Někdy před rokem jsem byla na pracovním pohovoru. Pozvali mě z agentury, kam jsem svůj životopis dávala tak před deseti lety. Nu což, pojedeme na výlet do našeho hlavního města a uvidíme.
Že se jedná o nějaký šílený nesmysl jsem zjistila ve chvíli, kdy jsem nemohla najít sídlo dané firmy. Nakonec jsem jim musela zavolat, popojet kousek do lesa a tam, v jednom z rodinných domů, byl pan majitel. Dodnes přemýšlím, jestli jim ten dům vůbec patřil... Věděla jsem, že s tím pánem v saku a naleštěných botách, ovšem se žvýkačkou v puse a konečky prstů zažloutlými od cigeret, já nic společného mít nebudu, ale pozvání jsem přijala a jen litovala, že nemám diktafon. Jednalo se i něco na systému letadla, pán byl dokonale vycvičen a já přemýšlela, jestli tomu, co tvrdí, taky věří. Z konceptu se mi ho povedlo dostat pouze jednou a to když se zeptal: " Jakého největšího úspěchu jste v životě dosáhla? " A já, přestože vím, co by se mělo odpovídat, vyhrkla asi první pravdivou větu, která tam ten den zazněla: " Moje děti, to je můj největší úspěch!"
Firma se neozvala ( ani jsem s tím nepočítala) a já si to myslím dál. Sama se tomu divím, že jsou takové, jaké jsou, zvlášť potom, co synátor pustil přiložené video a zeptal se, jestli mi to náhodou něco neříká. Co vy, ostatní, taky se poznáváte?
http://www.facebook.com/l.php?u=http%3A%2F%2Fwww.youtube.com%2Fwatch%3Fv%3DWH2mbwc159Y&h=lAQGqHk1a
