Jednadvacáté století. Nadpis. Už nad tím sedí hodinu a má jen název. Proč zrovna na něj připadla tato část dějin? Rád měl období, kdy vládli králové, připadalo mu něčím lákavé.
Věděl, že nešlo jen o souboje na život a na smrt o čest. Byla to tvrdá doba, kdy se lidé dožívali málokdy třiceti let. Ale byla to doba jednoduchá.
Zato století, o kterém měl udělat prezentaci, bylo plné rozporů. Nevěděl kde začít. Více se zaměřit na úspěchy, nebo neúspěchy?
Jen několik generací jej od tohoto období oddělovalo, přesto se mu zdálo barbarské a nepochopitelné.
Začal úspěchy. Věda se posunula v elektronice, technologiích výroby, medicíně. Životní úroveň mnoha lidí stoupla. Žili déle, na mnoho nemocí se našel lék.
Ve všem, co udělali, viděl i to co to vyvolalo. Delší život znamenal stárnutí populace, vznikaly ghetta obsazená starými lidmi, kteří neměli peníze na lepší péči. Antibiotika přestávaly fungovat, a tak se vyvíjely další silnější a s nimi se rodily ještě odolnější bakterie. Svět byl propojen tak, že každý nový vir se šířil tak rychle, jak létala letadla.
S úspěchy v genetice to bylo podobné. Vyléčilo se několik nemocí, vyřešily problémy s plodinami důležitými pro výživu lidstva. Až na nehody, které provázely experimenty. Vypěstovali plodinu odolnou, rychle rostoucí, mohla nasytit rozvojové země. Jen kdyby neobsahovala bílkovinu, která u člověka způsobovala pomalé odumírání nervových buněk. Rozšířila se do celého světa jako plevel, který nikdo nechce.
Vzdychl. Problémy, za problémy, které vznikly v tomto století, platili ještě teď. Donesl si z kuchyně jídlo a u plné misky přemýšlel jak dál.
Nebyly to jediné problémy tohoto století. Společnost se rozpadala. Její uspořádání ustálené za tisíciletí se zhroutila. Rodiny nestály při sobě. Lidé si žili sami pro sebe. Uchylovali se k náboženstvím a sektám, aby měli pocit, že někam patří. Potyčky jednotlivých skupin neznaly hranice. Stará náboženství se radikalizovala. Útočili na sebe v médiích, teroristickými akcemi, pronikaly to politiky. Lidstvo jako by se spojilo jen při katastrofách, které způsobilo extrémní počasí, způsobující sucha, záplavy, sníh tam, kde byli zvyklí na teplo a vedra v severních oblastech.
Připomněl si své oblíbené krále a uvědomil si, že to bylo podobné. Boj o moc, jen skrytá za náboženství. Lidstvo je pořád stejné, jen má víc prostředků, nebezpečnějších, smrtelnějších, schopných ovlivnit velké množství lidí.
Probíral se zprávami. Byly to vesměs depresivní videa o katastrofách. Jedno za druhým bylo o tom, jak umírali lidé, vzplanuly místní války, propukla epidemie. Jen sem tam zpráva o vyvinutém léku, o uzavření míru, o pomoci, která byla vyvolána záplavami.
Začínal toho mít dost. Copak může přijít s něčím takovým? Jak v takové době lidé mohli vůbec žít?
Všechno odhrnul stranou a vypnul počítač. Byl znechucen takovou prací.
Vyšel ven trochu si provětrat hlavu. Ale moc to nepomohlo. Všude viděl jen důsledky toho, co se dělo v tom prokletém století.
V sadu vytrhávali odolný plevel, kterého se nemohli zbavit. Když přišel na vyvýšené místo, v dáli viděl rozsáhlé ruiny města, které kdysi dávno kypělo životem.
Rozrušený vběhl dovnitř. Zhluboka dýchal, aby se uklidnil. Před sebou viděl obrazy zkázy, které znal z videí, jež si prohlížel o jednadvacátém století.
Chvíli chodil sem a tam. Snažil se urovnat myšlenky, uklidnit se. Bylo to však jen horší. Rozhodně vykročil chodbou.
Zabouchal pěstí na dveře. Byl to byt jeho učitelky. To ona mu zadala ten úkol.
Otevřela mu štíhlá žena s vráskami kolem očí. Vždy vypadala spokojeně a usměvavě. Přivítala ho se zvědavým povytažením obočí.
"Vypadáš rozrušeně. Stalo se něco?"
"Jak… Jak to můžete vydržet. Bylo to strašné, proč jsem měl udělat prezentaci zrovna k jednadvacátému století? Nic, vůbec nic jsem nenašel, co by bylo alespoň trochu pozitivní." Vychrlil ze sebe. "Všechno zpackali. Divím se, že jsme to vůbec jako lidstvo přežili. Nemoci, války, rozklad společnosti. Ta vylidněná města, muselo to být kruté."
Zavrtěl hlavou a posadil se. V očích měl slzy. "Viděl jsem jejich zprávy. Bylo to tak… Tak drsné. Chladně hlásili, kolik zahynulo lidí. Byly to pro ně jen čísla. Tolik zkázy, jak to mohli vydržet. Proč se to stalo? Co z toho máme dobrého? Poučili jsme se vůbec?"
Učitelka se shovívavě usmála.
"Víš, byly to jen zprávy. Tehdy se to tak dělalo. Hlásily se špatné zprávy, lidé se tak varovali. Dobré sis musel najít sám. Nebyla to zas tak špatná doba."
"Bylo by nám líp bez všeho toho pokroku."
"Podívej se na sebe. Na svůj život. Nežil bys tak, kdyby nebylo minulosti. Já bych byla už nejmíň třicet let po smrti a teď jsem v plné síle. Neměl bys dopravní prostředky, stroje na těžkou práci. Naše společnost je menší, ale stabilní a harmonická. Nejsme bezejmenní jedinci, jsme rodina. Když si to nezkazíme, tak přežijeme další nástrahy. "
"Když si to nezkazíme." Usmál se. Už byl klidnější, dnešní společnost není tak barbarská, nedopustí krutosti, ani chyby, které udělali lidé v minulosti. "Myslím, že jsme se z minulosti poučili. Už nejsme takoví barbaři."
S pocitem úlevy opustil učitelčin byt.
"Bohužel minulost se často opakuje." Řekla si pro sebe učitelka, když její žák zavřel dveře. "Jak chyby, tak i přežití. Třeba budeme silní i příště."
