Přechodná pěstounská péče je lépe placená než dlouhodobá péče, protože je náročnější. Začíná se stále znova a znova…… a já si po tolika měsících soužití s Náfukou a Kecalkou říkám, jestli to náhodou není spíš výhoda, než zátěž.
Holky se nyní, po roce v naší péči, chovají jako každé jiné děti. Vlastně: líp než některé děti mých přátel. Poslechnou, když řeknu ať si uklidí, zmlknout, když řeknu už ticho, každé jídlo pochválí, zdraví a děkují a radují se i z toho, když jim koupím obyčejnou tužku.
Jedu už rok na plný výkon. Na sto procent. Ne fyzicky, ale duševně.
Už neřešíme hovínka poschovávaná po pokoji, ani „ukradené“ věci nebo záhadné nemoci, kvůli kterým holky musí ležet a nic jiného nezvládnou. Na první pohled máme v péči normální, šikovné a krásné holčičky.
Na první pohled.
Kdykoliv vidím, jak se Náfuka přilípne na každého, kdo se na ní usměje, jak komukoliv skočí na klín, kdykoliv ošetřuju do krve rozškrábané osmileté tělíčko, kdykoliv najdu jídlo schované pod polštářem, vstávám k nočním můrám, mám pocit, že se udusím.
Když po miliónté odpovídám Ano, mám tě ráda a Ano, bude snídaně, svačina, oběd, večeře a Neboj se, to a to ti já nikdy dělat nebudu uvědomuju si tu obrovskou míru poškození mých svěřenkyň.
Neumím si představit další roky.
Jsem sprintér, ne dálkař. Maximální výkon podám ihned po startu. Potřebuju změny, nové impulzy, nové výzvy.
Přechodné pěstounství je pro mě a neumím si představit být pěstoun dlouhodobý.
Rodina, která si od nás holky převezme, bude mít začátek rozhodně snažší, než jsme měli my. Holky už alespoň trochu věří, že někomu můžou stát za to, aby je měl rád. Už se nechovají jako zvířátka zahnaná do kouta, už jsou jako dobře vycvičená štěňátka.
Nevím, jestli se někdy dokáží cítit jako plnohodnotné bytosti.
Neumím to lépe popsat.
Smekám před každým, kdo se rozhodne jít do dlouhodobé pěstounské péče – tedy před každým, kdo chápe co ho čeká - a přesto se rozhodne pro.
Nemá cenu si zastírat, že dříve to v dlouhodobé PP bylo jinak. Děti se do biologických rodin téměř nevracely a OSPOD se je naopak snažil umisťovat na druhý konec republiky, aby byly od své nepřizpůsobivé rodiny co nejdále a mohly žít v nové rodině normální život. Pěstouni jim často dávali svá příjmení, žili s nimi jako s vlastními. Do PP lidi vstupovali z několika stále se opakujících důvodů. Vlastní děti odrostly a stárnoucí rodiče se nechtěli vrtnout do rodičovského důchodu,někdo chtěl ke svým klukům holčičku a naopak. Někdo chtěl jedináčkovi dopřát bráchu, často se už nedařilo otěhotnět a na adopci bylo pozdě, taky po ztrátě dítěte si někteří vzali dítko do PP atd. Pokaždé šlo o to užít si rodičovství!!
Dnes jsou všechny tyto motivace označeny jako nesprávné. Pěstounství je potřebnou profesí, dítě si nelze přivlastňovat ( pěstoun děti biologickým rodičům nekrade). Pěstoun by si neměl určovat pohlaví dítěte, nemá právo dítě si vybrat (zamítají se žádosti podané přímo k soudu na konkrétní dítě třeba z DD a to i u prověřených pěstounů čekajících na dítě). Pěstouni jsou od začátku obeznámeni s tím, že když se objeví sebemenší šance vrátit dítě do jeho biologické rodiny (i té širší, která o jeho existenci nejevila zájem, dokud bylo malinké) tak se pro to udělá co půjde, protože biologická rodina je té náhradní nadřazena a pěstouni jsou – a to je prostě fakt - pouze záskok. Tedy pominuly možnosti se na dítě plně navázat a žít s ním jako by bylo naše vlastní včetně naplánované budoucnosti.
Důvody, proč se v minulosti někteří stávali dlouhodobými pěstouny ( nečekat dlouho na adopci,
sdílet s dítětem trvalý vztah, mít možnost s ním plánovat budoucnost) pominuly.
Zbývá důvod jediný – chtít dělat smysluplnou práci, práci, která má společenský i citový přesah, práci, která má smysl. Dokázat představit si dovést přijaté dítě do dospělosti a zároveň ho přijmout s jeho biologickou rodinou a přijmout ho i s možností, že se mnou nebude tak dlouho.
Kromě toho, že dlouhodobý pěstoun oproti přechodnému dává všanc mnohem víc své duše a svého života, riskuje i to, že pokud bude svou práci dělat opravdu dobře a pomůže biologické rodině s ozdravěním a tím pádem s návratem dítěte, zůstane úplně bez prostředků.
Představte si, že se pět let věnujete sourozencům, jejichž matka se někde toulá. Pak třeba skončí v nemocnici, dostane psychologickou pomoc, dostane sociální bydlení, sežene si práci.
Chce vidět své děti. Má přítele, možná se i vdá. Chce své děti zpátky.
Vy pracujete na tom, aby se vztah mezi ní a dětmi obnovil, vycházíte jí vstříc. Děláte dobře svojí práci – a pak zůstanete sama v domě, kde jste celé své srdce a svůj čas dala třem dětem.
A zůstanete bez jakékoliv finanční podpory. Rozmyslíte si, co dál. Pokud se rozhodnete v pěstounství pokračovat, přijde odklad s odůvodněním, že je třeba celý případ uzavřít a musíte se s odchodem dítěte srovnat, pak nové vyplňování formulářů, nekonečné čekání, doktor, psycholog, příprava a úplně nejistý výsledek. Po celou dobu bez jakékoliv mzdy.
Pokud se rozhodnete najít si jinou práci, zkuste si představit Vaše šance. Je vám třiapadesát, posledních pět let jste byl(a) doma s dětmi …. snížené šance na trhu práce, úřad práce, finanční potíže…
Za jakou částku byste tuto práci byli ochotní dělat?
Někteří dlouhodobí pěstouni odmítají ty děti, u nichž je v budoucnu třeba jen předpoklad návratu do biologické rodiny.
Když o tom přemýšlím, chápu je.
http://marcelatobiasova.blog.idnes.cz/c/482730/je-v-nasem-state-nekdo-kdo-mi-to-vysvetli.html
http://marcelatobiasova.blog.idnes.cz/c/478690/stanovime-vam-diagnozu-chcete-li.html
http://marcelatobiasova.blog.idnes.cz/c/467755/proc-to-tem-detem-delame.html
http://marcelatobiasova.blog.idnes.cz/c/481796/boj-o-penize-z-vasich-daru.html
