Marcelko, moc si VÁS vážím

Mám pět vlastních a kdysi, za mlada jsme uvažovali i o pěstounství, ale dnes vidím, jak je dobře, že to nevyšlo. Já bych to, co vy, nikdy nedokázala. Neuměla bych žít s tím, že k dítěti přilnu a nakonec ho třeba budu muset vrátit do prostředí, z jakého přišlo a rodičům, pro které znamená často jen zdroj sociálních dávek. Držím vám palce a obdivuji, co jste už s manželem dokázali.

(a ozvi se kvůli té Praze)

Miluju tě. Pamatuj si, že ty dvě treperendy co jsem u tebe viděla a kdy jsme s nimi byly v bazénu. Potom si malovaly. Četli si domácí pravidla a cvičily na chodbě, budu pamatovat navždycky.   Náfuky . To co bych já nedokázala. Trpělivostí, kterou vládneš. Dej si odpočinek, probreč několik nocí a potom vám do života vtrhnou další děti. Další děti, které budeš nosit v náručí, nebudeš moc spát. Děti, které budou mít abstˇák, ty se dva měsíce nevyspíš a potom naučíš maminku dítka, dítko milovat. Ty to dokážeš, protože si ženská s tak velkým srdcem, odvahou a vervou a s buldočím zapřením: Já to tak nenechám! Holkám posílám pusu a tobě obrovské děkuji ... A těším se na tebe v prosinci a moc :-)

Marcel, máš můj bezmezný obdiv a úctu. Nevím, asi bych to nedokázala. Přeju vám jen všechno dobré!

Vážně děkuju

Souhlas s paní Stárkovou,  držím palce, ať se holčičkám daří.

Děkujeme

Marcel, vůbec si netroufám to hodnotit. Už jsem to psala paní Toušové, že máte obě, i Vaši kolegové, můj neskonalý obdiv. Jsem naštěstí obdařena třemi dětmi v podstatě dvou generacích (věkový rozdíl mezi nejstarším a nejmladším synem je 20 let), takže máme s manželem o zábavu postaráno. Ale přiznám se, (ač se nikdy nemá říkat nikdy), že si neumím představit, že bych se potýkala s konkrétním dítkem a jeho můrami a fóbiemi s vědomím, že je to na dobu přechodnou. Neumím si samu sebe představit, když opláču křečka i andulku, že bych se dokázala k dítěti nepřipoutat, později nepátrat o tom, jak se má, a ve skrytu nedoufat, že se s ním ještě někdy setkám.

Peníze Vám v žádném případě nezávidím, umím si představit, že jsou více než zasloužené a potřebné.

Jen jsem se chtěla zeptat, když máte v péči dítě - oběť domácího násilí, máte nárok na psychologickou péči, respektive můžete si dovolit ukázat, že takovou péči potřebujete, aniž by Vás to ve Vašem poslání zdiskreditovalo? Neumím si představit, jak se dá dlouhodobě vstřebávat dlouhodobé sledování v minulosti týraného dítěte.

Jak píši výše, máte můj neskonalý obdiv.

Moc děkuji za reakci. Myslím, že je to jedno z nejzásadnějšího - dokázat si říct o pomoc. Můžu se kdykoliv obrátit na psycholožku z doprovodky a taky jsem to hojně využívala. Mám za sebou supervizní víkend se štefanem Sarkozim a Marikou Kerekeš, které považuju za jedny z nejlepších odborníků u nás. Vlastně i s nimi jsem konzultovala i písemně co a jak... Našla jsem skvělého dětského psychiatra, který léčí jak sám říká nejdřív dospělé a pak jejich děti a ten mi spoustu věcí ulehčil. Takže ano, podporu máme - ale musíme si o ni říct. Dona, kdy jsem si myslela že všechno ustojím sama je dávno pryč