Jen malý kousek mé fantazie. Který snad bude mít pokračování. Snění o jných světech o odvaze žít i bojovat hlavně sám se sebou.
Dolehlo to na mě jako každý rok. Ale tentokrát o hodně víc. Jaro, oblíbené roční období mnoha lidí. Ne však moje. Všechny ty oslavy života, rozpuku, mládí mi šly vždy na nervy, ale dalo se to vydržet.
Dnes však mám pocit, že je to nesnesitelné. Všechno a všichni kolem jaou rozaření a veselí a nutí být takovými i ostatní. Nechápou, že to pro někoho může být trápení.
Raději jsem vstala z postele. Vyhnula jsem se zrcadlu a opláchla si tvář vlžnou vodou. Nejraději bych zase zalezla, ale to nešlo. Ještě před rokem bych to udělala, ale teď bydlím s vnučkou. Ptala by se, jestli mi něco není. Chtěla by mě rozveselit. Bere mě jako starou ženu, které dochází síly.
Možná to tak je, možná je to tak jednoduché a já si jen zbytečně dělám starosti.
Cestou do svého pokoje jsem se zrcadlu nevyhnula.
Dívala se na mě vrásčitá tvář se šedivými vlasy a unavenýma očima. Podoba z mládí byla na tváři vidět jen zlehka, černé havraní vlasy byly ty tam už dávno. Jak je to douho, co jsem se na sebe pořádně podívala? Několik let, nebo více? No jsem stará babka, co naplat. Usmála jsem se na svůj obraz v zrcadle.
Už jsem chtěla jít když mě něco v zrcadle zarazilo. Honem jsem se pohledem vrátila ke své tváři.
Ne tam jsem nic nenašla. Ale něco to muselo být. Ano už to vidím. Zatajel se mi dech. Mé obočí. V záplaně bílých chloupků byl vidět sem tam černý. A... Jeden rezavý.
Vypukla ve mě panika. Je to tu, temnota ve mě se probudila.
Několik minut jsem se vydýchavala v křesle. Pak jsem se znovu vrátila k zrcadlu. Dívala se na mě tvář stařeny. Prohledávala jsem si šedivějící vlasy znovu a znovu, ale zrzavý vlas nenašla.
Celý den jsem se uklidňovala myšlenkou, že si se mnou zahrálo podlou hru slunce, nebo má představivost. Moc to však nepomáhalo. Oslavy byly v plném proudu. Ulice města, které během dlouhé zimy zely prázdnotou, přetékaly veselými lidmi nejen od nás, ale i odjinud. Nedalo se na ně nenarazit.
Cestu do oblíbené čajovny jsem volila postranními uličkami. Sklonila jsem hlavu, aby nikdo s rozjařených lidí nechtěl se mnou promluvit. Necítila jsem se na rozhovor a hlavně ne na radost.
Možná i proto jsem se srazila s podivně oblečeným člověkem.
Už se chtěl omlouvat, když se mi podíval do očí. Pak se zarazil, a v jeho očích jsem uviděla strach. Byla to jen chvíle. Jako by jeho intuice na pár sekund zvítězila nad naučených chováním.
Pak se jeho tvář rozzářila hřejivým úsměvem a my se navzájem omluvili. Turisté v tuto dobu jsou všude. Bohužel i v této zapadlé uličce.
Hřejivá tekutina, odlehlý koutek plný pohodlných polštářů udělal své. Ulevilo se mi a začla jsem přemýšlet nad jinými věcmi než jen nad sebou. Dění v rodně se už dávno netočilo kolem mě. Už to bylo o vnoučatech a pravnoučatech. Hodně jsem v nich viděla povahu svého muže. Jen nejmaldší pravnouče zdědilo více z jeho podoby. Dříve mě to vadilo. Chtěla jsem jeho rysy vidět v dětech. Poslední dobou jsem ráda, že zdědili jeho povahu a klidnou mysl.
A je to tu zas neklid mé mysli. Poslední vnoučka, podobná mému dávno zesnulému muži jeho povahu nezdědila. Má můj neklid. Nevím proč mě to napadlo až dnes. A proč jsem si tím tak jistá. Možná... Je to tím jarem.
Jaro... Proklaté jaro, které probouzí všechno. I dávno zapomenuté tajemství minulosti.
Nikdy jsem to nikomu neřekla a nikdo o tom neví. A po mnoho let ani já na to nemyslela. A teď mě to dohání. Má pravá domovina byla zničena. A nikdo už nezná pravou příčinu. Až na mě. Já unikla jen náhodou a dostala se až sem.
Tehdy jsem si myslela, že mám štěstí a vše bude dobré. Ale co když příčina zániku mé ppravé domoviny je stále vě mě? Dřímá a kažé jaro je silnější, zatímco já jsem slabší a nemohu už vzdorovat?
Netrpělivě jsem vstala a utíkala. Pryč od všeho ode všech. Pryč od hemžení, oslav a hlavně lidí.
Najít kousek čisté přírody vyžadovalo několik hodin cesty. Ale vyplatilo se. Tedy jsem se začala cítit lépe. Sem patřím víc, než do umělého města.
Lehla jsem si do stále ještě studené neduživé trávy a snažila se všemi smysly vnímat rostliny a živočichy kolem.
Po chvíli jako bych cítila splynutí s malým okolním vesmírem.
A ne jen já, i dlouho dřímající součástí mě samotné. Ta jež pochází z jiného světa. Probudila se a převzala nademnou vládu.
Na pár chvil. Vše kolem pookřálo, Ožilo, jako by dostalo dar bujnosti.
I já, Ucítila jsem příliv energie a mládí. A síly, Síly bojovat se svým temným tajemstvím.
Už pro mne nebylo temné. Už jsem jej vnímala jako dar, Dar který se sice učím ovládat, ale takový, který mi i dává sílu s ním bojovat a zkroti ho.
