.“ Řekl ještě tišeji.
Jan zaťal pěst a snažil se mít zavřené oči. Nedat najevo, že je slyší.
„Na nic pořádného už nestačí. Nejsou na nic, zbyteční. Jen zabírají místo.“
„Taky jednou budeš starý.“ Namítla žena.
„Ne, já ne. Než toto, tak to se raději zastřelím.“ Prohlásil pohrdlivým arogantním tónem.
„A co tví rodiče a prarodiče? Ty taky nesnášíš?“ Ženin tón byl jen zvědavý. Nebyl cynický, ani se nepohoršoval nad mužovými výroky. Jako by se bavila o věcech, ne o lidech.
„Prarodiče nemám. S otcem se nebavím už dlouho.“ Řekl znovu muž, tentokrát už méně pohrdlivým tónem, jako by připouštěl i jiné možnosti, ve kterých staří nejsou jen neužitečná přítěž.
„Já jen. Je jich tak moc. A my je musíme živit. Mají někde zalézt a ne si jezdit vlakem.“
„Měla jsem babičku. Strašně ráda jsem si s ní povídala. Ty příběhy, bylo to jako z jiného světa. Hodně mě toho naučila. Nedovedu si představit, že bych nikdy neslyšela její připomínky na svět, její příběhy.“ Řekla rozvážně žena. „I stáří má svou cenu.“
Muž vzdychl. „No asi máš pravdu. Staří mají cenu. Pro příbuzné. Ale ať si je ti příbuzní živí. Proč my, co z toho nic nemáme?“
„No už ten zákon platí. Koho nepodporují příbuzní a nemají na živobytí, tak jdou do domovů.“ Znovu zazněl ženin hlas.
Vlak začal zpomalovat. Uslyšel, jak se otevírají dveře kupé a dvojice odchází.
Jan otevřel oči. Dívala se na něj Anna. Její dobrá nálada byla pryč.
Byli spolu už dlouho. Neměli spolu děti. Jan měl z prvního manželství syna. Annina dcera se odstěhovala do zahraničí už před mnoha lety. Kdo ví, kde jí byl konec.
Vzala jej za ruku a unaveně se usmála. Zopakovala otázku, kterou mu dala na začátku cesty.
„Kdy se vrátíme?“
Pohladil ji po tváři. Po té, která mívala sametovou pokožku a růžový nádech. Jediné, co se po letech nezměnilo, byla tajemná olivová barva jejích očí. I tak to byla ona, žena, se kterou prožil tolik let. Žena, se kterou stráví i zbytek života v domově.
„Nikdy.“ Řekl potichu. „Nevrátíme se nikdy.“
Marcela Valouchová
Šutr 30 - Epidemiologický tým
Epitým si udělal základnu v přistávacích budovách. Vyčistit a zkontrolovat budovu nebylo tak obtížné jak předpokládali. Bylo to jen několik prostých místností s minimem nábytku.
Marcela Valouchová
Medializace dětí
Dnešní doba je plná informací. Hrnou se na nás odevšad. Z televize, internetu... Vyznat se v nich a nezbláznit se je docela výkon. Hodně postiženou skupinou jsou mámy malých dětí.
Marcela Valouchová
Šutr 29 - Vyjednávání
„Je to velice citlivá situace v Domovině.“ Řekla Alna Algemonovi, nástupci Mavis. Neměl tak klidné vystupování jako Mavis, ale i tak z něj vyzařoval respekt.
Marcela Valouchová
Paradox velkých balení
Zná to každý. No skoro každý. Ten, kdo má velkou rodinu, bydlí na venkově, nebo nerad nakupuje. Jednou za čas si zajede do supermarketu, a do vozíku naskládá velká balení trvanlivých potravin.
Marcela Valouchová
Šutr 28 - Pořádková služba
Na palubě lodi blížící se k planetě bylo živo. Generál Ordo pozoroval organizovaný ruch a byl spokojený. Byli na civilní misi. Měl pověření vládního vyjednavače z Domoviny, ale jeho instrukce byly jasné.
Další články autora |
Studentky rozrušila přednáška psycholožky, tři dívky skončily v nemocnici
Na kutnohorské střední škole zasahovali záchranáři kvůli skupině rozrušených studentek. Dívky...
Podvod století za 2,4 miliardy. Ortinskému hrozí osm let a peněžitý trest 25 milionů
Luxusní auta, zlaté cihly, diamanty a drahé nemovitosti. To vše si kupoval osmadvacetiletý Jakub...
Zemřel bývalý místopředseda ODS Miroslav Macek. Bylo mu 79 let
Ve věku 79 let zemřel bývalý místopředseda ODS a federální vlády Miroslav Macek, bylo mu 79 let. O...
To nemyslíte vážně! Soudce ostře zpražil bývalého vrchního žalobce
Emotivní závěr měl úterní jednací den v kauze údajného „podvodu století“, v němž měly přijít tisíce...
Moskva se chlubí kořistí z Ukrajiny: Abramsy, Leopardy i českým BVP
V Moskvě ve středu začala výstava západní vojenské techniky, kterou používá ukrajinská armáda a...
Americký podmořský dron inspirovaný rejnokem už není jen vize, prošel testy
Americká společnost Northrop Grumman dokončila testy podvodního plavidla bez posádky (UUV) s...
Vlak bez strojvůdce ujel několik kilometrů, pak vykolejil. Řítil se stovkou
Na železniční trati mezi obcemi Čisovice a Měchenice v okrese Praha-západ vykolejil vlak. V...
Jako v komunistickém Československu. Britský novinář obviňuje vlast z cenzury
Velká Británie má problémy se svobodou slova, lidé se bojí říkat nahlas názory o kontroverzních...
Škodlivé ruské aktivity mimo jiné v Česku nás znepokojují, uvedlo NATO
Severoatlantickou alianci znepokojují nedávné škodlivé aktivity na území členských států bloku,...
Byt 2+1, 71 m2 v K. Varech Sokolovská
Sokolovská, Karlovy Vary - Rybáře
2 499 000 Kč
- Počet článků 176
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 258x