Můj první honorář - aneb Proč běhám já V

Píšu stále a odjakživa. Nejdřív jen tak, do šuplíku, nikdo to nesměl číst. Pak veřejně, tady na blogu. Napsala jsem román. Z nakladatelství mi odpověděli, ať ho zkrátím a zmírním ( prostě udělat z toho takový románek pro ženy, chápete). Ne a ne.  

Neustoupím. Takže mi ho nevydají.

" Píšete skvěle," říká mi paní na poště. " Škoda, že zadarmo,"podotkne můj muž.

Zrovna si vyzvedávám balíček. Balíček od Nike, balíček za můj blog Běh stárnoucí ženy.

Tričko a kšiltovka.

" Je ti jasný, že na ten běh už musíš jít," ujišťuje se můj choť. "Jasně," odpovím.

" A víš že už je desátého a ty si naposled běhala v červenci?" 

" V pohodě, ode dneška trénuju..."

Oblékám si svůj první honořář ( může být honorář v naturáliích?) a vyrážím.

" Moc ti to sluší" říká mi manžel.

Jo, to jo, sluší mi to. Před tím. Potom je to horší. Pot mi teče do očí, tváře mám rudý, hýkám jak osel a funím... no, jako ženská, která neví, kdy má dost. Naběhnou mi křečový žíly, natečou chodidla, mám puchýř na patě. Poprvé v životě uvažuji o tom, že si seženu nějaký podpůrný prostředek. Existujou pilulky na erekci, na spaní, proti spaní, na pamět, na zapomnění, na dobrou náladu, na uklidnění ...existuje něco na to, abych běžela průměrem alespoň sedm kilometrů za hodinu? Abych prostě BĚŽELA?

Ten střelenej nápad přihlásit se na závod a myslet si, že to nějak dopadne začíná dostávat konkrétní obrysy.

Asi jsem se zbláznila.

Na druhou stranu, mám hezké tričko a hezkou kšiltovku.

Pokud doběhnu, vystavím si tuto cenu - honorář - výhru doma do vitrýnky.

Krásné pondělí !