Marta seděla v temném koutě schodiště. Světla tu bylo málo. Venku byl teplý den plný slunce. Nelákalo ji vyjít z neútulného přítmí budovy. Celé tělo se jí třáslo. Strachem, rozčilením, únavou.
Cestou sem běžela, aby stihla čas setkání, které si smluvila s Anitou a Gabrielem.
Týdny cvičení její tělo posílily, přesto byla unavená. Vzdálenost, kterou uběhla, byla velká. Poháněl ji strach o lidi, kteří byli kvůli ní v nebezpečí.
Rozhlédla se kolem sebe. Tmavé schodiště, které vedlo do hlubin, bylo proti krajině plné života a světla fádní a bez života.
V útrobách budovy prožila celý svůj život. Pocit domova ji trochu uklidnil. Toto prostředí bylo tak známé a přesto nějak jiné. Překvapilo ji, jak moc si zvykla na světlo venku, že ji teď připadala chodba tmavá.
Na povrchu žila jen krátce. Zamilovala si ten pestrý zajímavý svět venku. Viděla v něm naději a budoucnost. Nyní zůstalo jen zklamání a strach.
Venku si stále musela chránit oči i pokožku aby ji slunce nezraňovalo a na umělé osvětlení chodeb si odvykla. Sžíravý pocit, že nepatří ani do jednoho světa začal sílit.
Utřela si oči a vstala. Anita a Gabriel, dva lidé, kteří byli jejími průvodci po světě tam venku, ještě nepřišli.
---
V hlavě si vybavovala překotné události posledních dní. Z podzemního světa, ve kterém měla vše, co potřebovala, odešla před třemi měsíci. Nevěděla přesně, co hledá. Jiný svět, tajemství automatů, které lidem obstarávají veškeré potřeby, nebo jejich výrobce?
Svět, který našla, byl tak jiný, tak krásný. A lidé, které potkala, vedli životy plné práce, radostí i starostí, uměli toho tolik, že se to nemohla naučit i kdyby u nich strávila několik životů. Obdivovala je, snažila se jim vyrovnat, naučit se od nich co nejvíce.
Jednoho dne se vše zvrtlo. Nechtěně vyslechla rozhovor Anity s jejím synem Gabrielem. Anita mluvila o zkoušce, ve které ztratila dceru.
Tady na povrchu, jak si zvykla tomuto světu říkat, děti chodily do školy. Učily se zde spoustu věcí, cvičily, aby byly zdatné. Martu škola nadchla a police plné knih, do kterých tito lidé zapisovali své vědomosti ještě více.
Několikrát tu slyšela o zkoušce. To, že by u ní někdo mohl přijít o život, ji zaskočilo. Přemýšlela o tom celý následující den. Pozorovala vesnici, ve které ji ubytovali novýma očima. Najednou se jí lidé procházející kolem nezdáli tak šťastní. Starší děti, někteří dospělí vypadali ustaraně. Můžou za to zkoušky? A na co by vůbec něco takového bylo?
---
Jeden ze starších šel k ní. Zpozorněla. Byl to Zoran, jeden z lidí, kteří ji vítali, když do vesnice poprvé přišla. Potom se s nimi moc neviděla. Byla vděčná, že ji zde provázela Anita a Gabriel. Kdyby byla celou dobu obklopena lidmi, kteří by se jí vyptávali na život v podzemí, bylo by to nepříjemné. Měla plnou hlavu cizího prostředí a učení se nových věcí, že na nezájem ostatních lidí ve vesnici nepomyslela.
Nyní, když muže uviděla, jí to přišlo podivné.
„Mám pro tebe báječnou novinu.“ Široce se na ni usmál. „Rozhodli jsme, že se můžeš stát plnohodnotnou členkou naší vesnice.“
„A… A teď nejsem? “ Vykoktala ze sebe překvapeně.
Zoran se zarazil. „Samozřejmě, že ne. Neprošla jsi zkouškou.“ Pak znovu jako by ožil. „Když budeš člen naší vesnice, zavedeme tě ke sboru vesnic. Vypovíš jim svůj úžasný příběh o životě pod zemí.“ Usmíval se od ucha k uchu.
„Ale to můžu i teď“ Namítla.
Trochu se ošil. „Neznáš ještě tak dobře naše zvyky. Před sbor vesnic může předstoupit jen člověk se zkouškou. Jen tak ho budou brát vážně.“
„A neměli by brát vážně, každého, kdo má co říct?“
„Jak říkám, neznáš naše zvyky. Je to prostě tak. Budou nadšeni podzemním světem. Jsem si jistý, že budou chtít podniknout výzkum podzemí. Mohla bys být členem expedice.“ Zoran vypadal, jako by Martě přinesl tu nejúžasnější novinu.
