2038. Přelomový rok. Letos se to stane. Skeptici, hlavně ti, co to zažili i když takových už moc není, tvrdí, že to bude jako v roce 1968.
Ano je v tom něco příznačného po všech těch letech které končily na osmičku, ale situace je to naprosto jiná. Já zažil jen ty poslední. 1998 a 2018. V revolučním roce 1998 jsem se narodil a jeho atmosféru a události znám jen z vyprávění. V roce 2018 jsem maturoval a chystal se na výšku. To léto bylo horko a sucho, nikdo však nečekal, to co se bude dít na podzim.
Sucho sužovalo celou Evropu. A problémy nebyly jen tam. Požáry v Americe, zemětřesení. Svět rozebíral migraci, změnu klimatu.
Po suchu přišly záplavy. Kolikrát za sebou může být stoletá voda, aby se jí říkat stoletá? Po parných dnech, kdy jsme se dívali na mraky jako na přicházející spásu, jsme se pro změnu hledali, po týdnech nepřetržitých dešťů, kousek modré oblohy.
Což o to, to už tu bylo a ne jednou. Lidé se semkli a pomáhali si. Velká voda přejde, uklidíme to tu, postavíme nové domy a žít se bude jako předtím. Tím jsme se uklidňovali, s tím jsme počítali.
Nepočítali jsme s tím, že než se vše uklidí, než země vyschne, přijdou mrazy. Bylo to jako jedna rána osudu za druhou.
Nikdo si v tom zmatku nevšiml epidemie chřipky. Bylo to plíživé a děsivé. Mnoho lidí v produktivním věku zemřelo na selhání srdce, které bylo oslabeno chřipkou. Do souvislostí si to zdravotnické organizace daly, až když už bylo pro mnohé pozdě. Najednou byla Evropa a většina vyspělých zemí světem dětí a důchodců.
Organizované odstraňování následků sucha, záplav i mrazů vystřídal chaos na všech stranách. Evropská Unie se stala minulostí, hranice se zavřely. Kolabovala doprava, místo do škol šli mladí do práce. Udržet energetiku trochu fungující byl nadlidský výkon. Došlo na přídělový systém potravin, vody i elektřiny. Z mnoha oblastí se staly válečné zóny. Nikdo do nich nevysílal mírové mise.
I já se musel postarat o své sourozence i o malou sestřenici. Ne nebyl jsem na to sám. Babička s dědou mi pomáhali. Tedy děda musel do práce, jako expert na elektřinu.
Byla to složitá doba. Měli jsme tolik práce dát vše trochu dohromady, aby to fungovalo, že jsme ani neměli čas nějak naříkat.
Pomalu začal fungovat i internet a televize. Radovali jsme se z každého úspěchu, oslavovali jsme každou zprávu s oblastí, o kterých jsme mysleli, že jsou bez lidského života.
Dvacet let nové společnosti, nové Země. Byli jsme pyšní na to, co jsme dokázali a smutní z toho, že civilizace klesla o pár příček, z toho, kolik životů bylo ztraceno. Mnoho oblastí stále bylo na úrovni primitivní společnosti a my jsme neměli sílu s tím něco dělat.
Letos na jaře přišla další zpráva, další oblast, která se hlásila k civilizaci. Další oblast s inteligentním životem. Ale ne ze Země. Bylo s podivem, že jsme zprávě porozuměli.
Prý už tady byli před tisíciletími. Tedy jejich předci, naši společní předci. Pomohou nám budovat novou společnost, budou žít s námi. Cestovatelé po hvězdách, dovedete si to představit, jakou mají civilizaci, jakou technologii?
Byl jsem nadšený, když jsem tu zprávu slyšel jako jeden z prvních. Pak jsem se ale zapovídal s dědečkem. Jeho otázky mě trochu znervóznily. Proč se vracejí? Nelíbilo se jim v nových končinách? Jsou to ještě lidé? Bude jejich pojetí civilizovaného světa stejné jako to naše? Nebudou nás chtít přetvořit k obrazu svému?
Bude to největší událost několika tisíciletí. Už teď vidím jak vše kolem bude na stejné úrovni jak před rokem 2018, nebo spíš na vyšší.
I když to semínko pochybností... Přiletí nám pomoci, nebo okupovat, jak varuje dědeček?
