Ke svému druhému muži jsme si kromě dětí přivedla také psa. Čistokrevného labradora. Můj budoucí manžel měl doma také dvě děti a taky psa - půlka knírače a půlka pouliční směsky. Já měla jeho a on ji. Já Alwina, on Cilku.
Na začátku společného bydlení jsme se dohodli, že děti i psy hodíme do jednoho pytle a nebude dělat rozdíly. Ony (oni) si to mezi sebou uspořádají. Nejstarší syn studoval zemědělku a o víkendech se staral o fenu vlčáka, určenou na výcvik. Brával si ji domů. Naše domácnost, kde byly čtyři děti, tři psi a já, jako matka, hlavní kuchařka a uklízečka, bývala jak z nějakého komediálního seriálu.
Cilka si hlídala své teritorium. Když nás konečně alespoń trochu přijala, začala mi krást JAKOUKOLIV část oblečení a dávala si ji do pelechu. To byl pro mého muže signál o tom, že mě začala mít ráda. To, že kdykoliv jsem se snažila dostat své věci zpět, tak na mě vycenila zuby a zavrčela, takže se mi to podařilo jenom tehdy, když mi skočila na nějaký fígl a nechala se zavřít v jiné místosti, o tom nediskutoval. Jeho poslouchala. Jemu mé věci dala.
Alwin strašně pouštěl chlupy. Uhlídat jedno děcko, aby si ho nebralo do postele se dá, čtyři a chlapa už ne. Alwin byl specialistou na odpadkové koše - pokud zůstalo otevřeno do kuchyně, když jsme byli všichni z domu, koši neodolal. Jak to potom doma vypadalo, záleželo na tom, co v koši bylo ...
Pamatuju si jeden pátek, kdy pán domu odjel na služebku. Děcka vyváděla v obýváku, tři psy se honili mezi nimi a já si sedla na poslední schod k venkovním dveřím a chtěla zavolat mámě, že se vracím k ní domů. Bylo to krátce před naší svatbou a já si myslela, že NIKDY nebudu mít uklizený byt a TICHO na psaní ...
Mýlila jsem se. Děti postupně odrůstaly, doma zůstal jen ten nejmenší ( taky se chystá vyrazit do světa) a psy už nemáme. Cilku nám přejelo auto, když se jí podařilo proklouznout mezi dveřmi a zdrhout, což byla její oblíbená činnost. Našli jsme ji na cestě, pohřbili v lese. Alwin ji přežil asi o rok, postupně chřadnul, byl slepý, neudržel v sobě jídlo, měl problémy s pohybem. Bylo nám ho líto a tak jsme se ho rozhodli dát uspat.
Dohodli jsme se se zvěrolékařem, objednal nás na danou hodinu. Přijeli jsme tam, samozřejmě smutní, já uřvaná, manžel taky... Doktor nám řekl, ať zůstaneme v autě, abychom nestresovali lidi v čekárně. Smrtící injekci mu píchnul v otevřeném kufru u auta. Hladila jsem přitom Alwa po zádech a rozloučila jsem se s ním. Pak doktor řekl, ať ho manžel odnese do kontejneru. Bylo to poprvé a naposledy, kdy jsem u něčeho takového byla. Myslela jsem, že to proběhne v ordinaci, lékař tělo poté uklidí, já si nedělala iluze o tom kam, ale vidět to na vlastní oči ... Už nikdy víc.
Pořídila jsem si novou sedačku, tapety do chodby, nové dveře. Psa už nechceme, dohodli jsme se.
" Půjdeme se projít ? " ptám se manžela v sobotu ráno.
" Já nevím, bez psa mě to nebaví " odpověděl. V poslední době vůbec nějak moc mluví o psech. Zůstávám neoblomná. Pak někam odjel a za chvíli volal, ať na něj počkám, je krásně, že se mnou ven tedy půjde. " Přivezl jsem návštěvu, na tu procházku půjde s náma" volá od dveří.
A do obýváku s ním nakráčí - Roxina.
Máme kamarádku, která pracuje se psy. Báru. Ta ví, jak na mě. Půjčit mu Roxinu byl její nápad.
Lítám s ní po venku, koupu ji, krmím z ruky, mazlím se s ní, vyprávím jí o nás, stěžuju si na ně ...
Takže ano, budeme mít psa. Štěně od Roxy.
Přesvědčila mě procházka, nadšení dětí a smích manžela. Byl zase jako kluk.
Víme, co obnáší péče o psa. Počítám s okousanými botami , ušmudlanou sedačkou a s tím, že opět budeme muset jezdit na dovolenou tam, kam můžou i psi.
Děcka slibujou, že když budeme mít štěně, budou domů jezdit každý víkend.
No, uvidíme.
Přikládám dvě fotky Roxy, budoucí matky našeho budoucího štěněte. Příjemné pondělí !