Ona to viděla jinak. Proč chtějí zkoumat jejich podzemní svět. A kdyby, měla by je vést ona, která odsud pochází. A jak se budou dívat na lidi z jejího světa? Budou i po nich chtít zkoušky? Po těch, kteří si dosud žili jen v zahálce, bez starostí?
„Jak říkáš, neznám vaše zvyky. Co je to za zkoušku?“
Hrdě se narovnal, jako by se připravoval na slavnostní řeč. „Aby naše civilizace přežila a sílila, vyvíjela se, potřebujeme, aby i jedinci v ní byli silní. Duševně i fyzicky a proto je tu zkouška.“
Něco podobného už slyšela. Od Gabriela.
„Hmm, zabručela. A co se stane s těmi, kteří zkoušku neudělají?“
Zamračil se, nečekal diskusi. Měl za to, že jde ohlásit výbornou zprávu a očekával jen nadšení, ne dotazy.
„Ti, co ji udělají, se stanou členy vesnice.“
Marta tázavě zdvihla obočí. „A?“
Po chvíli Zoran pokračoval. „A naše vesnice bude obohacena o silné inteligentní jedince, kteří přispějí k vývoji naší společnosti.“
Martě muž připadal jako pokažený automat, který vydával pořád stejnou hlášku.
„A ti co, neuspějí? Ti dál žijí ve vesnici, jen nejsou jejími členy?“ Zkusila Marta, ale už když se ptala, věděla, že to tak není. Musela mít tu krutou jistotu.
„Ti nežijí.“ Řekl zmateně. „Proč by měli, když nesou dost silní?“
„Třeba proto, že chtějí žít?“
„Každý chce být silný a úspěšný.“
Martu už z rozhovoru začínalo být špatně. Byla si jistá, že není tak silná a obratná jako děti, které potkávala ve škole. Ty se navíc učili mnoho let, ona jen pár měsíců. Jak by se jim mohla vyrovnat?
„A když někdo řekne, že na zkoušku nejde?“
Zoran zakroutil hlavou, byl čím dál tím víc nesvůj.
„Co když před zkouškou uteče?“
„Neutíkají.“ Řekl nejistě. „Někdy se lidé ztrácejí v lesích. Ale to je náhoda. Nemá to se zkouškou nic společného.“
Potom se Marta začala vyptávat na podrobnosti o zkoušce. Zjistila, že je to labyrint, vystavěný jejich předky, kde se řeší vědomostní úkoly, používají dovednosti, síla i vytrvalost. Kdo vyjde z labyrintu, zkoušku složil. Zoran však netušil, co se stane s těmi, co v labyrintu nevyjdou. To nikdo nevěděl.
Zbývala poslední otázka.
„Kdy se koná zkouška?“
Vítězoslavně se usmál. „Za dva dny.“
Bral její otázku jako souhlas, Marta si však svou účastí nebyla vůbec jistá.
---
Zbytek dne strávila u řeky v blahodárném stínu. Hlavou ji probíhaly zmatené myšlenky jedna přes druhou. Labyrint ji děsil i lákal. I tady, kde si umí vše vyrobit, jsou samostatní a nezávislí využívají něco, co vytvořili jejich předci. O čem netuší, jak funguje. Tak jako automaty v podzemí.
Uslyšela za sebou kroky. Rychle se k ní blížila Anita.
„Nesmíš to udělat.“ Řekla udýchaně.
„Co?“
„Zkoušku, nesmíš jít na zkoušku. “ Dívala se na Martu s doširoka otevřenýma očima. Jako vystrašené zvíře ve smrtelném nebezpečí. Silná a sebevědomá Anita měla strach.
„Dělají ji všechny děti.“
„Připravují se na ni léta a i tak někdy neuspějí. Nenech je to udělat. Ty… Ty máš hodnotu i bez zkoušky.“
Martu Anitina slova potěšila.
„Myslím, že je to kruté, takto nechat zabíjet své děti.“ Začala. Už věděla, co chce. „Nezajímá mě zkouška. Chci tam jít z jiného důvodu. Zjistit, co je labyrint zač. Podle toho, co říkal Zoran, je to nějaký automat. Podívám se, jestli tam nenajdu něco, co by mi pomohlo najít ty, co se ještě v automatech vyznají.
Anita ji přesvědčila, že nemá chodit do labyrintu, domluvily se, že se jen podívá po okolí. Marta na tom trvala. Možná to byla jen zvědavost, ale co kdyby přece jen něco objevila? Slíbila že nepůjde dovnitř a poté se sejdou se i s Gabrielem v ruinách.
---
Z vesnice vyšli v doprovodu dospělých. Dvanáct dětí a Marta. Šli na druhou stranu, než byly ruiny. I když cesta nebyla dlouhá, psychický stres ze zkoušky udělal své a všichni se cítili vyčerpaně už, když k labyrintu přišli.
