Dubánek jde do svéta

Dubánek knihovník byl vždy snílek. Žil životy z příběhů, které četl ve svých knihách. Psal o událostech ze života vesnice. Snil, že napíše i něco, co přesáhne hranice jejich malého světa.

Pak se ze světa vrátil dubánek, který cestoval s mašinfírou vlakem. Viděl kus světa. Poznával města, pole i lesy. A dokonce se svezl i starou parní mašinkou.

Knihovník jeho vyprávění zapisoval. V jeho domku bylo mnoho klih, ve kterých byly zapsány dějiny dubánčí vesnice, vědomosti o lese i příběhy pro nejmenší. A nyní zde bude i vyprávění o velkém světě a putování vlakem.

Pečlivě se na vše vyptával, aby nic se znalostí o velkém světě nebylo ztraceno. Když mu scestovalý dubánek řekl, že na své cestě viděl i další stoleté duby, začal přemýšlet.

Co když jejich vesnička není jediná? Co když dubánci vznikli i pod jinými duby?

Najednou mu v hlavě vznikl nápad, Jestliže měl napsat o světě tam venku, proč jej nejprve nepoznat? Proč nenajít jiné dubánky a vyměnit si s nimi vědomosti?

Zeptal se dubánka, který ve světě byl na velký dub, který byl nejblíže tomu jejich. Zabalil si na cestu batoh. Dal si do něj i papír vyrobený z březové kůry a tužku, aby mohl vše zapsat.

Cesta byla dlouhá. Svět mimo klidné prostředí lesní vesničky byl divoký a plný záhadných věcí.

Dub, ke kterému mířil, stál na konci zahrady u malé vilky na předměstí velkého města.

Majestátný strom tam stál sám a okolo bylo jen pár keřů. Pod ním, v jeho kořenech, tam kde byla v lese postavená vesnička, to bylo úplně jiné. Chyběla tu vůně jehličí, stín, přítmí, které tvořily okolní stromy i měkký lesní mech.

Knihovník prohledal kořeny stromu, ale žádné domečky nenašel. Rozhlížel se kolem sebe zklamaně. Možná jejich vesnička byla jediná v širém světě. Snad dubánci, kteří zde žili, dávno odešli a našli si jiný strom v lese.

Najednou uslyšel hudbu. Šla z keřů opodál. 

Čím víc se přibližoval, tím byla hlasitější. A také uslyšel také dubánčí hlasy a výskání.

Když už byl pod keřem a prošel větvičkovou brankou, která oddělovala spodní část keře od zahrady, uviděl malé sídliště vystavěné mezi keři.

A před ním na udusaném plácku měli dubánci nanošené lidské jídlo a vedle něj telefon, ze kterého hrála hudba.

Dubánci na ni křepčili, nebo si pochutnávali na dobrotách. Byli tu oříšky, gumoví medvídci i brambůrky.  

Dubánek z lesa tam jen tak stál a celé to s otevřenou pusou v úžasu pozoroval.

„Tebe neznám.“ Ozvalo se za ním. Otočil se a uviděl dubánčí dívku. Neměla šaty z dubového listí, ale ušité z látky.

Dívala se na něj, jako by byl z jiné planety. Chodila kolem a prohlížela si jej od hlavy k patě.

„Nevěděla jsem, že ještě někde jinde žijí dubánci. Kde stojí váš dub? Také u domku, nebo v parku? Děti často mluví o parku. Je tam spousta velkých stromů.“

„Ne, jsem z lesa.“ Řekl zaraženě dubánek. „Co to tu děláte?“

Dubánčí dívka se usmála.

„Je to jen taková oslava.“ Začala dívka vesele. „Když se my dubánci napijeme kávy, tak jsme trochu veselí a moc čilí.“

Dívka jej provedla po celém plácku a poté i sídlištěm. Všude se slavilo. Dubánci tancovali, běhali sem a tam.

V obydlích bylo mnoho věcí od lidí. Knihovník byl z tohoto světa zklamaný. Cožpak tito dubánci neumí nic jiného, než brát lidem jejich věci a jídlo?

Ve vesnici byl život nesnadný, ale vše, co brali z přírody, také přírodě vraceli. Starali se o malé stromky, chránili hříbky, které se ještě nevyklubaly z podhoubí, umetali cestičky z jehličí. Byli platní a respektovaní obyvatelé lesa.

„To vše máte od lidí?“ Zeptal se.

„Ano.“ Odpověděla dívka a usmála se. „Pojď se mnou, provedeme tě domem.“

Dubánci měli tajné chodbičky, kterými se dostávali do domu. Bylo to jak procházet bludištěm. S dívkou jej provázela i skupinka dubánků. Běhali kolem, zpívali a tančili.

„Je to náš dům, tak jako lidí.“ Dodala dívka. „Bereme si od nich jen to, co už nepotřebují.“

Po chvilce váhání dodala. „A občas trochu jídla.“ Zkušeně vylezla na linku v kuchyni a otevřela šuplík. Byli v něm sladké křupinky ke snídani. Jeden si vzala a zakousla se do sladkého kolečka. Dva z dubánků, kteří je doprovázeli, vzali tužku a na papír, kde byl seznam nákupu tužkou připsali „GUMOVÍ MEDVÍDCI“.

„Hej, chlapci, napište tam i jogurt.“

„Chceš taky?“ Nabídla knihovníkovi křupinku.

Ten jen zavrtěl hlavou.

Dívka si všimla jeho zklamaného pohledu a začala vyprávět klidněji.

„Takhle rozjásaní jsme jen dnes. Rodina odjela a nechala na stole kávu.“ Vzdychla dívka. „No a tomu my nemůžeme odolat. Jinak jsme tišší jako myšky. Telefon, který jedno z dětí zapomnělo na zahradě, vrátíme do domu.

Neboj, oni z toho taky něco mají. Když tu nejsou, hlídáme jim dům, nacházíme ztracené věci. V kuchyni zjistíme, jestli něco nechybí, a když tak to připíšeme na seznam.“

Dívka jej vezla do pracovny. Byly tam police plné knih. Knihovník jen stál a s otevřenou pusou zíral. Představoval si tu spoustu příběhů v nich.

„Tady občas napomůžeme nějakému nápadu.“ Dubánčí dívka prošla po papírech na stole a poklepala na počítač. „Dáme knihy na své místo.“

A nakonec knihovníka zavedla do dětského pokoje.

„Tady máme nejvíce práce.“ Zamrkala na knihovníka dívka. „Vyprávíme dětem příběhy a pohádky, kdež nemohou usnout.“

„Vy… Vy se ukazujete lidem?“

Dívka se hlasitě zasmála.

„Jen dětem. Víte, dospělí mají takovou zvláštní vlastnost. Nevěří v těchto případech svým dětem. Zapomněli totiž, že něco podobného se stalo i jim, když byli malí. Myslí si, že to byla jen jejich fantazie.“