Doba temna. Tak bych nazvala náš věk. Skoro každý den přemýšlím, proč zrovna já žiji teď. Jak by bylo jednoduché žít v době, kdy se narodila má prababička.
Jak ji závidím, když vypráví o tom, jak sloužila u sedláka, chodila k muzice. Žila prostý život tak jako její předci. Proč to tak nemohlo zůstat?
Vzdychla. Ano, malovala si minulost jednoduše. Život byl těžší, umíralo se i na obyčejné nemoci, trpěli hladem, modlili se k podivným bohům. Bylo to barbarské, ale jednoduché.
A dnes? Vše je organizované, nic člověk neudělá svobodně. Už při narození je dítě zaškatulkováno. Jeho budoucnost je určená a nikdo se ho neptá, jestli si takovou přeje.
Být kněžkou bych si určitě nevybrala. Celé dny se učit, rozvíjet vyšší schopnosti mozku, nebo relaxovat, to není pro mě. Já chci dělat něco obyčejného. Farmařit, nebo pracovat na stavbě, nebo v dílnách. Když při procházkách vidím ze zahrad chrámu děvčata z města, hned bych to s nimi vyměnila.
Narodila jsem se první den posvátného roku, v prvních paprscích vycházejícího slunce se znamením moci na tváři. A také rodičům, v jejichž rodě bylo několik významných kněží a šamanů. Jsem potomek vládce, který rozhodl přeplavit se přes oceán a rozšířit svou říši.
O mém osudu rozhodla tehdy sama nejvyšší kněžka. Už to bylo neobvyklé, většinou se takovými prkotinami, jako je rozhodování o osudech právě narozených mimin, neobtěžovala.
Já byla výjimka. Jestli kvůli rodičům, pize, které podle mě vůbec žádný symbol nepřipomíná, nebo době mého narození - určitě se v tu dobu narodilo mnoho dalších dětí, nevím. Podle mě jen chtěla udělat něco jinak, aby na sebe upozornila a já byla oběť okolností.
A teď tu musím tvrdnout v chrámě, snažit se o něco v čem vůbec nevykazuji žádné známky talentu a být naštvaná na celý svět.
Proč jsem se nemohla stát obchodnicí, nebo farmářkou? No upřímně, asi by to taky nebylo to nejlepší. Ale co takoví šamani? Zkoumat účinky nových léků, nebo vylepšovat úrodu farmářům. To by mě bavilo a moc.
Na tom, že budu kněžkou, se mi líbilo jediné. Učení. Mám přístup ke knihovnám, k lidem, jejichž vědomosti jsou veliké v každém oboru, na který si vzpomenu.
Dnešní lekce z historie byla velice zajímavá. Netušila jsem kolik náboženství tu bylo, než přišli Aztékové. Barbarské upalování čarodějnic, vymítání ďábla, vše mi připadalo tak násilné. Až do doby, kdy učitel podotkl, že i naše náboženství se proměnilo a kdysi v dávné minulosti byli obětováváni i lidé.
"Tehdejší náboženství dodávalo civilizaci řád a strukturu. I když primitivní a nezralou. Byla odlišná od té naší, ale se stejnými základními prvky. Talentovaní přicházeli sloužit církvi, kde se jim dostávalo vzdělání, i když byli z nuzných poměrů. Ti, co potřebovali pomoc, nebo zdravotní péči ji našli také v tehdejších klášterech." Slyším v hlavě slova učitele.
"Jen my talentované vybíráme již při narození a tak nám neunikne nikdo a můžeme jej vyvíjet hned od začátku. Oni čekali, až se talent projeví, a to se mnohokrát nestalo. Přišli tak o mnoho skvělých lidí. A také potlačovali v lidech hodnoty, které my vyzdvihujeme. Sílu myšlenky. Báli se této síly a to se stalo jejich civilizaci osudným. Spoléhali na materiálno. Technický pokrok. Až my je vyvedli z temnoty."
Z temnoty, pomyslím si. To já jsem v temnotě. Sílu myšlenky, nebo alespoň její nepatrné projevení trénuji už od útlého mládí, ale zatím jsem nedosáhla vůbec ničeho. Mě by určitě jako čarodějnici neupálili.
Sedím v zahradách chrámu a dívám se, jak se první paprsky slunce prodírají mlžným oparem. Vybrala jsem si místo stranou, vysoko na skále. Jen tak tu sedím a koukám. Měla bych trénovat. Hledat ve své mysli vize budoucnosti, nebo alespoň myšlenky ostatních. Nebo jen jejich pocity, záchvěv jejich aury. Cokoliv.
Každá z mých spolužaček už to dokázala. Nebo to tvrdily. Vždy si vysloužily pochvalu od učitelů. Ale na mě se jen zamračeně dívali. Já nikdy neřekla, že znám něčí myšlenky. Ani to, že cítím auru ostatních. Mnohokrát jsem měla pokušení to říct. Několikrát jsem i měla pocit, že opravdu něco takového cítím. Záchvěv, změnu nálady, teplo, nebo závan chladu. Ale vždy to bylo tak neurčité, že jsem si o chvíli později byla jistá, že to bylo jen moje přání už konečně dokázat to, co ostatní.
Dívám se do paprsků. Takové to muselo být při mém narození. Probuzení dne. Probuzení života.
Přivřu oči. Mé tělo se uvolní. Roky trénování relaxací se ozvaly a mé dýchání se zklidňuje. Myšlenky se zklidňují. Znepokojivé úvahy se pomalu vytrácejí a zůstává jen horizont s vycházejícím sluncem.
Najednou se ocitám jinde. Nebo jindy? Nevím. Místo města s kamennými domky, úzkými ulicemi a s chrámem v pozadí jsem v úplně jiném městě. Budovy jsou vysoké. Není vidět konec města a budov, které jsou vystavěné z podivného materiálu, něčeho podobného kameni. Je tu sklo, spousta barev, světel. Plechová vozidla zaplavují ulice jako voda. Vozidla, která vyráběli lidé před aztéky. Jen jiné. Vylepšené. Rychlejší. A na obloze vidím letoun. Cožpak je to možné takto létat a nebýt pták?
Zprudka úlekem otevřu oči. Vize. Byla to vize? Ale čeho? Budoucnosti? Ale kde jsou Aztékové? Co ta technika z minulosti?
Zavřu oči a snažím se zpátky přivolat vizi.
Ano jsem zpátky. Dívám se blíže. Ano některé z budov mají tvary pyramid. Přenáším se nad městem. Blížím se k okraji města. V dáli se vypíná pyramida.
Narovnám se.
Jdu pomalu k chrámu. Cítím v sobě tu změnu. Jdu kolem lidí a vidím i cítím jejich aury. Vím, jak se cítí. Jejich pocity a myšlenky se z nich derou ven. Můžu je zachytit. Dokážu určit podle zabarvení aury kdo má schopnosti a kdo ne.
Je překvapivé, jak málo nás je.
Mířím si to přímo k hlavní kněžce. Nebo spíše k budoucí minulé hlavní kněžce. Vím, co bude dál. Vím, co musím udělat. Vize mi to ukázala. Už to pro mě není doba temna. Už vidím.Vidím změny v celé zemi, jako můj předek, dávný vládce.
Přinesou mé změny říši dobu temna, nebo světla a hojnosti? Na chvíli, jen na zlomek sekundy se otřesu, tak daleko do budoucnosti nevidím.Už musím dělat to, co mi osud nabídl.
