Eva zavřela oči a ponořila se do teplé tekuté hmoty. Bylo to tak lákavé, tak příjemné. Ucítila hebké lehce štiplavé teplo na své pokožce, jak pomalu začala tekutina obtékat její tělo.
Slastně zavrněla. Rozpustila si vlasy a ponořila pod hladinu i hlavu. Nechala se nadnášet a laskat. Ven jí vyčníval jen obličej. Netrpělivě čekala, až to začne. Říkala tomu stavu barevné sny. Bylo to, jako by se jí v mysli zhmotnily tajné fantazie. Barevnější a živější. Všechny pocity byly intenzivnější. Jen chvíli počkat, překonat zápach, který tekutina vydávala. Většina lidí ho nepřekonala. Ona však věděla, že to stojí za to. Pavel, její manžel vždy nakrčil s úšklebkem nos a poznamenal, že cítí kombinaci hniloby a čpavého štiplavého plynu.
Evě to tak strašné nepřipadalo. Teď už ne. Zklidnila dech a snažila se uvolnit. Přímo cítila, jak se klid vsakuje kůží a pak do žil. Sálavé příjemné teplo se jí rozlévalo tělem. Cestovalo do morku kostí a nakonec do mozku.
Sny začaly zářivým světlem letního dne. Prosluněnou loukou plnou barevných odlesků, omamných vůní země, květin, slunce. Běžela vysokou travou plnou lučního kvítí, vznášela se nad ní. Vlasy jí vlály ve větru. Byla znovu plná štěstí, veselosti, jako malá holka, kterou kdysi bývala. Naplnil ji pocit neskutečného štěstí. Měla pocit, že se v blaženém pocitu utopí. Byla by to tak krásná smrt, tak svůdná, tak snadná.
V tu chvíli to skončilo. Časovač. Pokaždé ho nastavila na delší čas. Alespoň o chvíli. O pár sekund, o půl minutky. To přece škodit nemůže. Taková chvilka.
Lékaři koupel v bahně nejprve doporučovali. Pak se zjistilo, že někteří lidé na něj mají podivné reakce. Podle jedněch bylo lehce toxické, podle jiných léčivé. Ale není to tak se všemi léky? Výsledkem sporů bylo nastavení limitů. Doporučení znělo deset minut. Maximálně.
Dbala předpisů. Vždy si četla instrukce a dávkování u léků. Dokonce i vitamíny užívala podle doporučované dávky. Ale koupel v bahně. Bylo to tak příjemné. A co může udělat minuta navíc? Pár chvil navíc neuškodí a ona se bude tu chvíli cítit tak nádherně.
Mrzutě se protáhla a vylezla z bahenní lázně. Nechtělo se jí ze svůdného konejšivého tepla. Vzdychla a šla se osprchovat. Dbala na to, aby si z těla smyla každý kousek bahna. Teď, když už byla venku a kouzlo okamžiku bylo pryč, jej znovu začala cítit. Nakrčila nos a znovu si nabrala sprchový gel a rozetřela si jej po těle. Podruhé použila i šampón na vlasy.
Když vyšla ze sprchy, cítila se příjemně unavená. Začervenalá kůže ji svědila. Natřela se tělovým mlékem. Svědění neustávalo. Pomyslela si, že to s tím mytím přece jen přehnala. Vždy byla pečlivé, ale od doby, kdy si Pavel stěžoval, že z ní bahno cítí, svoji pečlivost zdvojnásobila.
Pavel byl jeden z lidí, kteří měli na bahno špatné reakce. S velkým sebezapřením se do něj ponořil jednou. Jen na pár sekund. Na to utekl a už se k němu ani nepřiblížil. Vymlouval jí tuto proceduru a chtěl, aby s tím skončila.
Jen závidí, pomyslela si. Nikdy nepozná tak příjemný pocit. Usmála se při vzpomínce na dnešní rozkoš.
---
Přišel domů pozdě.
"Měli jsme pohotovost." Usmál se omluvně mezi dveřmi. Alespoň přinesl dárek. Její oblíbené květiny. Rudé růže. Objala ho a políbila. Mírně se zamračil. Byl to jen stín, který prolétl přes jeho obličej, přesto si jej všimla. Pak se znovu usmál a podal ji růže.
