Pro dobrou věc - anebo - že by ne?

Fotografie miminek s našimi celebritami v čtvrtečním magazínu Mladé fronty mě opravdu dojímají.  Navíc  jsou na dobrou věc  – vydraží se a peníze půjdou na provoz Dětského centra při Fakultní Thomayerově nemocnici.

Martin Moravec, autor slov k článku, popisuje zásluhy Tomáše Berdycha, který původně plánovaných třicet minut určených pro focení protáhl na dvě hodiny a byl z půlročního miminka, jak to jinak říct, na větvi. Gábina Soukalová, na pokraji nemoci, s několika injekcemi od lékaře, rozzlobila svého trenéra – přesto se focení zúčastnila. Sestřičky z kojeneckého ústavu nabádaly ty, kteří byli lehce ostýchaví, ať se nebojí, děti přece nejsou z cukru. Pocit z dobře odvedené práce musela mít i fotografka Lucie Robinson – vždyť to byl její nápad, aby byly děti focené v prostředí, které si naše hvězdy vybraly. Dvouměsíční Ondra se díval na Prahu z Žižkovské věže a například Honzík (také dvouměsíční) jel až do Jablonce.  

Chápu, proč vznikly fotografie. Rozumím tomu, že peníze jsou potřeba. Článek splnil to, co měl, ve mně, ve své čtenářce, vzbudil spoustu otázek. 

Chci vědět, proč tyto děti tráví svůj život v kojeneckém ústavu. Thomayerovo centrum, dle mých informací, poskytuje péči hlavně dětem, které se nacházejí v ohroženém prostředí, nejčastěji v blízkosti drog. Jak funguje program pro maminky drogově závislé, které samozřejmě musí absolvovat detox a jak se dál s těmito matkami pracuje? Je pravda, že procento drogově závislých matek u nás stoupá? Chci se ve své nejoblíbenější příloze, navíc mého nejoblíbenějšího deníku, kromě dojetí nad krásnými fotkami také dozvědět, kolik je u nás odložených dětí, jak dlouho jsou v ústavu, proč v tom ústavu jsou.

Chci si také přečíst bližší informace o zpackané novele zákona o sociálněprávní ochraně dětí, o které se přesně takhle vyjádřila  redaktorka Jana Blažková ve svém rozhovoru s naší první dámou, paní Ivanou Zemanovou, v mé tolik oblíbené čtvrteční příloze MF ze dne 3.10.2013. 

Hledám další informace o kauze odvolaného úředníka p.Macely, autora této zpackané novely, zajímalo by mě, zda byl opravdu v pracovní době tam, kde být neměl, a zda opravdu dělal to, co dělat neměl. Bylo řečeno A, ale na B, případně i C stále jako čtenářka čekám. Tak na čí straně byla pravda?

Médii každou chvíli proběhne srdcervoucí příběh o mamince samoživitelce, která nemá na základní potřeby svých dětí. Občas si přečteme o krutých čarodějnicích ze sociálního odboru, které vyrvou matce dítě z náručí. Někdy nás rozčílí příběh nezodpovědných státních orgánů, které nezabránily týrání dítěte.

Na příbězích o dětech se dá výborně zviditelnit. Krásné téma pro politiky, různé zájmové skupiny.

Tři předcházející ročníky charitativního projektu Magazínu Dnes vynesly kojeneckým ústavům přes dva miliony šest set tisíc korun. Skvělý výsledek. 

Jsem hodně zvědavá, zda bude letos překonán rekord – nejvíce se vydražilo loni za fotografii Davida Svobody s malou Anežkou.  

Ještě víc mě zajímá, zda je Anežka už někde doma, nebo stále v ústavu. 

Přemýšlím o tom, zda tato a jiné dobročinné sbírky dětem v konečném důsledku spíš neubližují, než pomáhají. Zda za dobrý pocit těch, kteří darují své finance, (ať pár korun nebo sta tisíce), nezaplatí děti, o kterých máme pocit, že se vlastně mají dobře. Ten pocit relativního blahobytu, dobře se starajících tet a fungujícího systému, je velice zrádný. 

Děti patří domů.  

Dobří žurnalisté mají právě teď velikou možnost jim v tom pomoci.