Tuhle větu jsem řekla manželovi loni touto dobou. Měli jsme zrovna trochu krizi, znáte to, kdo může za to, že je to dítě ve škole tak drzý,byl si za tou mámou, volala jsi do té pojišťovny?
Ležel si v klidu na gauči a přepínal dálkovým ovladačem televizi a vypadal tak spokojeně a mě se honilo hlavou Ach jo, to už to bude pořád takhle a tak jsem tu větu „ Miláčku, bude Valentýn“ řekl drobátko důrazněji, než jsem chtěla.
„ No co, blbej americkej svátek “ odvětil on.
Bylo jasné, že i on má hádavou.
My jsem totiž „ druhé manželství“ on je manžel „ ze secohandu“ jak se tomu dnes říká a to samé, jednou již použitá a taky náležitě poučená. Na začátku našeho vztahu jsme si slíbili, že budeme dodržovat určité rituály, na prvního května líbání pod třešní a druhý lednový týden sami na horách na chalupě a ten rok jsme v lednu běžky nestihli a jeho poznámka o Svátku zamilovaných pro mě bylo dalším důkazem o tom, že my dva jdem do kytek.
Hádka začala celkem nevinně mým vyčítáním, že už si mě nevšímá a kdyby se on udržel, nic by se nestalo.
Jenže se neudržel. Argumentoval tím, že ani já nejsem jako dřív, například jsem měl ráda fotbal a teď už se s ním nedívám a já křičela a kdy asi, nemám na nic čas a on mi řekl, že snad nemusím vařit denně, že mu stačí chleba a já ječela tak dobře, jak chceš, budem se cpát chlebem se salámem a já ztloustnu ještě víc.
„ To už nejde“ odpověděl.
„ A taky mě rozčilujou všude po bytě ty tvý časopisy, člověk si pomalu nemá kam sednout “, pronesl do ticha.
A bylo to. Když se naštvu, přestanu mluvit. Všechno se mi v krku stáhne a nevydám ani hlásku. Začala jsem uklízet. Pomalu, potichu.
Posbírala jsem časopisy, dala je do bedny. Vystěhovala všechny své věci z ložnice do chodby.Celou svoji šatnu včetně potápěčských brýlí a ploutví jsem narvala do odpadkových pytlů.
Manžel mě sledoval. Díval se, jak táhnu SVOJI skříň po chodbě až ke schodům.
„ Nechceš s tím pomoc? “ zeptal se.
„ A to křeslo si taky vem. Alwin je na něj zvyklej“ pronesl.
Vsuvka – Alwin byl MÚJ labrador. To křeslo jsem si před lety přivezla i s Alwinem.
„ Proč bych si brala křeslo? “ zašeptala jsem ( stažené hlasivky).
„ Alwina Ti nechám “ oznámila jsem mu.
V tu chvíli vešel Tomík ( MÚJ SYN).
„ Máma se stěhuje“ řekl manžel.
Já zůstávám tady, odpověděl ten, kterého jsem rodila deset hodin ( to vytahuju často).
„ Nechceš kafe?“ zeptal se můj muž.
Kafe jsem si dala. Pak jsme se šli projít, v blátě a v dešti, hezky ruku v ruce. Zašli jsme na víno a povídali si.
Manželství je totiž pěkná fuška. Nechci být jen inventář v bytě, ale uznávám, že někdy tak vypadám. Bývám utahaná, vzteklá nebo co hůř, znuděná.
Hrátky z filmu 9 1/2 týdne se dají provozovat nějakou dobu, ale ne zbytek života. S tím si nevystačíte a hlavně jsou tu běžný věci a starosti a Vám časem přijde zbytečný a možná i směšný se kvůli tomu, koho vidíte denně a máte na něj dokonce i papír, strojit do krajek a malovat si rudě pusu a smyslně mu lichotit…To jsem totiž kdysi dělala a proto, i když nejenom proto, si mě vzal.
„ Já chci tu holku, co se vdávala v rudých šatech s výstřihem, který si musela deset minut před obřadem sešít ( mamka řekla : Tak v tomhle teda, Marcelo, nevylezeš) a za deset minut po obřadu v nich skočila do bazénu a bylo jí to jedno, říkal mi on a já se usmála při vzpomínce, jak mi v tom bazénu pusou sundával podvazek a z vrchu ze sálu nás natáčeli naši hosté ( viz foto).
Do Valenýna jsem uklízela své věci. Tu historku dává k dobrému, nejraději před mojí mámou..." Marcelka má pěknou páru, to by si tchýně nevěřila, za jakou chvilku se umí vystěhovat! A je hodná, nechala by mi psa i děti..."
Na Slevomatu jsme pak koupili Valentýnský pobyt a i když to bylo narychlo a my byli zdaleka nejstarší ( i údržbář byl mladší), tak jsme si to užili, muž mi koupil čokoládu na tělo a já mu dala kazetu s pornem – hlavními hrdiny byl fotbalový tým a mažoretky…
Proč na to dnes vzpomínám?
Brzy bude Valentýna!