S radostí je vzala. Musí najít vázu. Ta vysoká, do té se budou hodit. Přičichla k rozvíjejícím se poupatům, vůni však necítila. Potřásla hlavou. Nějaké šlechtěné, aby vydržely dlouho, kterým však chybí vůně. Evu to trochu zklamalo. Když však dala růže do vázy, vypadaly impozantně. Postavila je na stůl a kochala se.
"Vypadají nádherně." Pochválila ho. "Děkuji ti." Ještě chvíli se na kytici dívala a pak si sedla k Pavlovi na divan. Znovu ten stín na obličeji. Zdá se jí to, nebo ho něco trápí?
"Co se stalo? Proč jste měli pohotovost?" Zeptala se se zájmem. Pavel byl hasič. Pomáhal při záchranářských akcích. Krásný chlap se svaly jako ze železa. A měl dobré srdce. Prostě muž, jakého by chtěla každá. Se zalíbením se na něj podívala. Však ani ona nebyla k zahození. Byli krásný pár. Na její štíhlé tělo a dlouhé blond vlasy by byla pyšná kdejaká modelka.
"Čtyři lidé dnes utonuli v bahně. Bylo strašné je odtud dostávat. " Uviděl jak se tváří a ještě více se zamračil.
"Promiň, asi bych ti o tom neměl vyprávět. Jen. Bylo to tak… divné. Vynášet je z toho smradu. Kůži měli od bahna škaredě poleptanou a při tom měli na tváři takový zvláštní šťastný výraz. Jako mumie z hororů." Otřásl se.
"Já… pořád ho cítím. Jako by to bahno, ta jeho hniloba a zkáza byla stále kolem mě."
Potřepal hlavou, jako by chtěl všechny špatné myšlenky zahnat. "Ale dost o mě. Jak ses měla ty?" Usmál se tím svým milým úsměvem. Vše už zase bylo dobré a mohli si užívat večera.
---
Druhý den jí to nedalo. Čtyři lidé utonulí v bahně? Jak se jim to mohlo stát? Byli tam snad příliš dlouho? Vzpomněla si na svůj poslední pobyt v lázni. Kdyby neměla nastavený časovač, nic by ji nevytrhlo z příjemného rozjímání. Čas jako by v tu chvíli neexistoval.
Schválně se podívala na svůj časovač. Vždy tam chvíli přidávala, kolik už tam bylo celkově, netušila. Číslo ji zarazilo. Z deseti minut se to vyšplhalo skoro na hodinu a půl.
---
Chodila sem a tam. Přemýšlela. Její kůže byla poslední dobou napjatá a podrážděná. Včera měla pocit, ne byla si jistá, že je to z přehnaného drhnutí ve sprše. Teď už si jistá nebyla. Jakže to říkal Pavel? Lidé s poleptanou kůží? Poškrábala si začervenalé napjaté místo na pokožce. Nebylo to příjemné, zabolelo to a místo začalo svědit ještě více. Jako kdyby dráždila kůži spálenou na slunci.
Přičichla k sobě, jestli necítí zápach. Jestli se jí bahno natolik nevsáklo do kůže, že by ji neustále dráždilo. Necítila nic. Necítila však ani vůni růží. Rozhlédla se po kuchyni. Vybírala, co voní, co by musela cítit. Těstoviny, rýže. Zrovna nemohla narazit na nic, co by mělo výraznou vůni. Pak ji oči padly na bylinky. Pepř, kmín, všechno to voní. Otevřela skleničky a čichala ke koření.
---
Do očí se jí vlily slzy. Nic necítila. Vůbec nic. Ne, už s tím nebude pokračovat. Je to nebezpečné a nechtěla skončit jako poleptaná příšera v kádi plné smradlavého bahna, mumie, která děsí i jejího odvážného muže.
Šla ke kádi s bahnem. Chtěla místnost zamknout. Nedalo jí to a vešla dovnitř. Jen se naposledy podívat, zavzpomínat.
---
Z kádě sálalo tak příjemné teplo. Přímo ji vítalo, vtahovalo k sobě. Dala ruku nad bahno. Lákavě tepavé, živoucí teplo cítila ještě intenzivněji.
Ani nevěděla, jak se tam dostala. Byl to náhlý nápad. Naposledy, jen jednou, už jen jednou si užít tu slast, na rozloučenou.
Ponořila se. Eviny myšlenky se rozprchly do slastných dálav barevných fantazií. Její tělo se uvolnilo. Kůži začalo laskat příjemné teplo bahna. Příjemné pocity se začaly rozlévat po celém těle.
---
Časovač na stole vedle kádě byl vypnutý.
