Už několik měsíců koketuju s představou, změnit přechodnou pěstounskou péči na dlouhodobou. Poskytnout útočiště sourozencům, zanedbaným, týraným a ukázat jim, jak má vypadat dětství. Jasně že to zvládnu. Dítě jako dítě.
Při školení nám vysvětlují, jak se projevují deprivované děti. Nezájem, laxnost, sebepoškozování, přehnaná mazlivost s kýmkoliv, ubližování druhým, sebeuspokojování ... Se vším si poradíme, nic nás nepohorší. Ani bio rodiče, kteří se jednou za čas ozvou, aby dítěti řekli, že když na něj bereme peníze tak musíme dělat vše, co se mu zachce a že pokud ho například nutíme jíst polévku, nemáme na to právo. Dokonce je chápeme, kdoví, co mají za sebou, neumí to lépe, nemají podmínky na to, být dobrými rodiči, nemají peníze, nemají zázemí ...
Při přebírání Kecalky a Náfuky ( holky, sedm a osm let) očekávám pláč a slzy. Pletu se. Děvčata mi skočí náruče, mámě zamávají a s úsměvem se mnou odcházejí. Bio máma mi vrazí do ruky složenku za minulý měsíc, to víte, už věděla, že půjdou ke mně, tak ať to zaplatím. Usměju se a kývnu.
Kývám i na to, že se postaráme o jejich morčata. Jsou čtyři. Vyklízíme klec, kupujeme piliny, seno a granule.
Líbí se jim pokoj, chutná jim večeře, jsou nadšeny z koupelny, teplé vody a pěny. Beru knížku s pohádkama a čtu. Nechápou, o čem to je. Beru do ruky jinou, tu, kterou pročítám s naší tříletou Natálkou. To je ona, ta je baví. A pak začínám vyprávět příběh o opuštné holčičce Johance, kterou jedna hodná rodina našla v parku. Holky mají oči navrch hlavy a po chvíli spokojeně usínají.
Hrabu se v jejich papírech. Různé diagnózy, hypotonický syndrom, artikulační neobratnost, nevyzrálá sluchová percepce, manipulativní jednání, PAS...
Holky moc nemluví. Tedy přesněji, mluví stále, ale svojí řečí. Rozcvičujeme jazyk, jdeme trénovat.
Dům - úm, duha - uha, DDDuha - uha
Dům - už nemůžu. Už jsem unavená. To nezvládnu.
Dům - ticho. Dům - prosím, zopakujt to. Ticho.
Kol dokola, až to řekneš, dostaneš bonbón, DDD ... DDDD... Dům - dům - dům HURÁ !!!
Kupujeme pastelky, nůžky, čepici, boty ...
Strašně rychle jedí. A hrozně se cpou. "Teto, přidáš mi?" "Jez pomaleji, nikdo ti to nesní..."
Díky novým botám holky přestávají bolet nohy a začínají běhat, zkoušíme chodit i pozadu, krok sun krok, skákat.
Vyndaváme koloběžku, švihadlo, kreslíme panáka, házíme balonem.
Jsem zničená. Večer zírám do počítače a odstřeluju balónky. Na víc nemám.
Každé ráno za mnou vlezou do postele. Olibují mě, mačkají se na mě, lísají se.
Otvírám oči a vidím morče. Mám ho na obličeji. Další tři mi lezou po posteli.
"Co jsme si říkaly? Že se morčátka nedávají do postele, že ne?" Usmívám se, pohladím je, opusinkuju. Uklidím seno z postele. Převléknu postýlky. Dám pyžama do špíny. Nehoda, to se stává.
Zjišťuju věci, které vědět nechci. Nachytám holky při věcech, při kterých jsem je nachytat nechtěla. Píše mi jejich bio máma. Jak se mají její holubičky. " Napiš jí, že už mluví a vědí, jaké to je, když je večer dává někdo spát," říká mi manžel. Snáší to hůř než já. Nerozumí tomu, že někdo je schopen ublížit dítěti. Je pro trest smrti. Některé lidi by střílel.
Volám psycholožce. První volný termín má za tři měsíce. Líčím, s čím se potýkáme. Nevím, jak se k nim mám chovat. Nevím, kdy mám ustoupit a kdy být přísná. Přehazuje pacienty a za pár dnů k ní jedeme.
Holky jsou inteligentní, deprivované a zanedbané. Malují svojí rodinu v podobě zvířátek. Jsem tam já. To největší zvíře, pěkně v prostředku. "To je naprosto v pořádku, věří Vám," říká paní psycholožka.
V noci se mi zdá o dětech, které berou nůž a vraždí. Vidím prázdné oči malé holky, budím se hrůzou.
Ráno mě budí morčata a holky.
Otrkávají se. Začínají se mezi sebou hádat, soutěží spolu. Pexeso, divadlo, mluvení, zazpíváme si, něco upečeme, jdeme do bazénu. Sem tam se rozmluví. Vzpomínají, vyprávějí.
Ve vaně stašně vyvádějí. Utírám je a říkám jim, že dneska nebude žádná pohádka, protože zlobily. Ať si rovnou zalezou.
Čekám, že za mnou v pyžamkách přijdou. Že řeknou promiň a chytnou mě za ruku. Za dvacet minut jdu za nima, už to nevydržím. Spí. Bez pusy, bez pohlazení, bez pohádky.
Mám pocit prázdna. Tak na tohle byly zvyklé. Tohle je pro ně normální.
Pořád dokola. Dům. Dům. Chleba. Cheba. CHLLLEBa. CHllleba. Hurá, hurá, hurá.
Neumím si představit, jak je vracím jejich uzdravené mamince. Těším se na to, až jí je předám.
Na sociálce se mě ptají, jestli se mi náhodou neozvala. Neozvala.
Holky začaly vymrzovat s jídlem. Pochopily, že hlad u nás mít nebudou. Nechtějí banán, mají chuť na víno. Na hloznové.... "Hrrrroznové, řekni to." "Hrrrroznové."
Tak jo, jdem ho koupit.
Hurrrrá.
Možná to má smysl. Snad.
