Stanovíme Vám diagnózu, chcete-li.....

Bylo nebylo, v jedné rodině došlo k tragické události. Tatínek zabil maminku. V pokoji, kde se to odehrálo, seděl vyděšený čtyřletý kluk a plakal. Tatínek rychle dopil načatou flašku a odešel.  

Sousedka slyšela hluk a tak zavolala na policii. Přijela policie, potom soudní lékař a sociální pracovnice. Dítě bylo prohlédnuto lékařem a bylo na sociální pracovnici, jak rozhodne, kam bude dítě umístěno.

Představme si tři možné varianty:

V prvním případě šlo do diagnostického ústavu. Přijala ho teta, dala do dětské postýlky v pokoji plném dětí. Chlapec  začal strašně řvát. Nebrečel, řval. Přišla lékařka a dala mu lék na uklidnění. Usnul. Ráno už tam byla jiná tety, viděla, jak je chlapec hodný a tak se věnovala jiným dětem, těm, které to potřebovaly. On neplakal, jenom ležel a koukal. Nepromluvil, ani když ho vyšetřovali, pouze si cumlal palec a houpal se na kolínkách. Nechodil, když ho postavili, zase si kleknul. Několikrát se počůral, třetí den pokakal. Do nočníku kopal, na záchod ho nedostali. Dostal pleny. Když měl záchvat vzteku, dostal léky. To všechno zaprorokovali a potvrdili diagnózu. Tak ho zase dali do postýlky a jednou za čas na něj koukli.

V druhém případě šel chlapec do Zařízení pro okamžitou pomoc. Tam ho také přijala teta a dala do postýlky, chlapec také křičel. Na starost si ho vzala holčička z jeho pokoje,  ( společně s ní tam byly ještě tři další děti) a snažila se ho utišit. Teta tam byla i ráno, a když šly ostatní děti do školy, věnovala se mu. Chlapec se počůral a pokakal. Teta měla v noci na starosti i jiné pokoje, proto dostal na spaní pleny. Prohlédla ho sociální pracovnice a objednala ho na vyšetření k psychologovi. Šla tam s ním nějaká nová teta, neznal jí. Odmítl cokoliv říct, cokoli udělat. Byla stanovena diagnóza a vše zaprotokolováno.

V třetím případě šel do rodiny přechodných pěstounů. Teta ho dala do pokoje, kde byla postýlka i velká postel. Chlapec si lehl do postýlky, teta na postel. Začal brečet, teta natáhla ruku a hladila ho po tváři. Potichu mu zpívala, dokud neusnul. Ráno byl počůraný, ale žádné jiné dítě to nevidělo a teta vypadala, že jí to nevadí. Celý den si spolu hráli – hlavně s pejskem, kterého teta měla. Pejsek byl vycvičený a připravený na smutné dítě. Když začal mít záchvat vzteku, vzala ho do náručí.  Nikomu to nevadilo, protože tam byli jenom oni. Po několika dnech se spolu odvážili jít ven a po třech týdnech za nimi přijela teta – psycholožka z Doprovodné organizace pěstounů. Povídala si s pěstounkou i chlapcem, chlapec jí namaloval auto a obrázek jí dal. Paní psycholožka stanovila diagnózu a napsala ji.

Tenhle příběh dopadl dobře. Sociální pracovnice navrhla soudci, který měl v noci službu, svěření chlapce k přechodným pěstounům a soud návrhu vyhověl. Odpověď na to, proč chlapec nešel  ihned do své širší rodiny je prostá: babičce bylo přes sedmdesát let a po oznámení, že je její dcera mrtvá se zhroutila a sestra matky bydlela v cizině. Otec je cizinec a žádní jeho příbuzní se na území našeho státu nežijí. Po pěti měsících se definitivně do Čech  vrátila sestra maminky a chlapec přešel do její péče.

Stále se ozývají hlasy proti mé práci, práci přechodných pěstounů. Už se nemluví o tom, že se na pěstounství dá ohromě vydělat ani o tom, že nejsme dostatečně připravení. Obhájci ústavní péče najeli na jinou notu: dítě odebrané z rodiny je třeba správně diagnostikovat. Kam tím míří: potřebují si uhájit svoje pozice. Jde o peníze, o budovy, o práci. Přestože to ještě nezaznělo veřejně, jde jim o to, aby přechodní pěstouni byli zaměstnanci ústavů. Některé děti k nám nepůjdou: budou mít v papírech, že jsou nevhodné do rodin. Nepůjdou ani k dlouhodobým pěstounům, prostě zůstanou v ústavu. Děti, které nám budou svěřeny do péče, budeme mít doma, sami si je budeme vozit ( tak jako to děláme teď) kamkoliv bude potřeba, vlastně to bude stejné jako teď – až na těch pár ředitelů, sekretářek, kanceláří, baráčků …. Jiné to bude v tom, že nám nadřízený z ústavu přikáže, k jaké psycholožce a k jakému psychiatrovi máme jít a v případě, že odmítneme ( protože známe lepšího) vyhodí nás… a s pěstounstvím je ámen.

Přidělit diagnózu, onálepkovat dítě, potřebujeme my, dospělí. Případů, kdy špatná diagnostika zapříčinila to, že dítě bylo „ neumístitelné,“ je celá řada. I „ naše“ holky byly v dětském domově zařazeny „ na hranici mentální retardace.“ Dnes, když nosí ze školy ( třetí a druhá třída) jedničky a vykládají mi o hvězdách a pravěku, se tomu už jen divím. Vztek už mě přešel.

Dítě v krizi nepotřebuje přesný popis toho, jak na tom je psychicky, který je navíc zkreslený danou situací. Potřebuje uhladit ty nejhlubší rány. Potřebuje někoho, kdo se bude věnovat jen jemu, ve dne v noci. Potřebuje si k někomu v noci zalézt, u toho stejného člověka se ráno probudit. Potřebuje získat naději, že jednou bude zase dobře. Nepotřebuje řád, ale individuální péči. Nepotřebuje o přízeň „ tety“ bojovat s jinými dětmi. Nepotřebuje žádnou nálepku, potřebuje péči.

A tu nejlepší dostane dítě jedině v rodině.