Dospělí je opustili už v lese a šli na druhý konec labyrintu. Čekat na ty, kteří projdou. Spolu s rodiči dětí a ostatními z vesnice chystat oslavu.
Nejistě se po sobě dívali a nakonec jeden po druhém vešli dovnitř.
Marta zůstala poslední. Dívala se na masivní dveře, které v podzemí vídala mnohokrát. Tady byly zapuštěny do zdi obrostlé travou. Bez dveří by to vypadalo jako vchod do jeskyně. Zvenčí to byl jen kopec porostlý travou.
Měla by se obrátit a vyrazit k ruinám, ke svému podzemnímu světu, kde se setká s Anitou. Měla by… Přešlápla z nohy na nohu. Ty dveře byly příliš velkou připomínkou rodného místa.
Zhluboka se nadechla a vykročila do dveří.
Uvnitř to vypadalo jako v chodbách, které znala ze svého světa. Pomalu šla dál. Přišla k dalším dveřím. Zkusila je otevřít čidlem. Dveře se ani nehnuly. Zatáhla za kliku. Ani to nepomohlo. Pak si všimla automatu vedle dveří. Na velké obrazovce byly napsány instrukce. Byl to početní úkol a pokyny, co dělat dál.
Úkol si ani nepřečetla, nejspíš by ani nevěděla jak jej řešit. Víc ji zaujal automat. Byla zvyklá na automaty od malička. Navrhnout si šaty, nastavit jídlo – někdy i u toho podvádět. Věděla jak automat ošálit, aby udělal, to co chce ona, poupravit jeho parametry. Chvíli si s automatem hrála. Zjistila, že je napojený, na dveře, které jsou před ní.
Automat se restartoval a dveře před ní se otevřely. Vešla dál. Musí najít automat, který je spojen s ostatními. Našla ho v další místnosti.
Ošálit jej nebylo lehké. Nedařilo se jí to. Automat ji pořád vyzýval k plnění úkolu. Nakonec začal výstražně pípat a oznámil jí, že jí dochází čas. Dostala strach. Přece jen se některé děti z labyrintu nevrátili.
Neváhala, odstranila boční kryt a vytáhla čip. Byla to metoda jak automat umlčet. Většinou pak ani nefungoval. Bylo jí to v tu chvíli jedno. Mrzelo jí jen, že nenašla nic, co by ji dovedlo blíž k tvůrcům automatů.
Zevnitř labyrintu uslyšela křik. Zkusila zasunout čip zpátky na místo. Z automatu vylétlo pár jisker, ale jinak se nic nestalo. Další křik. Dostala strach. Otočila ze zpátky a co nejrychleji utekla ven.
Udýchaná po úprku z podzemí vyrazila k ruinám. Anita ji popsala cestu. Bude se muset vyhnout místu, kde byl druhý konec labyrintu a potom jen okrajem lesa kolem pastvin.
Uslyšela hlasy, muselo to být blízko místa setkání s těmi, co prošli zkouškou. Zabočila z pěšinky a přešla za houští.
Hlasy přešly ve vzrušený křik. Schovala se do křoví. Měla štěstí chvíli po té někdo kolem ní proběhl.
Dodala si odvahy a přikradla se blíž k místu shromáždění.
Místo slavnostní atmosféry tu vládl zmatek.
„To je konec!“ Vykřikl někdo.
„To byla ta holka. Zničila labyrint.“ Uslyšela Zoranův výkřik. „Všechny ty její otázky na labyrint.“
„Co budeme dělat? “ „Co se stalo?“ Byla to změť otázek bez odpovědí, vzteklých výkřiků.
„Zodpovídá za ní Anita. Kde je?“ Vykřikl jiný.
„Já to věděl, neměli jsme ji brát mezi sebe. Neměli jsme ji nechat žít.“
Zuřivost ovládla všechny kolem. Marta věděla, že rozvášněný dav je nebezpečný. A nálada v tomto davu se stupňovala každou chvíli.
Na nic už nečekala. Netušila, že zničila celý labyrint. Možná to je dobře. Už nebudou další zkoušky, ze kterých se děti nevrátí.
Utíkala, jak nejrychleji mohla. Doufala, že Anita s Gabrielem vesnici už opustili a rozlícenému davu se vyhnou.
---
Když přiběhla k ruinám, nikdo tu nebyl. Uchýlila se do temnoty schodiště. Rozbrečela se únavou i nad tím jak všechno dopadlo.
„Marto!“ Ozval se Anitin hlas.
Vyběhla nahoru a padla Anitě do náruče.
„Měla jsem strach.“ Řekla v slzách.
„My taky,“ usmál se Gabriel.
„Zničit labyrint? Jak jsi to dokázala?“
Poprvé v jeho očích uviděla obdiv.
